|
Domnívala jsem se, že tyto otázky by mohly být klíčem k definování toho, na základě čeho je, nebo by mohlo být určováno, co lze a co nelze považovat za psychopatologii. Teprve postupně jsem si začala uvědomovat, že neexistuje žádný logický vztah mezi měnitelností nějakého chování a jeho patologičností či nikoliv. Rozhodla jsem se proto vydat ke kořenům vědeckého zkoumání, kde jsem měla možnost pochopit propletenost historických předsudků, společenských změn a vědeckého zkoumání. Jestliže neexistuje žádná přímá souvislost mezi tím, zda můžeme určité chování měnit či nikoliv, v literatuře můžeme najít alespoň dva důkazy, že přinejmenším psychologicky taková vazba existuje. Za prvé sociologické výzkumy nám ukazují, že lidé považující homosexuální orientaci za nezměnitelnou mají větší tendenci zastávat tolerantnější postoje k jejím nositelům (Leitenberg, Slavin 1983). Za druhé je dostatečně prokázanou skutečností, že pro vynětí homosexuality z DSM byli prakticky všichni ti, kteří byli přesvědčeni o jejím biologickém původu a nezměnitelnosti v průběhu života, stejně jako stoupenci teorií učení, kteří ji považovali za naučenou, avšak nezměnitelnou (Money, Green). Naproti tomu většina odpůrců vynětí byla psychodynamicky orientována a považovala homosexualitu alespoň v některých případech za změnitelnou. U nás názor spojující vynětí homosexuality z psychopatologických klasifikací a její změnitelnost publikovala Baštecká (2001, s.28): "Kdyby bylo možné homosexualitu léčit dodnes by byla na seznamu nemocí."
Takový pohled na věc však postrádá vnitřní logiku: je mnoho věcí,
které by bylo možné lékařsky či psychologicky měnit, například zálibu ve sbírání známek,
avšak nikdo se o to nesnaží jen proto, že je to možné. Stejně tak není Altzheimerova
choroba méně patologická, protože ji nejsme schopni léčit. |