4. GID v dětství z hlediska psychopatologické klasifikace
Umístění GID o dětí jako diagnózy v obou platných psychopatologických klasifikacích se rovněž zdá popírat důležitost etiologických teorií, stejně jako psychoterapeutické úspěšnosti pro toto zařazení. Přesto se zdá, že zde rovněž existuje v tomto směru jakási nejasná vazba.

Nedá se sice na základě odborných zjištění tvrdit, že by GID u dětí byla více léčitelná (změnitelná) než homosexualita a transsexualita, a nejrůznější psychodynamické teorie se zde rovněž příliš nepotvrdily, ale v odborném povědomí se podobná tvrzení držela déle než u obou předchozích fenoménů. To může mít právě tak příčinu ve vzácnosti této poruchy, stejně jako ve větší možnosti vyvíjení tlaku na dětské klienty ze strany rodičů respektive terapeutů, který je činí zranitelnější behaviorálními zásahy.

Otázkou, která byla mnohem více diskutovanou a která možná bude úhelným kamenem budoucího vyřazení GID u dětí z psychopatologických klasifikací, je záležitost dospělé genderové a sexuální identity u tohoto typu klientů. Ještě v šedesátých letech se běžně předpokládalo, že děti s GID budou v dospělosti mít transsexuální identitu. Jelikož se předpokládal vznik takové identity v raném dětství zdálo se logické snažit se ji ovlivnit v co nejranějším věku.

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let však bylo zjištěno, že bez ohledu na nějaké psychoterapeutické zásahy je nejčastějším vyústěním GID u dětí homosexuální orientace v dospělosti, zatímco jen malé množství těchto klientů vykazuje transsexualitu nebo transvestitismus.

Nejvýznamnější výzkum provedl v tomto směru Green (1986), který ve vzorku 44 chlapců s historií cross-genderové identifikace nalezl 30 homosexuálů či bisexuálů, přičemž v kontrolní skupině 35 chlapců vykazoval takovou orientaci pouze jeden z nich.