inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
27.5.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Povídání s Alexem Röhrychem, který se narodil jako žena

Český rozhlas 1 - Radiožurnál uvádí i v novém roce víkendový pořad, ve kterém vám představujeme zajímavé hosty. Dnes tohle konstatování platí mírou vrchovatou, protože náš host mi před časem napsal: "V červnu 1972 jsem se, milá paní redaktorko, narodil jako holka."

Narodil jste se jako holka, nabídla jsem vám anonymitu, ale odmítl jste. Proč?
Asi nemám, co skrývat. A protože si pamatuju na jednu větu, kterou mi řekl můj doktor, když jsem k němu začal chodit. Podívejte, vy musíte pořád pamatovat na to, že máte takovou edukativní funkci taky, v tom svém problému. Takže když budete moc potom nějak seriózně mluvit, tak mluvte jako člověk, který jste. Tak se tím řídím a mluvim jako člověk, který jsem.

Vy se nesetkáváte s nepochopením, když se to o vás někdo dozví?
Někdy ano, ale musím říct, že jenom opravdu v minimu případů. Že snad, já bych řekl skoro devadesát osm procent všech ohlasů bylo a je pozitivních, ať už to bylo ve škole, mezi přáteli, v rodině. A nebo teď v novém zaměstnání. Nikdy opravdu v tady těch důležitých místech jsem se nesetkal s žádným problémem.

Jak dlouho jste byl rodu ženského?
Do čtyřiadvaceti, pětadvaceti let.

Jak reagují lidé, kteří vás znali jako mladou ženu. A vy se k ním najednou hlásíte jako mladý muž?
Někteří se to už dověděli nějakými tamtamy a jiní nejčastěji se mě ptají, co mám s hlasem, jestli nejsem nastydlá náhodou, protože můj vzhled se sice trošku změnil, ale není to nějak zvlášť výrazné. Takže na ten první letmý pohled po delší době, to může vypadat úplně stejně. No a pak obvykle začnou nějaké otázky, na které odpovídám trpělivě, protože chápu, že se musejí vyskytnout. Ale v podstatě ta reakce není žádná taková, ježíš marjá nebo něco. To většinou se nevyskytuje.

Já jsem byla na vás velice zvědavá a trochu s obavou jsem vám šla naproti dolů. A musím říct, že vypadáte jako kluk. Vypadáte jako takový něžný kluk. Vypadáte tedy rozhodně mladší, než kolik vám je. Jmenujete se Alex Rérych, jste nejstarší ze čtyř sourozenců. Vyrůstal jste v Děčíně. Vyprávějte prosím o svém dětství, kdy jste začal chápat, že je s vámi něco jinak?
Možná to už bylo v raném dětství, ale to jsem to ještě nechápal, protože moje rodina, maminka je učitelka, se vyznačovala velice, řekl bych, svobodnou výchovou v tom smyslu, že nemusely být šatičky a nemusely být dětské dívčí hry, když nechtěly být. Takže ke mně patřil míč, luk a takové věci. A nikomu v rodině to nepřipadalo divné. Hry s klukama, kamarádění s klukama. Maminka mi nikdy nic nazakazovala, nikdy mi nic navyčítala, nenaznačovala. Problémy byly, když mě třeba na prvního máje chtěla dát do šatiček, ale obvykle se to nějak, protože já jsem hodně poslušné dítě, obvykle se to nějak vyřešilo. Takže jsem si ty šatičky vzal a bylo to. Ale později.

Promiňte, ti sourozenci jsou děvčata, chlapci?
No původně jsme byli tři holky a nejmladší kluk. A teď je nejstarší a nejmladší kluk a mezitím jsou dvě holky. Ale později vlastně se to projevilo takovým tím nejbanálnějším způsobem, jak mohlo. To znamená, že se mi začaly líbit holky. A to bylo tak, řekněme, v sedmičce na základní škole. Ale neprožíval jsem to tehdy nějak traumaticky, ten výsledek toho uvědomění byl, že jsem si vytvořil takový svůj snový svět. Kde jako jsem byl tím klukem a s těma holkama si tak nesměle něco začíná.

