1. Biologické koreláty transsexualismu
První lékařsky podporované operativní změny pohlaví byly založeny na předpokladu, že biologický vývoj
nějak vytvořil muže, který byl částečně ženou a proto byla lékařská intervence ospravedlňována (Hoyer).
Podpůrná fakta však nebyla nalezena. Ani dnes, přestože bylo nalezeno několik biologických prvků silně
korelujících s transsexualismem, nebylo dosaženo jistoty v nalezení nějaké skupiny determinant jako příčiny
tohoto stavu. Naštěstí skvělý přehled shrnující tuto oblast výzkumu byl proveden Hoenigem (1985). Můžeme
se proto spolehnout na jeho směrodatné shrnutí v krátkém přehledu, který následuje. Začněme tam, kde
Hoenig končí - tj. jeho závěry: 1. Tvrdí že "psychologické faktory podmiňující pohlavní identitu - učením,
podmiňováním, imprintingem (vtištěním) - nemohou být pokládány za určující..." (s.66) 2.Biologické faktory
musí přinejmenším přispívat k formování transsexualismu. 3. Hledání konstitučních faktorů bylo osvětleno
několika zajímavými zjištěními, ale může být v nejlepším případě označeno jako slibné. V žádném případě však
není uzavřené.
Hoenig následuje příkladu Benjamina (1966) a mnoha dalších, kteří se spoléhají na biologickou sílunebo síly jako konečné vysvětlení transsexualismu. Hledání podložené jistoty přineslo mnoho zajímavých výsledků. Tyto zahrnovaly studie specifických mozkových struktur, takových jako jsou spánkové laloky, které byly spojovány s regulací sexuality od zprávy Kluvera a Bucyho (1939). Je to snadný krok, učiněný mnohými, předpokládat, že transsexualismus může mít své kořeny v abnormalitách limbického systému, pravděpodobně vzniklých v nejranějších fázích vývoje mozku. Hoenig by měl být brán v potaz pro jeho přehled této práce, která zahrnuje mnoho studií zabývajících se centrálním nervovým systémem a transsexualitou. Záležitosti týkající se spánkového laloku uzavírá :"Je možné že, souběh abnormalit spánkového laloku a transsexualismu je pouze náhodný a není zde žádné kauzální spojení", ale přechází zde ke zmínce, že se snad transsexualita objevuje v mnoha podobách, přičemž naše schopnost je klasifikovat, je v současnosti nedostatečná. To může být vysvětlením faktu, že většina biologických korelátů transsexualismu byla krátce po širším ověření zjištěna u stejné menšiny případů.
Rozsáhlá literatura spojuje abnormality v EEG s transsexualitou a je uváděna Hoenigem (1985) a Hoenigem a Kennou (1979). Z několika studií vyplývá, že je zde značné rozpětí v nálezech určených EEG abnormalit; podíl kolísá od 13% do 48% ze zahrnutých vzorků transsexuální populace. Takové zastoupení je jistě vysoce dostačující k vzbuzení zájmu o budoucí výzkumy, ale jak Hoenig uzavírá: "Význam abnormního EEG u velké části transsexuální populace zůstává nejasný. Nicméně výskyt je příliš velký než, aby byl opomíjen..." (s.46).
Hoenig poukazuje na přehled od Meyer-Bahlburga (1977, 79) týkající se hormonálních faktorů, které se mohou ojediněle u homosexuálních a transsexuálních mužů a žen vyskytovat. V této oblasti "...konečný závěr ohledně výskytu či absence hormonálních abnormalit musí být odložen až do dalšího dobře kontrolovaného šetření." (s.51). Další podporují stejný závěr (Kupperman, 1967).
Opatrná pozornost musí být věnována Hoenigovým závěrům týkajícím se zprávy Impero-Mcginleyho a jeho kolegů (1979). Tyto zprávy bývají v některých kruzích interpretovány jako protikladné modelu sociálního učení pohlavní identity, jak je prezentován Moneym a Ehrhardtovou (1979). Impero-McGinley a kol., ve svých široce citovaných studiích (1979), popisují chlapce mylně vychované jako dívky vlivem pre- a post-natální hormonální nedostatečnosti. V pubertě změny hladin testosteronu spustili rozvoj sekundárních pohlavních znaků a tyto pseudodívky odhodily svou ženskou pohlavní identitu a začaly žít jako mladí muži. Na první pohled vypadá toto nemožné spojit s modelem rozvoje pohlavní identity prosazovaným Moneym a Ehrhardtovou (1972). Hoenig vysvětluje Impero-McGinleyho zjištění takto :..."můžeme předpokládat, že mozek u těchto subjektů byl dostatečně maskulinizován v průběhu nitroděložního života...a že nesprávné pohlavní zařazení a výchova ji dočasně překryla. Zaplavení testosteronem v pubertě aktivizovalo mozek a obnovilo mužskou pohlavní identitu a erotickou touhu" (1985, s.52). Poznamenávám zde, Hoenig implicitně předpokládá formování nějakého druhu pohlavního systému uvnitř mozku, který je základem pro konečnou pohlavní identitu a rozvoj pohlavní role, předpoklad, který je silně zastáván Diamondem (1965, 1977). Money publikoval (1987) působivé alternativní vysvětlení Impero-McGinleyho zprávy. Citujíc dodatečný faktický materiál, věří, že sociální faktory hrají kritickou roli v pohlavním vývoji subjektů ve dvou Impero-McGileyho zprávách. Například výchovné praktiky rodičů těchto nešťastných mladých lidí mohly být pod vlivem rodinné vědomosti o tom, jak by se tito genetičtí muži rádi rozvíjeli. Tato znalost mohla být přenášena z jedné generace na druhou, protože všechny subjekty jsou z geneticky spřízněné skupiny, která udržuje komunikační vazby.
