IV. SITUACE TRANSGENDERŮ

Z předchozí kapitoly vyplývá, že svět žen a mužů je v Japonsku hmatatelně oddělen, čemuž odpovídá i výchova dětí. Tak, jak trpí homosexuálně orientovaní lidé v dospívání, kdy objevují svou erotickou orientaci, a poté v dospělosti, pod velkým tlakem okolí, které je směřuje k manželskému soužití, tak trpí transgenderové často již od nejútlejšího dětství. Oddělená výchova, školní uniformy, svátky určené jen pro holčičky nebo jen pro chlapečky, jiný způsob mluvy v japonštině přísně předepsaný…

Míra utrpení se liší podle toho, jak závažný je stav nesouladu mentálního a fyzického pohlaví; pro ty, jenž pociťují pevně stanovené hranice mezi muži a ženami spíše jako omezení, je zde určitý prostor díky staletí existujícím transgenderovým praktikám např. v rámci divadla, avšak pro jedince, jejichž nesoulad s tělem ústí v nenávist vůči němu a myšlenkám na sebevraždu, je situace skutečně žalostná, ač vývoj v poledních letech přináší naději na lepší budoucnost.

1. Transgender v historii a současnosti

Transgender komunitu lze rozdělit na oficiální a neoficiální. Prozatím nepříliš početnou „oficiální část" komunity tvoří lidé s transsexualitou/ GID, o nichž pojednám v následující kapitole. Neoficiální komunitu tvoří všichni, kdo se vymykají stereotypním heterosexistickým požadavkům na „správného muže" a „správnou ženu", od osob s genderově netypickým projevem, jako jsou maskulinní ženy a feminní muži, přes transvestity/cross-dressery až po lidi, kteří by snad v jiných podmínkách získali diagnózu GID a žili jako příslušníci požadovaného pohlaví, ale kteří si museli najít vlastní způsob řešení situace podle možností, jež skýtá japonská společnost.

V Japonsku má transgender staletou tradici. Podle výzkumů, které se zabývaly oblékáním v dávných dobách, nebyl mezi mužským a ženským oblečením příliš velký rozdíl a rovněž ideál mužské a ženské krásy byl vcelku shodný. Proto byla také ve starém Japonsku přijatelná vzájemná výměna šatů. V „Man´yoshu", nejstarší japonské sbírce básní, vydané kolem roku 770, se objevují popisy vzájemné výměny šatů mezi mužem a ženou za účelem ztvrzení intimity jejich vztahu. První japonská sbírka povídek „Tsutsumichunagon – monogatari", vydaná kolem roku 1070, obsahuje povídku „Torikaebaya" (starojaponsky „výměna"), která vypráví o bratrovi s ženskou osobností, kterého vychovávali jako ženu, a jeho sestře s mužskou osobností, vychovávané v roli muže, jenž jsou oba velmi krásní a těší se přízni císaře, takže mají otevřenou cestu do nejvyšší společnosti. (Katsura, 2001)

Svým cross-dressingem se nejvíce proslavila „žena" převlékající se za muže, známá jako Izumo-no-Okuni (Okuni z oblasti Izumo). Považuje se za zakladatele divadla kabuki a na začátku období Edo, v roce 1603, byla na vrcholu své popularity. V její herecké společnosti hrály ženy mužské role a muži ženské. Podrobněji se zmíním v jiné části kapitoly.

Další zajímavou postavu z historie představuje Tamiko Seki ve své knize „Edokohki no onnatachi" (Ženy v pozdním období Edo): v „Oshiokireiruishu" (vládní trestní záznamy v období Edo) se dvakrát objevuje jméno Take. V prvním záznamu z roku 1832 se objevuje v kategorii „žháři a zloději" kvůli krádeži oblečení. Take vadila ženská genderová role a vyhledávala spíše mužskou společnost. Svým zaměstnavatelem byla za to často peskována, ale nic to nepomohlo. Své chování nezměnila a uprchla v ukradených mužských šatech, aby ji nikdo nenašel. Změnila si jméno na Takejiro (-jiro je přípona typická pro mužská jména) a potulovala se po světě. Jednou byla ale odhalena jako žena a znásilněna, načež došlo k otěhotnění, dítě však zemřelo brzy po porodu. Po další krádeži oblečení „Takejira" uvěznili a obvinili ze tří kriminálních činů. Prvním byla krádež šatstva, druhé cizoložství a třetí byl útěk od zaměstnavatele v převlečení. Protože v té době neexistoval žádný zákon ani pokuta za cross-dressing, strážníci byli na rozpacích. Nakonec došlo k propuštění s tím, že se nemá už nikdy potulovat v mužských šatech. (Katsura, 2001)

