III. HOMOSEXUALITA

1. Etiologie
Otázku vzniku homosexuální orientace lze beze sporu považovat za nejfrekventovanější téma v odborných diskusích na téma homosexualita. Tento zájem má dva hlavní důvody. První z nich je logický: budeme-li znát přesnou příčinu vzniku homosexuální orientace, budeme také moci říci zda a jak homosexuální orientaci změnit, pozoruhodné na tomto předpokladu je, že již apriori považuje homosexuální orientaci za něco, co by se mělo měnit. Druhý důvod je naproti tomu zcela mimo vědu a má kořen v etických úvahách. Je-li totiž tato orientace vrozená , což je pro mnohé synonymem k nezměnitelná, pak její mravní odsouzení postrádá hloubku, neboť bez možnosti volby lze těžko mluvit o mravním pochybení. Tím však rozhodně nechci říci, že názory považující homosexuální orientaci za vrozenou nebo dokonce vědomě zvolenou implikují její morální odsouzení. Přesto se zdá, že mezi názory na etiologii homosexuality a tolerancí k jejím nositelům existuje vztah, kterému se hodlám věnovat v závěrečné části kapitoly o homosexualitě.

1.1. Teorie učení
V této části se chci zabývat okruhem názorů na vznik homosexuální orientace, který sice není historicky nejstarší, avšak zejména v sedmdesátých letech dvacátého století byl převládajícím názorem na problematiku. Jedná se o myšlenky zdůrazňující dominantní vliv sociálního učení v období před dosažením třetího roku života. Hlavním šiřitelem těchto myšlenek byl již dříve zmiňovaný John Money. K již dříve popsaným slabinám jeho teorií považuji za nutné přiřadit neschopnost vysvětlit rozdíl mezi vznikem homosexuální orientace a genderové nonkonformity, což je ostatně slabina snad všech etiologických teorií, které zde uvádím. Úvaha, že sexuální orientace je pouhou prvkem genderu, jistě umožňuje hledat spojení mezi genderovou výchovou v dětství a pozdější sexuální orientací, avšak nevysvětluje obrovskou početní disproporci mezi homosexuálními a transsexuálními lidmi. Jestliže má homosexualita prevalenci několik procent, zatímco transsexualita méně než 1: 10 000, potom by měl existovat nějaký významný faktor, který by takový rozdíl vysvětlil.

Money se jinak v otázce homosexuality považoval za liberála. Podporoval vynětí homosexuality z DSM a později protestoval proti zavedení diagnózy ego-dystonní homosexuality. V rozhovoru z roku 1980 o existenci diagnózy ego-dystonní homosexuality v DSM prohlásil: "Myslím, že je to politická zbabělost. Můj velký argument je ten, že máme-li ego-dystonní homosexualitu, pak musíme mít také ego-dystonní masturbaci, ego- dystonní heterosexualitu, etc." (1980 in Mass 1990, s.36).

V současnosti se myšlenky Johna Moneyho ocitly pod palbou kritiky za odbornou nesolidnost a etickou problematičnost, což mnohým nejde dohromady s jeho zdůrazňovanou tolerancí k homosexuálním a transsexuálním lidem. Myslím, že velký kus pravdy má jako vždy jízlivý Thomas Szasz, který řekl: "...myslím, že Money stejně jako mnoho jiných dalších sexuologů je sexuální totalitarista, který začal považovat sám sebe za "sexuálního osvoboditele" - v klasickém robespierrovském stylu." (1981 in Mass 1990, s.63). Moneyho současná stylizace jako bojovníka proti sexuální kontrarevoluci se zdají toto hodnocení potvrzovat (Weiss 2002, s.22).

1.2. Teorie svedení
Zvláštní okruh představ o vzniku homosexuální orientace tvoří teorie svedení. Vychází z předpokladu, že hlavní příčinou vzniku je svedení starším mužem v období dospívání (LeVay 1996, s.38) . Podobné názory se někdy vztahovaly i na vznik homosexuální orientace u žen, přičemž zejména v devatenáctém století se objevila varování před přátelstvím mezi dívkami, jakožto možným zdrojem šířením lesbismu (Faderman 2002, s.28). U nás se věnoval přezkoumávání této teorie Freund (1962, s.185-188), který ji přesvědčivě vyvrátil. Tyto názory jsou mezi odbornou veřejností zastávány jen zřídka (Janošová 2000, s.29). Velký vliv však tyto názory měly na utváření homofobního myšlení a dodnes se často objevují ve spojení s nepřátelskými postoji k homosexuálním lidem.

1.3. Psychoanalýza
Chtěla bych se v této kapitole pozastavit u nemalého vlivu, který měla psychoanalýza na diskuse o etiologii homosexuální orientace zejména v padesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. Vzhledem k omezenému rozsahu práce se bohužel nemohu věnovat názorům Freuda a jeho přímých následovníků. Zájemce o tyto starší myšlenky mohu odkázat na knihu "Homosexualitu u muže" od Kurta Freunda (1962, s.189-195) či na knihu "Queer science" od LeVaye (1996), kde je jim věnován značný prostor.

Zejména v USA se prosadily mezi psychoanalytiky okolo poloviny dvacátého století názory, které chápaly homosexualitu podstatně negativněji než tomu bylo v klasické psychoanalýze (Mitchel,& Blacková 1999, s.251). Pod vlivem výrazně homofobní americké společnosti se prosadila představa, že homosexualita je vždy projevem dlouhodobého vážného narušení psychiky. O poměrech v americké psychoanalýze řekl Thomas Szasz v roce 1981 následující: "Znáte snad nějakého analytika akreditovaného Americkou psychoanalytickou asociací, který je otevřený gay?... V pozdních padesátých a raných šedesátých letech, kdy jsem byl v psychoanalytickém výcviku v chicagském institutu pro psychoanalýzu, bylo vyloučení gayů firemní politikou. A pokud vím, stále je." (1981 in Mass 1990, s.60).

Asi nejostřejším zastáncem názoru o patologické povaze homosexuality byl Irving Bieber, který stejně jako mnozí jiní hledal kořeny homosexuální orientace v narušených rodinných vztazích, přičemž kladl důraz zvláště na vztah s otcem (LeVay 1996, s.80). Další analytici kladli důraz na identifikaci s matkou či strach z ženského genitálů (LeVay 1996, s. 75). Celkově v psychoanalytickém myšlení převládl názor, že utvářéní sexuální a genderové identity probíhá již v druhém roce života (např. Winnicott 1998, s. 47). Tyto myšlenky byly značně blízké názorům Johna Moneyho, avšak psychoanalýza na rozdíl od něj zdůrazňovala traumatickou povahu vzniku homosexuální orientace. Stejně jako u Moneyho ani v psychoanalýze nebylo nalezeno uspokojivé vysvětlení , proč v obdobných podmínkách vyroste z někoho homosexuál, z jiného transsexuál a někdo jiný zůstane v sexuální orientaci i genderové identitě konformní.