Mimořádně silná vazba mezi přítomností či absencí H-Y antigenu je uváděna Hoenigem. Tento
antigen je pokládán za druh genetického spouštěcího činitele při diferenciaci buněk v raném vývoji varlat či
vaječníků. Podle stejných autorit musí být přítomen pro nitroděložní vývoj muže, ale nezdá se, že by byl
životně důležitý pro pozdější vývoj mužských či ženských biologických atributů. Základní bodem je zjištění
jedné skupiny výzkumníků, že 93% jejich vzorku transsexuálů vykazovalo abnormální odpověď antigenu H-Y
ve skupině okolo sta transsexuálů. Pracovali přitom s mužskými i ženskými transsexuály. Jiná skupina popsala
abnormální odpověď u 65% jejich případů a tento obraz by mohl být podrobnější, kdyby obě skupiny
používaly stejné testovací metody. H-Y antigen je geneticky účinný determinant pohlavních vlastností, a proto
musíme sledovat tuto linii výzkumu se zájmem (odkazuji k Hoenigovi pro obsažný popis tohoto výzkumu).
přeloženo z knihy:
Docter, Richard F. (1988): Transvestites and transsexuals: toward a theory of cross-gender behavior. New
York. Plenum Press. strana 61-63.
2. Léčba transvestitismu
Úsilí o změnu cross-dressingového chování transvestitů je obecně považováno za vysoce neúspěšné u
vhledových terapií, ačkoliv nevíme o žádném systematickém výzkumu, jež by se toho týkal. Na straně druhé je
zde mnoho zpráv o povzbuzujících výsledcích založených na úsilí o modifikaci chování (Bancroft 1974;
Dupont 1968; Fischer & Gochros 1977; Lambley 1974; Marks, Gelder & Bancroft 1970; Marquis 1970;
Rekers 1977; Rosen & Rehm 1977). Tyto postupy byly aplikovány na dospělé muže a na děti, kteří provozují
cross-dressing nebo vykazují genderově deviantní chování. Tyto zprávy naznačují, že transvestitismus může
být redukován nebo eliminován s udržitelnými uspokojivými výsledky po období několika let. Pro většinu
behaviorální metody vypadají jako nejlépe pracující. Avšak většina těchto studií je založena na velmi málo
případech a zatímco některé obsahují následné studie, jiné nikoliv nebo podávají jen velmi málo informací. Je
důležité, že subjekty v mnoha těchto studiích jsou atypické ve srovnání s členy klubů heterosexuálních
transvestitů, kteří bývají tak často popisováni. Většina transvestitů, kteří jsou sdruženi v cross-dressingové
skupiny nechtěli psychoterapii či modifikaci chování, která by jim pomohla v zastavení aktivity, kterou
shledávají být vysoce uspokojivou a příjemnou. Muži, kteří jsou nejvíce motivováni k eliminaci transvestitismu
ze svých životů, jsou obyčejně pod tlakem tak učinit, často od svých manželek jako podmínka pro
pokračování manželství. Jiný zdroj tlaku může být, když je transvestitismus používán zaměstnavatelem ke
zdůvodnění propuštění z práce nebo vyřazení z armády nebo zrušení bezpečnostní způsobilosti.
Nejvíce žádaná záležitost v souvislosti s transsvestitismem se nejspíše netýká odvrhnutí těchto
praktik, ale spíše hledání řešení problémů uvnitř manželství, kde mohou být praktické skutečnosti
krátkodobého cíleného direktivního poradenství více užitečné než hluboké hledání vhledu. Jak je diskutováno
v kapitole sedm, která se zabývá ženami transvestitů, při společném sdílnosti v řešení problémů a bdělosti k
negativním záležitostem, páry mohou obvykle najít cesty k zmírnění jejich nejvíce zatěžujících starostí. Řešení
tohoto poradenského vztahu jde daleko za naše téma zde, ale neříkáme zde nic problémech a frustraci
transvestity, která je velmi odlišná od těch, které mají jiní vysoce fungující jedinci. Stejně jako u transsexuálů
praktikování cross-dressingu nebo nepraktikování cross.dressingu samo o sobě nemění ostatní problémy.
Docter, Richard F. (1988): Transvestites and transsexuals: toward theory of cross-gender behavior. New
York. Plenum Press. strana 52-53.