A stalo se, že vy ste se jako dívka líbil klukům?
Stalo se to, ale stalo se to málokdy. Hodněkrát mě kluci považovali za kamarádku, za takovou tu vrbu. A mně to nijak nevadilo na rozdíl od některých jiných žen. Ale oni nemohli ani mě chápat jinak, protože já jsem s nima hrál fotbal, zajímaly mě zájmy, které měli oni, auta, zbraně. Takové ty klučičí věci. Oni se tomu ani nijak nedivili, musím říct, že mě vždycky brali poměrně v pohodě. Navíc jsem měl tu výhodu, že jsme měli jen sedm kluků ve třídě na základce. A aby mohli hrát fotbal, potřebovali osmého, brankáře. Takže mě brali v pohodě.

A kdy ste začal chápat, že nemáte jenom klučičí zájmy, ale že je to opravdu nějak v nepořádku?
Myslím na gymnáziu, tak v tom, já nevím, v prváku, v druháku. Tam jsem začal bojovat s tím, co teda vlastně se mnou je. Jestli mám jinou sexuální orientaci. A trošku mě vyvedl z konceptu jeden článek v Mladém světě. Tam bylo, že existuje takový problém jako mám já, ale že u nás se s tím nic nedá dělat a vlastně se to operativně mění jenom v případě, že ten člověk prostě je hermafrodit. Má oboje pohlavní orgány. A tak jsem si řekl, tak to já nebudu, tak to mám smůlu. Budu asi ten případ, s kterým se nedá nic dělat, tak s tím hold musím žít. A takové to uvědomění, že se s tím dá něco dělat, to přišlo až na vysoké škole, až když se mi už zdálo, že už takhle dál to nemůžu vést.

A promiňte, komu jste se poprvně svěřil? Komu jste poprvně to řekl?
No poprvně jsem to řekl svojí kamarádce, svojí spoluhráčce z volejbalu, kolegyni z vysoké školy, která studovala psychologii. Které jsem se svěřil, že asi sem na ty holky. A ona mi řekla, prosím tě neblázni, ty určitě nejsi na holky nebo aspoň ne jak si myslíš, že jsi. A měla, zrovna v tu dobu byla na praxi u pana doktora Weisse, psycholog Sexuologického ústavu. A tam k němu chodila celá řada stejných případů jako já. A ona si tipla, že já jsem ten případ toho transsexuála nikoliv tedy homosexuála. Ta mě na to upozornila, ta mě za ním poslala. A ten mi na prvním sezení řekl, no tak jo, no. A bylo to.

Vy jste odmaturoval na gymnáziu, v roce 96 jste absolvoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. To jste byl pořád holka.
Ano, to absolutorium bylo právě v těch zlomových momentech, kdy jsem si to uvědomoval. A kdy už se schylovalo k té léčbě.

Léčba, chcete o tom mluvit?
No klidně.

Tak mluvte.
Tak léčba se skládá z toho, že nejprve se musí vyloučit jakákoliv mýlka v tom diagnostikování transsexuality. To znamená, že se prochází celou řadou testů, testů osobnosti, testů inteligenčních, testů zda ten člověk není neurotická osobnost, aby si náhodou v polovině nerozmyslel, že vlastně to už nechce.

A promiňte, jaký je rozdíl mezi ženou, která má ráda ženy. A mezi ženou, která má jenom ženskou podobu, ale uvnitř je mužem tedy, že.
No já si myslím, že ten zásadní rozdíl především je v tom, že ta žena je ráda, že je žena. A ve svém těle ženském se cítí dobře. Já ve svém ženském těle jsem se dobře necítil. Necítil jsem se být ženou v tom fyzickém a zejména v tom psychickém.

Říkáte, že jste prošel testy. Potom?
Po těch testech je roční příprava, takové rozhovory. Ty testy provádí psycholog, ty pohovory, roční přípravu provádí už sexuolog, tedy doktor medicíny. Po tom roce zhruba, když se tedy ukáže, že skutečně si to ten člověk nerozmyslel, tak přichází hormonální léčba, která u nás trvá nejméně rok. Ale u mě trvala dva roky. A potom, pokud má zájem ten člověk a chce to dotáhnout, tak může podstoupit operaci, kdy jsou mu odstraněny ty orgány, které nechce. Už žen jsou to prsa, děloha, vaječníky. U mužů zase naopak.

To jste musel dost zkusit, poslyšte.
Ale víte co ani ne. Protože já jsem se tak na tu operaci těšil, že samozřejmě to srůstání a tak dále je bolestivé. Ale nebylo to tak hrozné, jak by si někdo možná mohl představovat. A kromě toho ta operace není nutná, vy na ní nemusíte jít, pokud nechcete.

Kdy jste to řekl doma?
Doma jsem to řekl hodně záhy. Když jsem ještě chodil k panu doktoru Weissovi, to znamená v té úplně první fázi.