V roce 1837 se v „Oshiokireiruishu" objevuje další záznam o Take. Tentokrát ji zařadili jako jedinou osobu do kategorie „porušování veřejných mravů", která byla nově zavedena. Podle záznamů vystupovala jako zkušený policejní agent a pomáhala dopadnout lidi, kteří utekli svým zaměstnavatelům. Byla potrestána za předstírání, že je veřejným činitelem, a za ignoraci mnoha oficiálních výstrah včetně těch zahrnujících cross-dressing. Nakonec byla vypovězena do Hachijojimy a zapsána do seznamu vyhnanců. V té době bylo „Takejirovi" 24let. (Katsura, 2001)

Z pojmů používaných v současnosti je asi nejstarší pojem Okama. Tento výraz se dnes používá pro označení jak feminních gayů, tak pro MtF transgendery. V podstatě neznámá verze původu slova má kořeny v období Edo. Chlapci pocházející ze třídy samurajů (asi 2% japonské populace) byli zasvěcováni do sexuality svými „staršími bratry", s nimiž je pojilo zvykové právo. Prvním krokem na cestě k dospělému mužství byl mezi 13 a 15 lety života pohlavní styk chlapce, který měl receptivní roli, s „bratrem", jenž ho poté obeznámil se sexualitou žen – techniky, pravidla, hygiena atd. Následně ho vzal ke speciálně školené ženské prostitutce, která mu vše prakticky ukázala a poučila ho o sexuálních slastech. Takto připravený mladík mohl být potom účasten (o)miai – zprostředkovaného setkání se ženou za účelem sňatku. (Kitamura, 2002)

Někteří ovšem „nedokázali zapomenout na styk s mužem". Pro ně tu byla místa s mužskými prostituty zvaná (o)kagemajaya (kage – vzadu, ve stínu; ma – pokoj; chaja – čajovna). Těmto prostitutům se proto říkalo okagema. Z toho se pak vyvinulo označení okama. Díky stejné výslovnosti různých znaků došlo k záměně, takže má dnes většina lidí za to, že se pojem okama, znamenající hrnec na vaření rýže, začal používat na základě podobnosti tvaru hrnce s análním otvorem. (Kitamura, 2002) Pojem okama se používá dodnes a také je do dnešních dnů alespoň podvědomě spojován s prostitucí. Původní okama-bary (noční kluby s mužskou obsluhou) jsou v poslední době nazývány stále častěji spíše „gay-bary".

Noční podniky jsou nejdůležitějším zdrojem živobytí pro velkou část male-to-female transgenderů, zvaných také New Half, kteří se často vyčleňují z původní gay komunity. Velký počet z nich se věnuje prostituci proto, že je to jediný způsob, jak získat peníze na hormonální léčbu a operace. Japonská společnost má celkem pevně vymezeno, jak má muž nebo žena vypadat co se týče tělesné konstituce. Proto je zde jedním z požadovaných operativních zákroků vedle zvětšení prsů silikonovými implantáty, zmenšení štítné chrupavky, operace genitálu nebo pouhé kastrace, v západním světě naprosto neobvyklé zmenšení ramenních kostí. Zatímco v našich podmínkách nejsou ženy vysoké kolem 180cm ničím neobvyklým, Japonka téže výšky je považována za monstrum, takže procházení v požadované genderové roli bývá velice obtížné. Nemožnost procházet je vedle potřeby velkých finančních částek dalším důvodem, proč žijí transgendeři nočním životem v komunitách podobně „postižených" lidí. (Kitamura, 2002)

Termín onabe se používá především pro female-to-male transgendery. Toto označení vzniklo jako protějšek k termínu okama a začalo být používáno někdy mezi rokem 1970 a 1973, kdy se začaly objevovat první onabe-bary, jichž bylo nejvíce v okolí Tokijského distriktu Roppongi. Do té doby se pro onabe používal termín danso-no-reijin, znamenající „krásná žena oblečená jako muž". Lidé s transsexualitou pro sebe označení onabe nikdy nepoužívají kvůli nežádoucí ženské konotaci. Část onabe se identifikuje jako „ani žena ani muž". Mnoho onabe pracuje v tzv. onabe- barech jako obsluha, ale ne všichni, kdo zde pracují, mají identitu onabe. V případě, že mají pevně zakotvenou žensku identitu, jsou to většinou ženy lesbické nebo bisexuální. (Katsura, 2001)