Byli zde ovšem i analytici, kteří zastávali méně odmítavé stanovisko k přijetí homosexuální orientace svých klientů. Patrně nejznámějším z nich byl Judd Marmor, který v knize "Sexual inversion" (1965) vyslovil názor o neexistenci jednotné příčiny homosexuální orientace a hledal její možné zdroje (Mass 1990, s.19). Ačkoliv se v této knize ještě v souladu s DSM vyjadřuje o homosexualitě jako o poruše, v následujících letech významně podpořil vynětí homosexuality z DSM (Mass 1990, s.16). Dlouhodobě se věnoval teoriím spojujícím homosexualitu s narcismem (Marmor 1980 in Mass 1990, s.20), čímž si vysloužil značnou kritiku od Szasze, který to považoval za projev Marmorova zkostnatělého patologizujícího myšlení (1981 in Mass 1990, s.59). Marmor nicméně zastával názor, že homosexuální orientace je většinou nezměnitelná (1980 in Mass 1990 s.22) a kritizoval své psychoanalytické kolegy Biebera a Socarida, stejně jako Masterse a Johnsonovou za nezodpovědné sliby v oblasti změny sexuální orientace (tamtéž, s.28). Sám se však domníval, že je neetické nepokusit se o takovou změnu, pokud ji klient vyžaduje, za což byl rovněž kritizován Szaszem.

Dalším analytikem, který zastával tolerantnější stanovisko k homosexuální orientaci svých klientů, byl C. Friedman, který chápal sexuální orientaci jako neutrální charakterovou dimenzi (LeVay 1996, s. 81). Naproti tomu výskyt feminních rysů u mužů a chlapců považoval za patologický jev (LeVay 1996, s. 81-82).

Mnohem kritičtěji se k dřívějším psychoanalytickým teoriím postavil Richard Isay, který měl mimo jiné značný vliv na otevření Americké psychoanalytické společnosti pro gay a lesbické analytiky. Sám je otevřený homosexuál a ve své praxi se významně věnoval případům gayů traumatizovaných předchozí na konverzi k heterosexualitě zaměřenou léčbou (LeVay 1996, s. 83). Patrně i na základě těchto klinických zkušeností vyjádřil přesvědčení, že "homosexuální orientace je věc svou povahou vrozená a nepodléhá změně" (Mitchell,& Blacková 1999, s. 251). Přezkoumával také teorie o předpokládané patologii v primárních rodinách homosexuálů. Vyslovil názor, že eventuální poruchy v primárních rodinách homosexuálů jsou spíše důsledkem reakce rodičů zejména otců na již v dětství existující odlišnost jejich dětí než příčinou této odlišnosti (orientace) (LeVay 1996, s.83- 84).

1.4. Biologické teorie
Názory předpokládající vrozenost a i jisté biologické kořeny homosexuální orientace se objevily nejpozději ve středověku. Mezi tehdejšími učenci byla rozšířena představa o příbuznosti homosexuální orientace, zvláště byla-li spojena s genderovou nonkonformitou, a hermafroditismu (Jones, Stallybrass in Epstein (Ed.) 1991, s.112-141). V moderní době vystoupil s myšlenkami předpokládajícími biologickou podmíněnost homosexuální orientace německý lékař a sexuolog Magnus Hirschfeld, který označoval homosexuální lidi za třetí pohlaví. Jakkoliv se i další domnívali, že homosexualita má biologický původ, dlouho jim k takovému tvrzení chyběly důkazy. V posledních desetiletích se však objevilo větší množství výzkumů hledajících konkrétní biologické příčiny a markery homosexuální orientace. Jedná se hlavně o tři oblasti zkoumání: výzkum genetických vlivů, zkoumání hormonálního ovlivnění a v posledních letech také výzkum odlišnosti některých struktur mozku.

1.4.1. Genetické studie
Zde bylo nejsledovanější oblastí zkoumání shody v sexuální orientaci jednovaječných dvojčat. V roce 1952 publikoval americký psychiatr a genetik Franz Kallmann studii, která byla provedena u třiceti mužských jednovaječných dvojčat, z nichž byla u jednoho sourozence diagnostikována homosexuální orientace. Podle Kallmanna se vyskytla v pětadvaceti případech homosexuální orientace u obou dvojčat a ve zbylých pěti případech vykazovalo druhé dvojče více či méně bisexuální chování. Tyto výzkumy byly sice potvrzeny týmem německých výzkumníků na začátku šedesátých let, avšak vlastní Kallmannova studie byla v té době už napadána pro metodologická pochybení. Ve světové literatuře jsou Kallmannovy údaje o shodě mezi dvojčaty nejvyšší, stejně jako o několik let dříve provedený Kinseyho průzkum, na který Kallmann částečně navazoval, vykazuje nejvyšší prevalenci homosexuální orientace ze všech výzkumů provedených v tomto směru. Tato studie byla u nás hojně citována naposledy Janošovou (2000, s.26) a Weissem (2002, s.120).

Výzkumné studie provedené v dalších letech tyto údaje nepotvrdily. Například výzkum provedený Pillardem, Baileym a dalšími prokázal shodu v sexuální orientaci u 52% jednovaječných a 22% dvojvaječných dvojčat (LeVay 1996, s.175). Rovněž výzkum Stollera a Greena ukázal více než padesátiprocentní shodu sexuální orientace u jednovaječných dvojčat (Janošová 2000, s.26). Ještě vyšší shoda vyšla ve výzkumu Fredericka Whitama z Arizonské státní univerzity, který zjistil 65% shodu v orientaci u jednovaječných dvojčat a 29% shodu u dvojvaječných dvojčat. Samotný fakt shody mezi jednovaječnými dvojčaty by byl sice silnou indicií pro genetické vlivy, avšak svou roli by zde mohly hrát i prenatální a výchovné vlivy. Teprve fakt značného rozdílu mezi jednovaječnými tedy geneticky shodnými a dvojvaječnými tedy geneticky rozdílnými dvojčaty lze považovat za jasný důkaz vlivu genetických faktorů na utváření homosexuální orientace. Taktéž studie mezi vzdálenějšími genetickými příbuznými se zdají dokazovat genetické vlivy (Janošová 2000, s.25; LeVay 1996, s. 175). Přesný mechanismus tohoto vlivu je však stále předmětem diskusí, o kterých podrobně referuje LeVay (1996, s. 178- 193). Toto zkoumání bude patrně pokračovat ještě delší dobu, neboť základ homosexuální orientace je patrně polygenního charakteru, přičemž genetické vlivy nejsou jediným faktorem ovlivňujícím homosexuální orientaci, neboť pokud by jím byly, musela by být u jednovaječných dvojčat stoprocentní shoda v sexuální orientaci.