A co vaši?
No tatínek, ten zemřel těsně před tím, než se to stalo. Takže ten už na to reagovat nemohl. Možná dobře, to neříkám jako cynicky, ale protože myslím, že by s tím měl velké problémy. A moje maminka a babička, které je v současné době devadesát dva let, tak obě byly úplně fantastické. Obě mi vynadaly, jak to že jsem jim to neřekl dřív. A jak to že jsem si dřív neulevil. A z mých sourozenců neměl absolutně nikdo žádné problémy kromě bratra, který ze začátku to nemohl přijmout spíš z toho důvodu, protože já jsem byl jeho oblíbená nejstarší sestra. A měli jsme spolu krásný vztah a ten vztah nadále spolu máme. Teď už je to úplně v pohodě. On mě bere jako bráchu a máme skvělý vztah spolu.




V Českém rozhlase 1 - Radiožurnále vám představujeme Alexe Rérycha, který byl do čtyřiadvaceti let Alicí. Nejprve ale anketa na Hlavním nádraží v Praze, to jest v místě, kde lze potkat lidi z celé republiky, se ptala Martina Hanáčková.

Kdy naposledy vás někdo zradil?
Chodec 1: To si vůbec nepamatuju.
Chodec 2: Jejda, tak to fakt nevím, v poslední době mě vůbec nikdo nezradil.
Chodec 3: Aby mě vyloženě někdo zradil, to si nepamatuju.
Chodec 4: Záleží na tom, čemu říkáte zrada. V tom pravém slova smyslu zrady, že byl věrný a že mě zradí, tak to ne. To si nepamatuju.
Chodec 5: No, přítel. Bývalý už teda. Je to tak půl roku.
Odpustila jste mu?
Chodec 5: Ne, jsme se rozešli.




Zeptám se vás na totéž, pane Rérychu, kdy naposledy vás někdo zradil?
Já myslím, že mě snad nikdy nikdo nezradil. Takové malé drobné úskoky si člověk zažívá. Lidská zrada, to si snad nepamatuju. Myslím že ne.

Před chvílí jsem řekla, že jste byl do čtyřiadvaceti let Alicí. Vy jste se ale spíš jen jako Alice jmenoval. Jak se to přihodí, pane Rérychu, že se narodí chlapec v holčičím těle? Vysvětlovali vám to?
Má se za to obecně, že je to věc vrozená. Že se to stane někdy, řekněme, mezi čtvrtým a pátým měsícem prenatálního vývoje.

Nebo-li v těle matčině.
V těle matky, a že to nějakým způsobem může souviset s vylučováním hormonů.

Čili něco buď chybí nebo něco je navíc.
Ale není to potvrzené. Doktor Procházka, ke kterému pravidelně chodím, ze Sexuologického ústavu říkal, že se to zkoušelo na matkách, které měli normální těhotenství. Na matkách, které třeba braly drogy v průběhu těhotenství. Na matkách, které byly stresovány v průběhu těhotenství. A že děti jako já, tedy s takovým tím nevyrovnaným pohlavím se rodí ze všech těchto těhotenství. Takže nelze říci přesně, z čeho to pochází. Ale není to získané, je to vrozené.

Je takových lidí hodně? Málem bych řekla nešťastníků, byl jste, když jste byl dívka, byl jste hodně nešťastný?
Ze začátku ani ne, ale čím jsem byl starší, tím jsem byl nešťastnější, nešťastnější dívka.

A je takových lidí hodně?
No říká se, že jsou to promile. Je to docela málo.

Znáte někoho takového?
Osobně nikoho takového neznám.

Čili žádné sdružení neexistuje?
Oni ti lidé se trošku druží a trošku nedruží. Já bych řekl, že jsou tam takové dvě skupiny. Existuje Transfórum v České republice. Pár akcí jsem se zúčastnil, ti lidé jsou obdivuhodní v tom, že se snaží nějakým způsobem zbavit veřejnost takových těch předsudků. Můj názor na to je, že je to hrozně důležité a hrozně pozitivní. Já bych možná někdy volil jiné cesty a jiné prostředky. Ale já osobně se s nikým nedružím. Pár těch lidí znám, ale důvěrně moc neznám.

Vidíte v tom i nějakou výhodu, že jste byl skoro čtvrt století žena? Zbylo z vás něco ženského nebo umíte ty ženy víc chápat?
Měl jsem dlouho přístup do ženského světa, jaký muži obvykle nemají. A přineslo mi to taky to, že jsem viděl, že mezi ženskou a mužskou povahou není zdaleka takový rozdíl, jak se někdy říká. Toto je ženský svět a toto je mužský svět.

