V závěru bych se chtěla věnovat zhodnocení všech tří úkolů této práce zvlášť, přičemž ve
třetí subkapitole bych zároveň i ráda načrtla možné změny v klasifikování GID v příštích
letech.
1. Etiologické teorie
V teoriích o původu všech zde zkoumaných fenoménů jsem shledala velkou podobnost.
Relativně nejlépe jsou propracovány teorie o vzniku homosexuality a transsexuality, přesto
jsou mezi nimi poměrně malé rozdíly, a to zejména u teoriích založených
psychodynamicky a na teorii učení. Biologické teorie jsou se sice schopny opřít o jisté
konkrétní rozdíly, avšak žádné teorie v tomto směru nelze považovat za plně prokázané.
Ještě horší situace panuje v úvahách o etiologii transvestitismu dvojí role, což je dána především nejasností a krátkou existencí této diagnózy, i když zde hraje roli i obecně menší klinická závažnost proti jiným GID diagnózám. Vzhledem k faktu, že cross-dressing může mít patrně více motivů, které se mohou vzájemně prolínat, je těžko říci, zda se tyto otázky někdy vyjasní. Kromě toho možné vynětí této diagnózy z MKN by patrně znamenalo zánik zájmu o tuto problematiku, která je již dnes zcela na okraji pozornosti psychologické obce.
Rovněž u GID v dětství nedisponujeme příliš specifikovanými etiologickými
teoriemi. Ačkoliv byla tato diagnóza spojována především s rozvojem transsexuality
(Davenport 1986), jejím obvyklým vyústěním v dospělosti je homosexuální orientace. Z
těchto důvodů se zdá nejlogičtější domnívat se, že půjde většinou o podobnou etiologii
jako u homosexuality. Je ovšem nutné brát v úvahu, že jelikož GID v dětství může vést v
dospělosti k tak různým výsledkům jako je transsexualita, homosexualita a
heterosexualita, pak se patrně nedá očekávat nalezení jednotné etiologie.
2. Resistence vůči terapeutickým (a jiným) intervencím
Zdá se, že v rezistenci vůči terapeutickým intervencím jsou si tyto diagnózy velmi
podobné. Hlavní úsilí bylo soustředěno na snahy o změnu homosexuální orientace. V
minulosti se sice objevilo několik metod, které si nárokovaly účinnost v těchto snahách,
avšak jejich výsledky jsou dnes považovány za pochybné. Nelze pochopitelně vyloučit, že
v některých velmi specifických případech je taková změna možná. Řada autorit se však
domnívá, že taková konverze je možná pouze u osob, které sice vykazovaly homosexuální
chování, avšak jejich zaměření bylo primárně bisexuální.
Změna transsexuální identifikace je alespoň u "primárních transsexuálů" považována již několik desetiletí za nemožnou. Přesto se objevují izolované informace o takových konverzích, které bývají obvykle dosaženy behaviorální terapií či léčbou vírou. Klinické zkušenosti však jasně dokazují, že přinejmenším ve velké většině případů se jedná o celoživotní identifikaci, bez ohledu na fakt, že mnozí transsexuální lidé nikdy nepodstoupí SRS či ani hormonální léčbu.
V případě transvestitismu dvojí role a GID v dětství se jedná patrně o diagnózy s
nejednotnou etiologií. Snahy o změnu transvestitního chování nejsou v klinické praxi příliš
běžné. Naproti tomu úsilí o ovlivnění GID v dětství je již delší dobu předmětem diskusí.
Ačkoliv v tomto směru neexistuje úplná shoda, zdá se, že zásahy snažící se o změnu GID
chování u dětí jsou nejen málo účinné, ale především potenciálně poškozující.
3. Homosexualita a GID z hlediska psychopatologických klasifikací
Důvody, proč byla homosexualita vyňata z DSM a posléze z MKN 10, zatímco poruchy
genderové identity v těchto klasifikacích zůstávají psychopatologií, jak se v této studii
ukázalo, přímo nesouvisejí ani s otázkou etiologie ani s otázkou změnitelností těchto
identit, jakkoliv předběžné zkoumání takové spojení naznačovalo. Přesto bylo nalezeno
několik potenciálních vazeb vysvětlujících důležitost těchto témat v politických a
medicínských debatách. Vzhledem k tomu, že v obou těchto směrech byly zjištěny jen
malé rozdíly mezi homosexualitou a GID, nezdá se pravděpodobné, že by jejich zkoumání
mohlo dát odpověď na otázku po dalším vývoji vztahu k GID jako psychopatologii či
variantě normy.