1.4.2. Hormonální vlivy
Dalším významným okruhem biologických teorií o vzniku homosexuální orientace jsou teorie předpokládající působení hormonálních vlivů. Ačkoliv podobné myšlenky jsou již staršího data, teprve ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, kdy byly izolovány pohlavní hormony estrogen a testosteron, mohly začít opravdu vědecká zkoumání v této oblasti. Tyto výzkumy však rozdíly mezi hormonálními hladinami osob s heterosexuální a homosexuální orientací nezjistily. Přesto došlo okolo poloviny dvacátého století k rozvoji pokusů o hormonální terapii homosexuálních osob, které vedly ke značné diskreditaci biologických teorií v gay komunitě.

Mnohem zajímavější se jeví teorie o vlivu hormonálních hladin v těhotenství na diferenciaci mozkových center plodu a tím i na jeho budoucí sexuální orientaci respektive genderovou identitu, což bohužel většina výzkumníků libovolně zaměňovala. Protože u lidí by byly pokusy s ovlivňováním plodu eticky nepřijatelné, byly tyto teorie ověřovány hlavně na zvířatech, což ovšem často bylo považováno za primární zdroj jejich nevalidnosti pro lidské bytosti. Autorem jedné z prvních významných studií na to téma byl Wiliam Young z Kansaské univerzity. V roce 1959 publikoval výzkum, při kterém zjistil u samiček morčat vystavených v době fetálního vývoje vlivu testosteronu nepřítomnost samičího chování typického pro daný druh, a naopak rozvoj samčích rysů chování v průběhu postnatálního vývoje. K podobným závěrům dospěl i Robert Goy a kol. z Wisconsinské univerzity při obdobných experimentech na makacích, přičemž zjistil také rozdíly ve vnímavosti plodu v různých obdobích nitroděložního vývoje (LeVay 1996, s.114-117). V Evropě ověřoval od šedesátých let tyto výsledky Doerner, který se domníval, že lze tyto teorie aplikovat i na člověka. Doernerovy výzkumy se mezi českými sexuology setkaly se značným ohlasem (Raboch 1988, s. 124, Weiss 2002, s.124).

Zejména v gay komunitě, ale i v odborných kruzích se Doernerovy názory setkaly se značným odporem především díky jeho návrhům na možnou prevenci vzniku homosexuální orientace podáváním hormonů v těhotenství. Mezi odborníky vyvolaly tyto návrhy odpor zejména pro Doernerovu ochotu experimentovat na lidech. Mezi gay aktivisty měly biologické výzkumy již delší dobu špatnou pověst a podobné návrhy na vymýcení homosexuality a ještě ke všemu z poválečného Německa mohly jen těžko někoho nadchnout. Ostatně obava ze zneužití biologických výzkumů k likvidaci nebo kontrole homosexuálních lidí je dodnes živá, zvláště poté, co se v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století dostaly na veřejnost informace o vyhlazování homosexuálů v nacistickém Německu a pochybných experimentech prováděných v řadě západních zemí.

Celkově se domnívám, že výsledky těchto výzkumů vypadají z vědeckého hlediska slibně, jakkoliv je jejich pokračování eticky i metodologicky problematické. Lze se také domnívat, že mechanismus těchto hormonálních vlivů bude složitější než se očekávalo, přičemž budou interagovat přinejmenším s genetickými dispozicemi. Z těchto důvodů se domnívám, že potvrzení nebo vyvrácení teorií o hormonálních příčinách homosexuální orientace u lidí nemůžeme v dohledné době očekávat. V každém případě měly tyto teorie vliv na obrácení pozornosti směrem k hledání rozdílů v diferenciaci mozku a jejich vztahu k rozdílům v sexuální orientaci a genderové identitě.

1.4.3. Studie rozdílů v centrální nervové soustavě
Pouze stručně se zde zmíním o nejmladším, avšak velmi slibném směru výzkumu. Teorii o rozdílech ve struktuře a fungování mozku vyslovil již Magnus Hirschfeld, aniž by měl pro takové tvrzení vědecké důkazy. Rovněž v dalších desetiletích se tato oblast výzkumu prakticky nerozvíjela vzhledem k velmi omezeným možnostem medicíny v tomto směru. Byly sice zjišťovány určité nespecifické rozdíly v takových věcech jako bylo EEG nebo lateralita, avšak přes existenci řady teorií soustřeďujících se především na oblast hypotalamu, nedošlo k významnějšímu pokroku.

Teprve v devadesátých letech byly publikovány významné studie v tomto směru spjaté především se jménem neurobiologa působícího na Kalifornské univerzitě Simona LeVaye. LeVay se soustředil na rozdíly v charakteristikách intersticiálního jádra předního hypotalamu No. 3 (INAH 3), přičemž se nalezl zásadní rozdíl ve struktuře INAH 3 mezi heterosexuálními a homosexuálními muži. LeVayovy závěry byly od té doby již kritizovány, zejména kvůli skutečnosti, že většina homosexuálních mužů zemřela na nemoc AIDS (Weiss 2002, s.129-130). Weiss však zároveň cituje studii Eliase a Valenty (1992), kteří LeVayovy závěry potvrdily.

Tuto oblast výzkumu lze považovat do budoucna za velmi zajímavou. Limitem jejího dalšího rozvoje bude především rozvoj neinvazivních vyšetřeních mozku, neboť postmortální zkoumání budou pravděpodobně nadále vzbuzovat metodologické pochybnosti.