No počkejte, to vy můžete těžko posoudit, protože vy jste nebyl ženská povaha.
Nebyl, ale byl jsem v ženské světě. A viděl jsem tytéž reakce v ženském světě, jako je vidím v mužské světě, pokud se dostanu do toho mužského světa. Nemám zábrany pochopit, co se někdy v ženách děje, když třeba nemají náladu nebo tak. Myslím si, že v tomhle mám výhodu oproti jiným mužům.

Myslíte, že je líp chápete, že jim víc rozumíte?
V některých věcech mám ten pocit, že mám takovou tu ne fér play výhodu oproti ostatním mužům.

Že je dokonce i litujete.
Ne, já ženy nelituju. Ženy jsou úžasné. Já si myslím, že ženy lituju pouze v případě, když se jim učiní nějaké bezpráví. Což v naší společnosti bývá.

Vy jste mi napsal, že tenhle ten svět je stvořen pro muže. Je to pravda.
Já, já si myslím, že ano.

A jak tomu bylo dříve, jak žili tihle lidé dříve. Zajímal jste se o to?
Já jsem neudělal žádné hluboké průzkumy, ale existuje jedna moje kolegyně. Nebo jeden člověk, jmenuje se Tereza Spencerová. A je to obdivuhodná žena, která se narodila jako muž. A ta se tím hodně zabývá. A tuším, že vydává také knihu, je na toto téma. Píše se tam o historických věcech, které se tohohle problému týkají. Osobně si myslím, že na růžích ustláno neměli.

Tereza Spencerová je Češka.
Ano, ano.

Vy mluvíte hezky česky mimochodem. To se v Děčíně takhle hezky mluví česky?
Já se snažím, protože učím na fakultě to správné mluvení. Tak se taky snažím mluvit.

A poslední citát vašeho dopisu. Obdivuju ženy, jsem absolutní feminista. Co k tomu řeknete?
No že si myslím, že všechny ženy mají stejně jako všichni muži právo dělat, to co chtějí. A nesmí jim nikdo rozkazovat, co by neměly dělat, protože jsou ženy. A co by měly dělat, protože jsou ženy.

To hezky říkáte, ale realita je poněkud jiná.
Mohu to ovlivnit ve svém okolí, ale budu se vždycky snažit i veřejně, aby opravdu ženy tohle mohly a nebo nemusely dělat.

Máte zajímavou práci, jste ženatý. Jste šťastný?
Sem šťastný často.

A co děti? Není vám a vaší ženě líto, že nebudete mít děti?
My budeme mít děti. My budeme mít děti. Mám to štěstí, že moje žena netrpí žádnými předsudky a nesnaží se nijak řídit tím, co se o nás říká, do značné míry. Takže jsme se rozhodli, že přistoupíme k metodě umělého oplodnění, protože ona moc chce mít vlastní děti. A v případě, že to nebude možné, tak přistoupíme k tomu, že bychom se pokusili adaptovat nějaké děti.

Ale otcem vy nebudete.
Tak nebudu biologickým otcem, ale budu se snažit být otcem ze všech svých sil. Já si myslím, že dokážu mít rád děti, které biologicky nebudou moje, ale budou mé ženy, kterou miluju.

No vy jste taky výjimka, protože až na nějakou tu maličkost, jste se docela dobře povedl. Pane Rérychu a jaký byste si přál, aby byl ten letošní rok pro vás i pro nás pro všechny. To je taková banální otázka na závěr.
Já bych si pro sebe hrozně přál, aby se nám s manželkou podařilo ufinancovat dům, který jsme si koupili. Aby se jí podařilo, protože si to hrozně moc přeje, přijít do jiného stavu a mít to děťátko, nám aby se to podařilo. A pro svět, pro lidi bych si přál, aby se méně mluvilo a více činilo v těch různých integračních snahách. Různých malých i větších národů. A pak bych si hrozně přál, abychom všichni mohli i prostřednictvím médií nahlížet na svět trošku spravedlivěji. Abychom si nedávali jenom na jednu stranu moc a nebo na druhou stranu moc. Abychom byli trošku spravedlivější.

Vážení posluchači, to byl Alex Rérych. Za rozhovor a taky za statečnost děkuje Jana Klusáková.

Shlédnuto: 1842x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 0    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 1 |        Creative Commons License