3. Přístupy k terapii
Popis přístupů k terapii transsexuálních lidí je velmi problematický hned z několika důvodů. Prvním je mimořádně nízká prevalence této poruchy v populaci, která byla dříve odhadována na zhruba na 1: 100 000, zatímco dnes se uvádí, že dosahuje zhruba 1: 10 000. Proto je počet odborníků, kteří přicházejí běžně do kontaktu s transsexuálními lidmi, velmi nízký. Tato skutečnost vysvětluje, proč nebyly vyvinuty specifické terapeutické postupy ke změně transsexuální identity, takže byly používány metody vytvořené zejména v souvislosti s ovlivňováním homosexuální orientace.

Druhým důvodem, proč jsou informace o tomto úsilí sporadické, je skutečnost, že transsexualita byla již na počátku definována svou rezistencí ke změně. Terapeuti, kteří se o změnu této identifikace pokoušeli, ji proto buď neuznávali jako samostatnou poruchu, nebo definovali syndromy podobné avšak odlišné od "pravé" (primární nebo jádrové) transsexuality. Z toho důvodu považuji za nutné probrat ve zvláštní podkapitole dějiny tohoto samostatného syndromu a jeho zpochybňování.

V zásadě lze říci, že dnes se již o změnu transsexuální identity nikdo ze seriózních odborníků nesnaží. Terapie tak zůstává omezena na dva základní modely. Prvním z nich je podpůrná terapie snažící se klienta alespoň částečně adaptovat na jeho biologické pohlaví. Ačkoliv je v tomto směru alespoň u nás rozhodující přání klienta, přesto je nutno nabádat k velké opatrnosti zejména co se týče příslibů proveditelnosti takové adaptace.

Druhým možným přístupem je provedení SRS jako prostředku k integraci somatické a psychické identity. I zde je pochopitelně vhodná podpůrná psychoterapie, která může klientovi částečně usnadnit adaptaci v nové situaci. Právě provádění těchto operací respektive podmínky jejich provádění jsou už několik desetiletí nejžhavějším tématem diskutovaným v souvislosti s transsexualitou. Proto věnuji dějinám SRS rovněž zvláštní podkapitolu.