2. Homosexuální orientace versus terapeutické (?) intervence
Jakkoliv byly debaty o etiologii homosexuální orientace ostře sledovány odbornou veřejností, přesto bylo již delší dobu zřejmé, že je třeba brát je se značnou rezervou. To umožnilo v klinické praxi aplikovat nejen postupy spjaté s etiologickými teoriemi, ale také různé eklektické postupy. V této práci se ovšem mohu zmínit především o základních směrech v přístupu k homosexualitě.

Středem diskusí byla především otázka, zda vůbec je možné homosexuální orientaci měnit, a pokud ano, v jakých případech. Mnohem méně podrobně byla sledována otázka zda a jakým způsobem může homosexuální orientace přispívat ke vzniku dalších duševních poruch. V podkapitolách věnovaných jednotlivým přístupům se budu proto věnovat hlavně jejich eventuálním pokusům o změnu homosexuální orientace. Otázka spojení homosexuality s další psychopatologii byla méně sledována patrně především pro svou velkou závislost na úhlu pohledu a metodologii toho kterého psychologa respektive psychiatra. Tato skutečnost je dána do značné míry historickými kořeny medicínského zájmu o homosexualitu, kterým se hodlám věnovat v kapitole o společenských souvislostech hodnocení homosexuality.

2.1. Teorie učení
Ačkoliv byl John Money nejvýznamnějším teoretikem zdůrazňujícím vliv učení na vznik homosexuální orientace, nebyl sám angažován v pokusech o její změnu u dospělých osob. To bylo dáno jeho přesvědčením o nezměnitelnosti základních rysů lidské sexuální identity po třetím roce života. Money považoval sice homosexuální orientaci za osvojenou v průběhu sociálního učení, avšak domníval se, že je nezměnitelná. Kromě toho se nevyjadřoval v tom smyslu, že by měla jako taková být podkladem další psychopatologie.

Z metod založených na behavioristických principech se zdála být nejslibnější averzivní terapie. U nás ji v padesátých letech používal zejména Kurt Freund. Při expozici homosexuálních podnětů podával pacientům látku apomorfin vyvolávající silnou nevolnost. Přes jisté krátkodobé efekty byl nucen konstatovat recidivu u většiny pacientů včetně těch, kteří byli pro léčbu silně motivováni (Freund 1962, s. 209-244). Sám celou záležitost později komentoval s jistým humorným nadhledem, že u svých pacientů vyvolal především averzi vůči lékařům respektive bílým plášťům obecně, nikoliv však vůči homosexuálním aktivitám (Brzek,& Pondělíčková-Mašlová 1992, s.60-61). Ve své studii se Freund zabýval i dalšími metodami „léčby" homosexuality, přičemž dospěl k závěru, že: „Výsledky terapie homosexuality nejsou takové, aby opravnovaly k požadování na komkoliv, aby se jí podrobil (1962, s.244). Averzivní terapie byla rovněž populární v USA, přičemž byly používány jako negativní stimuly především elektrické šoky. V Československu bylo od této terapie ustoupeno již na přelomu padesátých a šedesátých let, v USA zhruba o desetiletí později (LeVay 1996, s.92-94). Z dnešního pohledu se zdá být zřejmé, že tyto metody sice mohou vyvolat poruchy psychosexuálního fungování, nikoliv však změnit sexuální orientaci.

Rozšířenou metodou snažící se o změnu homosexuální orientace byl také nácvik heterosexuálních aktivit. Podobné snahy se datují patrně již od nepaměti, avšak vzhledem k tabuizování sexuality nebyly podobné myšlenky veřejně prezentovány. Ve dvacátém století se nacisté pokusili o použití nucené heterosexuální aktivity jako prostředku "léčby" homosexuality na vězních v koncentračních táborech. Podobné pokusy o "převýchovu" nelze sice považovat ani za vědecké ani za etické, přesto není bez zajímavosti skutečnost, že ačkoliv nacisté věnovali těmto snahám velké úsilí, nakonec začali považovat homosexuální orientaci za nezměnitelnou (Lékó 1993).

V současné době jsou nejvýznamnější behaviorálními psychoterapeuty věnujícími se snahám o změnu homosexuální orientace Masters a Johnsonová. Ačkoliv se ve své psychoterapeutické praxi věnují hlavně heterosexuálním klientům, přesto rozvířili debatu o homosexualitě hned dvakrát. Poprvé, když ještě v dobách před vynětím homosexuality z DSM léčili sexuální dysfunkce u homosexuálních klientů, aniž by se snažili o změnu jejich sexuální orientace, což byl v té době revoluční přístup. V současnosti vzbuzují naopak značnou kritiku (Marmor, Mass, Money, Pillard in Mass 1990) svými snahami o změnu sexuální orientace u klientů, kteří o to sami žádají. Nesnaží se přitom však o úplnou změnu sexuální orientace těchto klientů, nýbrž o skloubení jejich homosexuálních fantazií s heterosexuálními praktikami (Masters & Johnson 1980 in Mass 1990). To vyvolává hned dvojí kritiku. Jednak pro nejistou validitu jimi prezentovaných úspěšných konverzí, přičemž je poukazováno i na fakt, že se ve většině jimi prezentovaných případů jedná o bisexuály. Zároveň existují velké pochybnosti o smysluplnosti a etičnosti takových konverzí. Je totiž známo, že se mnozí homosexuálové, kteří se v dobré vůli snaží založit rodiny a vést heterosexuální život, dostávají do neřešitelných problémů, neboť zjišťují, že nejsou schopni takto trvale žít, přičemž zároveň pociťují odpovědnost za svou rodinu (Micus 1994).

2.2. Psychoanalýza
Stejně jako v kapitole o psychoanalytických teoriích o vzniku homosexuality se ani zde nebudu věnovat psychoanalytickým osobnostem první poloviny dvacátého století. Zaměřím se zde především na americkou psychoanalýzu druhé poloviny století, která přispěla do diskusí o změnitelnosti homosexuality významným, avšak velmi kontroverzním způsobem. V šedesátých a sedmdesátých letech byla americká psychoanalýza hlavní baštou těch, kteří se domnívali, že dokáží změnit sexuální orientaci. Nejpozoruhodnější na celé věci nebyly deklarované terapeutické úspěchy v tomto směru, ale především skutečnost, že řada amerických analytiků prosazovala používání sugestivně- direktivního přístupu (Blacková, Mitchell 1999, s.251). Abych přiblížila, jak daleko došly změny v samotné podstatě psychoanalytické terapie, ráda bych zde ocitovala jeden konkrétní případ, který uvádí LeVay (1996, s.76): "Bývalý gay analyzand Martin Duberman popsal své zkušenosti s úspěšností psychoanalytiků na Východním pobřeží v padesátých a šedesátých letech. První z nich požadoval, aby Duberman přerušil vztah se svým přítelem jako podmínku dalšího pokračování v terapii. Druhý analytik naléhal na Dubermana, aby navázal sexuální vztah se ženou, který měl vést k vymizení jeho homosexuality ("Potom může být homosexualita věcí minulosti a odvrhnout to by byla sabotáž vyhlídky na jiný druh budoucnosti"). Třetí psychoanalytik po dvou letech neplodných sezení zakázal Dubermanovi vůbec zmiňovat jeho homosexualitu, přinejmenším dokud se mu nepodaří dostat ji ze své mysli.". V praxi se tedy psychoanalytická léčba velmi přiblížila behaviorální terapii.