Erotická orientace osob s onabe identitou bývá různá. Mnoho z nich je přitahováno k feminním ženám a své romantické vztahy považují za heterosexuální. Vztahy s maskulinními ženami jim zpravidla připadaly odporné, ale v nedávné době se okolnosti kolem onabe změnily a jejich životní styl začal nabývat různých podob. Stává se, že vznikne vztah mezi dvěma onabe a že se s tím netají. Sami pak nazývají takový vztah „nabe- homo". Mezi některými onabe v onabe-barech se také začíná nosit spíše unisexové oblečení, protože unisex se stal obecně populárním mezi mladými lidmi. (Katsura, 2001)

První onabe-bar v Japonsku se údajně jmenoval „Goro" a byl otevřen v Asakuse v roce 1960 nebo 1961. Pozdní 60.léta byla pak zlatým věkem onabe-barů, ale jejich počet zdaleka nedosahoval počtu okama-barů. Většina z nich je již dnes zavřená. Většinu zákazníků v onabe-barech tvoří muži v ženském doprovodu. Tradičně to byl vždy muž, kdo chodil do barů utrácet peníze a popíjet, protože k tomu bylo potřeba mít spoustu peněz. Většina japonských žen má málo peněz i času. Proto byly od počátku onabe-bary nočními kluby pro mužské zákazníky. Další část zákazníků pak představují hostesky, pracující v běžných barech, které si přicházejí odpočinout po práci. V roce 1985 byly otevřeny dva podniky nového typu. Byly to levné noční kluby určené pouze pro lesbické ženy, kde se setkávaly různé typy žen od studentek přes běžné pracovnice až po ty, které dělají kariéru. Dnes existuje takových podniků velký počet a říká se jim buď „dámské" nebo „lesbické bary". (Katsura, 2001)

Zdařilou reprezentaci onabe přinesl v roce 1995 anglický dokumentární film „Shinjuku Boys", který natočili Kim Longinotto a Jano Williams. Popisuje životní styl tří onabe a vede diváky k zamyšlení nad tím „co je to gender?".

V roce 1994 vyšel román „Hotai o maita Eve" („Obvázaná Eva"), oceněný jako román roku. Popisuje život onabe, naplněný smutkem a beznadějí, kde obvaz ukazuje na jejich emocionální zranění. Jeho zápletka se dosti podobá dívčím comixům; gender a sexualitu popisuje podobným způsobem jako ony. Současný problém onabe, vyobrazený v románu, je zaměřen na to, co v této společnosti znamená být ženou a nemožnost být mužem a otázka onabe je spojena s bojem proti misogynii.

V roce 2000 běželo v televizi drama „Melancholie věku 29let, ráj třiceti", kde je jednou ze dvou hlavních postav onabe. Obléká se, chová a mluví jako muž a miluje jednu krásnou vdanou ženu. Pro veřejnost se toto vyobrazení stalo vzorem, jak vypadá typický onabe, avšak ve skutečném životě není možné gender od pohlaví tak pevně oddělit. (Katsura, 2001)

Podobně jako v západních společnostech byly i v Japonsku cross- dressing, transvestitismus, gender-bending nebo transsexualita považovány za patologie, byly zde ale výjimky. V rámci imaginárního světa umění zůstal prostor pro cross-dressing, například v kabuki a revue Takarazuka.

Současná, výhradně ženská Takarazuka revue byla založena v roce 1913. Herečky hrající mužské role, zvané otokoyaku, lze přirovnat k ženské role hrajícím onnagata hercům kabuki, s tím rozdílem, že otokoyaku nikdy nedosáhne takové mužskosti, nakolik se onnagata stanou ženskými. Navzdory jejich mužským pohybům, nízkému hlasu a mužskému oblečení lze v otokoyaku jasně rozpoznat ženu. Zakladatel Takarazuky, Ichizo Kobayashi, k tomu říká: „Otokoyaku není muž, ale je zdvořilejší, příjemnější, něžnější, odvážnější, hezčí, více okouzlující a fascinující než skutečný muž." Vzhledem k tomu jak jsou atraktivní, není divu, že jsou otokoyaku skutečnými hvězdami této revue a že jim fanynky píší tisíce milostných dopisů. Obrovská popularita revue ukazuje, že její erotické sdělení bylo pochopeno a činí tuto show divácky velice přitažlivou. Lesbické ženy ji považují za lesbickou show, přestože většina z nich považuje přehrávání butch/femme rolí za překonané. Onabe jsou v podstatě téhož názoru, s tím rozdílem, že pro ně není Takarazuka atraktivní. Nepovažují se za lesby, tudíž by na lesbickou show nešli. Někteří onabe ale přesto přiznávají, že i pro ně má tato show určitý erotický náboj. Úspěch Takarazuky bývá vysvětlován tím, že poskytuje dívkám a ženám únik z jejich bezútěšných neromantických manželských svazků, do kterých je tlačí konvence. (Chalmers, 2001, Wieringa, 2001)