Průzkum skutečností okolo vynětí homosexuality z DSM ukázal, že se jednalo do značné míry o politické rozhodnutí, které vycházelo jak z tlaku gay a lesbických organizací, tak ze snahy odborné veřejnosti distancovat se od předchozích pochybných praktik. Tím však nechci rozhodně říci, že by šlo o vpád politiky do království vědy. Naopak ovlivnění politickými, morálními či náboženskými postoji či předsudky bylo přítomno od samého počátku snah medicíny a vědy o popis homosexuálních lidí. LeVay (1996, s.230) v této souvislosti správně podotýká, že medicína není zdaleka jen věda. Věda by měla být neutrálním přístupem ke světu. Naproti tomu medicína je velmi praktická činnost, ve které je třeba neustále přijímat rozhodnutí koho, jak a zda vůbec léčit. Tato rozhodnutí budou vždy podmíněna etickými debatami na straně jedné a politickými a finančními tlaky na straně druhé. Vynětí homosexuality z DSM a MKN je třeba považovat za krok, který byl těmito tlaky ovlivněn více než jiná podobná rozhodnutí. Nedomnívám se, že se v tomto stala chyba, co je a co není norma či patologie jistě bude dále předmětem různých sporů v psychologii, medicíně i ve společnosti, avšak fakt, že se medicína alespoň částečně distancovala na své účasti při represivních krocích proti homosexuálním lidem, považuji za pozitivní. Zdá se krajně nepravděpodobné, že by v nejbližších desetiletích mohlo něco na tomto rozhodnutí změnit. Politika a medicína respektive psychologie se však budou v otázce homosexuální orientace nepochybně stále střetávat, ať už v diskusích o rodičovských právech nebo při potírání homofobie ve zdravotnických a sociálních službách.
Naproti tomu transsexualita pravděpodobně zůstane v lékařských manuálech a to především pro skutečnost, že je mnoha klienty vyžadována a s větším či menším zdráháním i nabízena velmi specifická a náročná somatická léčba spočívající v hormonální substituci a SRS. V budoucnu může sice sílit tlak na vynětí transsexuality z klasifikací nemocí ze strany transaktivistů, ale jen těžko nalezne podporu v odborných kruzích, stejně jako mezi mnohými transsexuálními lidmi a to přesto, že v etiologii a rezistenci proti změně patrně není mezi homosexualitou a transsexualitou větší rozdíl. Realističtějším a smysluplnějším krokem by mohlo být klasifikování transsexuality jako somatické poruchy, ale ani to se patrně nedá očekávat v nejbližších revizích lékařských klasifikací.
Naproti tomu v otázce transvestitismu dvojí role je možné všechno od jeho zrušení přes redefinici až po ponechání současného stavu. Informací o etiologii a eventuální rezistenci tohoto fenoménu je relativně málo, ale dají se očekávat podobnosti s homosexualitou a transsexualitou. Přesto nejspíše nebude mít tato skutečnost větší vliv. Rozhodující budou spíše další nozologické diskuse. V budoucnu může dojít také ke zrušení transvestitismu jako diagnózy vůbec, přičemž je otázkou, zda genderová dysforie nesplňující kriteria pro transsexualitu bude nějak jinak uvedena v psychopatologických klasifikacích či nikoliv.
Diskuse o vynětí GID v dětství z psychopatologických klasifikací bude patrně v
příštích letech pokračovat. Domnívám se, že existují dva dobré důvody odůvodňující toto
vynětí. Především je jím skutečnost, že obvyklým vyústěním GID v dětství je
homosexuální orientace v dospělosti, která sama za patologii považována není. Druhým je
skutečnost, že hlavním problémem dětí s GID je diskriminace a odmítání, přičemž
zařazení tohoto chování mezi psychopatologii k jejich destigmatizaci rozhodně nepřispívá.
Navíc zařazení GID v dětství mezi psychopatologii do jisté míry ospravedlňuje, jak zásahy
snažící se o změnu této identity, tak žádosti rodičů o provedení takových zásahů.
Nedomnívám se totiž, že by behaviorální ovlivňování dětí s GID ve smyslu změny
genderové identity bylo eticky ospravedlnitelné.