Vzhledem k tomu, že zastánci těchto terapeutických postupů nebyli schopni doložit, že by opravdu dokázali měnit sexuální orientaci jinak než v izolovaných případech, začaly tyto postupy ztrácet na popularitě i uvnitř psychoanalytické obce. V dnešní psychoanalýze lze proto nalézt širokou škálu postojů od Socarida stále prosazujícího myšlenky direktivní léčby a názor, že homosexualita je vždy nemoc, přes Marmora a řadu dalších předpokládajících možnost změny sexuální orientace respektive homosexuálního chování v některých specifických případech až po Richarda Isaye, který považuje za nutnost akceptovat od začátku psychoterapie homosexualitu jako danou věc (Blacková, Mitchell 1999, s.251).

Otázka, proč byli psychoanalytici nejsebevědomějšími a nejvytrvalejšími mezi těmi, kteří prohlašovali, že dokáží měnit homosexuální orientaci svých klientů, má nepochybně více než jednu odpověď. Jednou z příčin je tradiční důraz kladený na spekulativní úvahy a často izolované klinické kazuistiky, který se i v jiných případech ukázal jako nebezpečný zdroj sebeklamů. Přesto nelze nevidět, že muselo jít o něco hlubšího než pouhou mýlku, neboť ta sama by patrně nedokázala konzervativní psychoanalytiky posunout na tak eklektické až behaviorální pozice teoretické a především praktické. Zajímavý výklad nabízí teorie Kennetha Lewese, autora významného výzkumu psychoanalytických pohledů na homosexualitu, jehož myšlenky shrnuje LeVay (1996, s.82) takto "... (Lewis) dospěl k závěru, že sexismus (či gynekofobie) byl historickou platformou pro antigay zaměření. Podle Lewise psychoanalytici smýšleli špatně o gayích, protože jejich skutečné či percipované feminní rysy je označovaly jako "nedostatečné muže"."

2.3.Biologické terapie
Zatímco dnešní zastánci biologických teorií o původu homosexuální orientace se již obvykle otázkami její možné změny nezabývají, v minulosti tomu bylo jinak. Již na začátku dvacátého století se o léčbu homosexuality operativními zásahy pokoušel Steinach. Steinach hodnotil výsledky svých pokusů, při kterých byly homosexuálům implantována varlata heterosexuálních mužů, jako slibné. Ve skutečnosti šlo však o pochybné operace, které při stavu tehdejší medicíny mívaly často letální konec (LeVay 1996, s.31-33, Freund 1962, s. 214-215).

Ve třicátých letech se rozšířila představa o hormonálních poruchách jako příčině homosexuality. Na jejím základě došlo k množství experimentů snažících se o léčbu mužské homosexuality vysokými dávkami testosteronu. Například v koncentračním táboře Buchenwald prováděl na vězních podobné pokusy dánský endokrinolog Carl Vaerner. Rovněž v USA byly snahy o podobnou léčbu velmi rozšířeny, avšak nakonec byly zavrženy zejména pro nežádoucí somatické efekty. Tato léčba nejen, že nevykazovala žádné prokázané účinky na sexuální orientaci, ale navíc vedla často k bouřlivému nárůstu sexuální aktivity, což je jeden z možných efektů testosteronu, který podporuje sexuální apetenci u obou pohlaví. Ve Velké Británii probíhaly naopak poněkud logičtější experimenty s podáváním estrogenu, který měl tlumit sexuální aktivitu mužských homosexuálů. Takového efektu lze sice estrogeny a ještě lépe cyproteron acetátem dosáhnout, avšak rozhodně nejde o změnu sexuální orientace. Výsledkem užívání estrogenu je navíc masivní somatická feminizace. Tyto léčebné postupy byly mnohdy nařizovány soudně. Jednou z obětí podobné léčby byl kybernetik Alvin Turner, který po roce nucené léčby estrogenem vedoucí ke gynekomastii spáchal sebevraždu (LeVay 1996, 109-120).

Kastrace jako prostředek vymítání homosexuality byla používána přinejmenším již ve středověku. V lékařském kontextu se ji používalo k "léčbě" homosexuality nejméně od poloviny devatenáctého století až do padesátých let dvacátého století. Masivně byly kastrace prováděny zejména v nacistickém Německu, někdy ve spojení s dalšími experimenty, jakými bylo užívání rentgenových paprsků. Oběti těchto experimentů byly poté obvykle zplynovány v lepším případě (?) poslány do trestných oddílů na východní frontu a jen velmi málo jich přežilo válku (Lékó 1993).

Lobotomie a stereotaktické operace byly rovněž používány v "léčbě" homosexuální orientace. Naštěstí však byly vcelku rychle zavrženy z důvodů masivního oploštění osobnosti, stejně jako tomu bylo při užití týchž metod v jiných oblastech (Janošová 2000, s.31).

Celkově vzato nezaznamenaly biologické metody léčby homosexuality větší úspěchy vyjma rekordního množství vedlejších účinků. Naproti tomu vyvolalo použití těchto metod vlnu nedůvěry v medicínu mezi homosexuály. Dnes by naštěstí užití podobných metod bylo dobrým důvodem k zahájení trestního stíhání, což však neznamená, že by poškozující terapie byly zcela věcí minulosti.