Svět Takarazuky je svět dvou genderů a jednoho pohlaví, v němž dva stylizované, opačné póly genderových rolí vytvářejí silně erotické momenty. Management Takarazuky pečlivě kontroluje, aby revue nebyla asociována se sexuální nemravností, která se spojovala s divadlem, zvláště s onnagata herci kabuki. Skandály se nicméně čas od času objevují. Často když dojde k nějaké lesbické aféře, herečky z revue odejdou a vdají se, jak jim káže společnost, avšak tyto svazky slouží většinou jen k zakrytí jejich lesbických vztahů a uspokojení okolí. Jakmile zmizí z očí, rozvedou se a vrátí ke svým milenkám. Podle jedné lesbické ženy "mají muži „Mizu Shobai" a ženy Takarazuku". „Mizu Shobai" (knižně „vodní obchod") je název pro široké spektrum zařízení poskytujících erotické a sexuální služby pro muže. (Wieringa, 2001)

Takarazuka nevznikla v historickém vakuu. Japonské dějiny ukazují několik příkladů ženského cross-dressingu mezi herci a tanečníky. Od 12. do 14.století zde byla například tradice „mužských tanců" v Kjótu. Tančící ženy zvané shirabyoshi se oblékly do mužských svrchních košil a vysokých čepic a nosily dýky se stříbrem vykládanou rukojetí a pochvou. (Leupp, 1995, in Wieringa, 2001)

Saikaku ve své knize „Koshoku ichidai otoko" (Život zamilovaného muže) z roku 1682 popisuje skupinu tanečnic-prostitutek, které jsou trénovány jako tanečnice od útlého dětství a učí se napodobovat mužské chování. Zatímco od svých 15, 16let poskytují sexuální služby mužům, na začátku své kariéry v 11, 12letech obstarávají zábavu pro ženské zákaznice. Poté jsou ostříhány a následuje trénink v imitaci mužského hlasu. (Wieringa, 2001)

Zajímavým elementem Takarazuka revue je věčné mládí jejích hvězd. Herečky které dosáhnou věku 35let (případně pokud se vdají) musejí odejít. Zde je možno nalézt paralelu v pro muže přitažlivých, věčně mladých bishonen, kteří jsou také vždy prezentováni jako androgynní. Bishonen se obvykle popisují jako více či méně pasivní partneři starších mužů, zatímco otokoyaku, vyzařující podobný druh mladé, androgynní krásy, se představují jako aktivní partneři svých jevištních milenek. Mužské homosexuální praktiky se mj. nazývají „shudo" – „cesta mládí/mladých".

Divadlo kabuki založila Okuni kolem roku 1603. Původně se měla stát miko, kněžkou v chrámu, příležitostně se propůjčující prostituci. Na březích řeky Kamo v Kjótu začala svoje onna-kabuki, ženské kabuki, představení, která mohla vyústit v sexuální nevázanost. Její show byly stále vybroušenější a onna-kabuki se proměnilo v Okuni-kabuki, které se těšilo enormní popularitě mezi kjótskými obyvateli. Na počest Okuni byla na břehu řeky postavena socha, která ji vyobrazuje převlečenou do šatu samuraje, doplněného meči. Mezi její nejslavnější představení patří jedno, ve kterém má, převlečená za hezkého muže, dostaveníčko s prostitutkou. Když se šogunát začal znepokojovat městskou nemravností, s níž byla tato forma kabuki spojována, byl v roce 1629 vydán zákaz vystupování žen na jevišti (Chalmers, 2001, Wieringa, 2001). Proto postupně začalo dominovat wakashu kabuki s mladými herci a postupně se vyvinulo v mužské kabuki, které se zachovalo do dnešních dnů. Zdánlivá akceptace prolínání genderů, která se objevuje ve fiktivním světě divadla, neznamená, bohužel, totéž ve světe skutečném.