3. Společnost, věda a homosexualita
aneb cesta homosexuality od hříchu k patologii a od patologie k variantě normality Na počátku jsem se rozhodla věnovat se zkoumání dvojotázky původu a změnitelnost homosexuality, protože jsem předběžným zkoumáním problematiky dospěla ke zjištění, že právě tato dvě témata byla v debatách o vynětí homosexuality z DSM nejfrekventovanějšími. Domnívala jsem se, že tyto otázky by mohly být klíčem k definování toho, na základě čeho je, nebo by mohlo být určováno, co lze a co nelze považovat za psychopatologii. Teprve postupně jsem si začala uvědomovat, že neexistuje žádný logický vztah mezi měnitelností nějakého chování a jeho patologičností či nikoliv. Rozhodla jsem se proto vydat ke kořenům vědeckého zkoumání, kde jsem měla možnost pochopit propletenost historických předsudků, společenských změn a vědeckého zkoumání.

Jestliže neexistuje žádná přímá souvislost mezi tím, zda můžeme určité chování měnit či nikoliv, v literatuře můžeme najít alespoň dva důkazy, že přinejmenším psychologicky taková vazba existuje. Za prvé sociologické výzkumy nám ukazují, že lidé považující homosexuální orientaci za nezměnitelnou mají větší tendenci zastávat tolerantnější postoje k jejím nositelům (Leitenberg, Slavin 1983). Za druhé je dostatečně prokázanou skutečností, že pro vynětí homosexuality z DSM byli prakticky všichni ti, kteří byli přesvědčeni o jejím biologickém původu a nezměnitelnosti v průběhu života, stejně jako stoupenci teorií učení, kteří ji považovali za naučenou, avšak nezměnitelnou (Money, Green). Naproti tomu většina odpůrců vynětí byla psychodynamicky orientována a považovala homosexualitu alespoň v některých případech za změnitelnou. U nás názor spojující vynětí homosexuality z psychopatologických klasifikací a její změnitelnost publikovala Baštecká (2001, s.28): "Kdyby bylo možné homosexualitu léčit dodnes by byla na seznamu nemocí." Takový pohled na věc však postrádá vnitřní logiku: je mnoho věcí, které by bylo možné lékařsky či psychologicky měnit, například zálibu ve sbírání známek, avšak nikdo se o to nesnaží jen proto, že je to možné. Stejně tak není Altzheimerova choroba méně patologická, protože ji nejsme schopni léčit.

Pohled, který je upřený na otázku léčitelnosti homosexuality, apriori předpokládá, že homosexualita je něco, co by se mělo léčit respektive měnit. Chceme-li hledat kořeny tohoto přístupu, musíme se obrátit do historie. Celá staletí byla totiž v alespoň v Evropě homosexualita nazírána především jako hřích, mravní provinění a také právní přestupek. Teprve v devatenáctém století se začala prosazovat medicinalizace problému homosexuality jako něčeho, co je třeba nejen trestat, ale i léčit. V knihách Kraft-Ebinga či Havelocka Ellise se setkáváme s vypodobněním homosexuálů a lesbiček jako psychicky vážně narušených nešťastných jedinců (Faderman 2002, s.287-305). Považovalo se za pochopitelný cíl medicíny přimět tyto "nešťastníky" ke konverzi k heterosexualitě. V tehdejší společnosti bylo natolik rozšířené pohrdání homosexuály, že jejich vylíčení jako pomatených ubožáků se zdálo jako skutek humánního milosrdenství. Nikdo nepovažoval za nutné tázat se, zda musí homosexualita vést k další patologii. Homosexualita se jevila natolik zvrácenou, že jakékoliv další zkoumání její povahy se zdálo bezpředmětné. Jedinou významnější osobností, která si v devatenáctém století troufla vyslovit názor, že homosexualita by mohla být normální variantou lidského chování, byl německý právník Ulrich (LeVay 1996, s.11-16), jehož názory však později na desetiletí zapadly.

V tomto okamžiku se lze tázat, kde se toto přesvědčení o zhoubné povaze homosexuality ve společnosti a následně v medicíně vzaly. Na tuto otázku lze psychologickými prostředky jen těžko odpovědět. V Evropě trvala nejméně jedno tisíciletí politika nemilosrdného pronásledování homosexuálů a hledáním jejích historických kořenů se zabývala řada autorů (Faderman 2002, Fanel 2000, Janošová 2000, Rupp 2001). Jakkoliv se zdá, že vliv křesťanství a jeho starozákonních kořenů byl v Evropě rozhodující, byla bych opatrná v jeho přeceňování. S postoji nepřátelskými homosexuálům se lze totiž setkat i v mnoha (zdaleka ne však všech) mimoevropských kulturách.

Stejně tak nacistické pokusy o "převýchovu" či vyhlazení homosexuálů byly motivovány podstatně jinými pohnutkami než tomu bylo u křesťansky argumentujících homofobů. Jistá podobnost tu však je. Pro nacisty byly rovněž homosexuálové porušením přirozeného řádu, avšak nešlo a řád boží, ale přirozené zákony země a krve (Blut und Bot). Hlavním hříchem homosexuálů byla skutečnost, že nedávali třetí říši děti a sabotovali tak šíření nordické rasy. To bylo také důvodem, proč genocida homosexuálů postihla především Německo, neárijští podlidé byli posuzováni často mírněji, protože na degeneraci jejich rasy nezáleželo (Fanel 2000, s.432-433, LeVay 1996, s.36-40, Plant in Mass 1990). Najít psychologické kořeny homofobie je obtížné také proto, že nabývá stejně jako antisemitismus nejrůznějších kulturních forem (Sears 1997).

Chtěla bych se však vrátit k otázce vynětí homosexuality z DSM. Nejpozoruhodnější na ni podle mně je jen malá pozornost věnovaná otázce, zda je homosexualita příčinou vzniku nějaké jiné psychopatologie kromě odlišné sexuální orientace. Představa o tomto příčinném spojení byla přitom běžnou součástí obrazu homosexuality, přičemž v některých sociálních skupinách přetrvává nadále. Teprve homofilní organizace v padesátých letech začaly tento stereotyp napadat a to ještě s velkou opatrností danou zejména právě úctou k vědě, která takové spojení tiše předpokládala. Teprve po nepokojích ve Stonewallu v roce 1969, které znamenaly zlom v sebepojetí gay komunity v USA, vznikly radikální organizace zcela odmítající medicinalizování homosexuality (Rupp 2001, s.164-175, Witt a kol.1995, s.212-222). Střetnutí s policií v new yorkské čtvrti Greenwich Village bylo symbolickým přelomem mezi tichým přesvědčováním o nutnosti tolerance, které bylo vlastní homofilním organizacím, a sebevědomím hnutí za osvobození gayů a lesbiček.

Mnozí kritici (Socarides) i stoupenci (LeVay 1996, Mass 1990) vynětí homosexuality z DSM se domnívají, že se jednalo především o politický krok daný tlakem gay organizací a zjevnou neudržitelností dosavadního obrazu o homosexuálech. Byla to především skutečnost, že přibývalo osobností, které se hlásily ke své homosexuální orientaci a popíraly tak její patologickou povahu. Jestliže výzkum Evelyn Hookerové z padesátých let dokazující existenci ego-syntonní homosexuality byl překvapením a objektem kritiky, o dvě desetiletí později byla ego-syntonní homosexualita téměř samozřejmostí. V současnosti existuje řada výzkumů potvrzujících existenci ego- syntonních homosexuálů (u nás Džuka, Waroška 1996). Jestliže byla ego-dystonní homosexualita součástí DSM až do roku 1987 a v MKN 10 je stále přítomná ego-dystonní sexuální orientace, je pozoruhodné, jak málo si většina teoretiků láme hlavu s příčinami takové nespokojenosti s orientací.

Tato neochota zabývat se sociálními kořeny takové nespokojenosti a tím i problematikou homofobie je, domnívám se, pouhým alibismem. Svou roli tu hraje nejen neochota postavit se kriticky k rozšířeným sociálním postojům, ale také často pouhé popření homofobie v medicíně a pomáhajících profesích. V každém případě je třeba uvědomit si, že nepřátelské postoje k homosexuálním lidem jsou stále aktuálním problémem, na který u nás věcně upozornili Ondrisová, Heretik a Šípošová (1999). Ve svém článku "Homofóbia-dosledky pre psychoterapiu" uvádí studie dokazující sice menší výskyt homofobních postojů mezi pracovníky pomáhajících profesí, avšak přesto velmi významný. Zároveň se pokusili poukázat na některé praktické problémy, které může homofobie v procesu psychoterapie vyvolat. Rovněž zahraniční studie přesvědčivě dokazují existenci řady problémů, s nimiž se homosexuálně orientovaní dospělí a mladiství mohou setkat v systému lékařské péče, stejně jako v sociálních zařízeních a službách (Mallon 1998, Ondrisová, Bianchi 2000).

Také diskuse, zda je správné či nesprávné podporovat genderově či sexuální orientací nonkonformní jedince v jejich odporu vůči některým sociálním normám se vleče jako červená nit úvahami o etičnosti snah odborníků o změnu sexuální orientace svých klientů. Ještě významnější jsou tyto otázky při práci s osobami s GID a speciálně s dětmi s GID. Tato otázka je podle mně velmi zásadní, staví totiž následující dilema: jestliže víme, že problémy našich klientů jsou způsobeny především společenským odsouzením, je naší povinností snažit se měnit společnost? Já se domnívám, že ano, ale existuje řada lidí včetně Greena (1980 in Mass 1990, s.220-221), kteří tento názor nesdílejí a varují před narušením vědecké neutrality medicíny. Problém pochopitelně nespočívá jen v oblasti eventuelní veřejné angažovanosti, ale v přístupu ke konkrétním klientům v konkrétních situacích, kdy se octnou v konfliktech se svým okolím vycházejícím z homofobních postojů.

Rovněž velmi málo diskutovaným tématem byla otázka psychických poruch, o kterých lze předpokládat, že mohly být způsobované jak behaviorálními technikami tak rovněž direktivní psychoanalytickou terapií. Ačkoliv se například Socarides a další dovolávali utrpení nebohých homosexuálů jako důkazu patologické povahy homosexuality, nezajímali se ani o tato rizika ani o možnosti jak pomoci té většině, kterou i on považoval za "nevyléčitelnou".

Skutečnost, že byly opomenuty takové základní odborné otázky, mě vede k závěru, že hlasování o vynětí homosexuality z DSM bylo především politickým gestem a zároveň snahou umýt si ruce, jak nad pochybnými terapiemi v minulosti, tak současnou nepříjemnou politickou debatou o homosexualitě. Nezodpovězenou zůstává především otázka, proč byla tak důležitá debata o etiologii eventuelně změnitelnosti homosexuální orientace.

Nejdříve je však nutné si uvědomit další z paradoxů hlasování v APA v roce 1973, který ukazuje, že celá debata byla od začátku poněkud postavená na hlavu. Tím byl fakt, že se ve skutečnosti vůbec nehlasovalo obecně o tom, je-li homosexualita patologií či není, nýbrž pouze o tom, zda jí může v některých případech nebýt. Jako neutrální záležitost mimo oblast patologie byla homosexualita akceptována až v roce 1987, kdy byla zrušena diagnóza ego-dystonní homosexualita.

Otázka „léčitelnosti" se navíc zdá z hlediska debaty o vynětí s DSM zcela marginální proto, že ačkoliv hlasovalo pro vynětí pouze 58% členů APA, nelze se domnívat, že by se ti zbylí domnívali, že mohou homosexualitu nějak běžně léčit. Bieber si nárokoval úspěch asi v 23% případů, zatímco Socarides dokonce 50% ovšem pouze u silně motivovaných homosexuálů (LeVay 1996, s.221) Obě tato čísla lze považovat za naprosto extrémní. Určitě tedy nešlo o to, že by se odpůrci tohoto kroku považovali za schopné homosexualitu běžně léčit. Na straně druhé mezi stoupenci vynětí byli i takoví, kteří se domnívali, že homosexuální orientaci lze za určitých okolností měnit. Zdálo by se tedy, že léčitelnost byla při debatách o vynětí homosexuality z DSM zcela nepochopitelně akcentována bez ohledu na logiku věci.

Avšak jestliže pro otázku posouzení homosexuality jako patologie či naopak jako normální varianty lidského chování, nemá dvojotázka po původu a léčitelnosti valný smysl, existují nejméně dva důvody, proč je společensky tak důležitá a nejméně jeden čistě psychologický důvod navíc. Začnu s oním psychologickým důvodem navíc: domnívám se, že jde o působení prosté skutečnosti, že psychologové a psychiatři, kteří se osobně angažovali v přesvědčování klientů o tom, že zříci se homosexuality je prostě věcí vůle, mohli a patrně také cítili nejen ohrožení své mravní a odborné integrity, ale dost možná také svých praxí, příjmů a postavení. Takové vysvětlení je domnívám se zcela legitimní, neboť s podobnými postoji se lze setkat vždy tehdy, když se paradigmata posunují jiným směrem.

Významným důvodem, proč se lidé přesvědčeni o vzniku homosexuální orientace učením stavěli tak výrazně proti vynětí s DSM, mohla být také obava z možného šíření homosexuality ve společnosti, ke kterému by její lékařské přijetí jako normální mohlo vést. V odborných debatách se sice tento argument příliš často neobjevoval, zato však patří do standardního repertoáru homofobního myšlení. Zde bych ráda ocitovala jeden historický dokument, který může osvětlit určitý typ obav, který činil otázku původu homosexuality v odborných i mimo odborných debatách tak důležitou. LeVay (1996) ve své knize Queer Science cituje následující zápis z hlavního stanu Adolfa Hitlera z 19.8. 1941: "Včera večer hovořil Vůdce dlouhý čas o moru homosexuality. Řekl, že ji musíme pronásledovat s nemilosrdnou tvrdostí, protože v mládí je čas, kdy mohou být chlapecké sexuální pocity ovlivněny ve špatném směru; právě v tomto věku bývají mladí chlapci zkaženi homosexuály. Protože homosexuálové svádějí velké množství mladých chlapců, je homosexualita právě tak nakažlivá jako mor." (LeVay, s.38). Podobné obavy bohužel nebyly pouze záležitostí tohoto jedno muže, nýbrž se objevovaly již nejméně století v odborných i politických úvahách.

Někomu se přesto může zdát citování Adolfa Hitlera jako samoúčelné, ale já se domnívám, že pouze s neobvyklou tvrdostí vyjádřil názory, se kterými se v mírnější podobě lze setkat v debatách o homosexualitě dodnes. Jako příklad bych uvedla další citát tentokrát reverenda Louise Sheldona vůdce Koalice tradičních hodnot, který se nechal slyšet :"Los angeleská školní správa vyhlásila červen za měsíc gay a lesbické hrdosti. To je hanebnost. Proč? Protože zde jsou vnímavé děti,..., které jsou nuceny přijmout životní styl, hodnoty a víru - ne náboženství, ale jako náboženství ..." (LeVay 1996, s.249). Nechci zde polemizovat o prezentaci homosexuálů ve společnosti a jejích formách, avšak domnívám se, že je i z tohoto citátu cítit zřejmý strach z homosexuality jako něčeho, co se může nekontrolovatelně šířit. Domnívám se, že právě tento strach byl hlavním důvodem tak podrobné diskuse o etiologii homosexuální orientace. Tato obava však nemá se samotnou patologičností či nepatologičností homosexuality nic společného, neboť asi nikdo by nevyslovoval strach z nekontrolovatelného šíření heterosexuality a nechtěl ji proto vyhlásit za patologii.

Existuje však ještě jeden významný mimovědecký důvod, proč byla tato debata tak důležitá. Jedná se o morální hodnocení homosexuálů jako individualit. Morální odsouzení homosexuality vycházelo a dodnes vychází z představy, že jde o věc volby (Brzek, Pondělíčková-Mašlová 1992, s.114-119, Ondrisová, Bianchi 2000, s.167). Přijmeme-li totiž názor, že homosexualita je daná a nezměnitelná můžeme pak daleko hůře pracovat s tradičními kategoriemi viny a hříchu. Jestliže na počátku vědeckých názorů na homosexualitu stála stanoviska křesťanské víry, pak nyní se zjištění o vrozenosti respektive nezměnitelnosti homosexuality stává důležitým faktorem vnitrocírkevních debat (Janošová 2000).

V debatách o vynětí homosexuality z DSM se mi přímou odbornou souvislost mezi etiologickými teoriemi a terapeutickými přístupy k homosexuální orientaci na straně jedné a názory na její patologickou či normální povahu na straně druhé najít nepodařilo. Odlišný vývoj, který probíhal po druhé světové válce toto zjištění potvrzuje.

V Evropě byl rovněž již od padesátých let zřejmý neúspěch snah o změnu homosexuální orientace, jak o tom svědčí například zpráva britské Wolfdenovi komise (LeVay 1996, s.218-219) či závěry českého sexuologa Kurta Freunda (1962, s.244). Vzhledem k odlišné společenské situaci zde však vývoj probíhal jinak. V Evropě bylo nepřátelství vůči homosexuálům méně výrazné než v USA a stejně tak místní gay komunity tu byly politicky méně aktivní. Zároveň zde existoval širší konsenzus mezi odborníky a větší byla i ochota vlád respektovat jejich názory. To vedlo k tomu, že se odborníci nespokojení s dosavadními přístupy k homosexualitě věnovali především snaze zlepšit neuspokojivou právní situaci homosexuálů. Díky tomu proběhla od šedesátých let v evropských zemích vlna dekriminalizace homosexuality. Ta vyvrcholila přijetím právních rozhodnutí proti diskriminaci homosexuálů na úrovni Rady Evropy a Evropské unie v osmdesátých letech, zatímco v USA je dekriminalizace a právní ochrany homosexuálů a lesbiček stále předmětem komplikovaných soudních sporů (Janošová 2000, s.48-51, Witt a kol. 1995, s.455-473).

Přesto byla v Evropě až do devadesátých let používána MKN v osmé a deváté revizi, která chápala homosexualitu jako psychopatologický stav. Tato skutečnost byla zdůvodňována především neschopností homosexuálů mít dítě. K vynětí homosexuality z MKN došlo až dlouho po vynětí z DSM a tento problém nebyl považován za tak významný. Otázka, zda neschopnost zplodit při sexu dítě může být považována za zdůvodnění patologické povahy homosexuality, je z odborného hlediska sice více na místě než debaty o její etiologii, přesto se však jedná o čistě arbitrální rozhodnutí. Lze očekávat, že z dalších revizí MKN bude patrně vyňata i diagnóza ego-dystonní sexuální orientace, která je zdá se rovněž pouze zbloudilým pozůstatkem amerických diskusí ze sedmdesátých let. Toto rozhodnutí však patrně nebude ani bouřlivě sledované ani prakticky významné.

Na závěr bych chtěla tedy zdůraznit, že patologická či normální povaha homosexuality je záležitost spíše politických úvah a rozhodnutí než odborné povahy. Přesto nepovažuji zkoumání procesu její oficiální depatologizace za zbytečné. Ačkoliv jsem nenašla odborná měřítka pro podobná rozhodnutí u poruch pohlavní identity, přesto jsem nalezla řadu mimoodborných faktorů, které k tomuto rozhodnutí vedly a které mohou hrát významnou úlohu i při diskusích o povaze poruch pohlavní identity.