S Akiko jsem se seznámil v Praze, v srpnu 2001, na setkání transgenderů. Požádal jsem ji o kontakty na japonskou trans-komunitu a postupně se z nás stali přátelé. Seznámila mě s pojmy, které mi otevřely cestu k mnoha cenným zdrojům informací na internetu, a také ochotně vyprávěla o situaci japonských sexuálních menšin včetně srovnání se světem. Tuto studii jsem vypracoval na základě několikahodinového rozhovoru v září 2002. Díky krásné osobnosti Akiko se s ní velice dobře spolupracovalo i navzdory její „japonské angličtině". Naše setkání mě obohatila v mnoha ohledech.
Akiko je male-to-female transgender. Narodila se v roce 1971. Když jí byl jeden rok, zemřel jí otec, takže do 10 let vyrůstala jen s matkou a o rok mladším bratrem. Poté se matka znovu vdala a o 2 roky později přibylo do rodiny další dítě, opět syn. Nevlastní otec je novinář a oba rodiče se angažují v politice. Starší z bratrů je v současné době členem mafie, mladší studuje na univerzitě politologii a ekonomii.
Akiko se již od raného dětství lišila od chlapců téhož věku, byla slabší, citlivější a lidé ji často pokládali za holčičku. Na základní škole hodně četla a věnovala se hudbě. Na střední škole se moc neučila, od 16 let se začala věnovat divadlu (od 17 let profesionálně) a byla členem motorkářského gangu, měla kvůli tomu problémy s policií.
Po střední škole chodila rok na přípravu na VŠ a poté studovala 4roky „filosofii literatury". Po studiu založila vlastní nezávislou divadelní společnost a psala hry. V roce 2000 vyhrála soutěž a získala vládní stipendium, díky němuž se dostala na 2 roky do ČR.
První partnerský vztah měla Akiko se starším mužem od 12 do 14 let a od té doby měla mnoho mužů, neboť byla velice hezká. Ve 14 letech se poprvé zamilovala do dívky, první styk měla v 16 letech. Později poznala také velké množství žen. Od 17 do 19 let prožívala svou největší životní lásku, ale její partner zemřel na AIDS. V 18letech získala na 3měsíce práci v nočním klubu jako prostitut. V té době také dostala nabídku pracovat jako „New Half" (shemale) a poprvé začala užívat ženské hormony. Po 1,5 roce je vysadila a s prací prostituta přestala kvůli ženě, do níž se zamilovala. Navzdory okolí, které je tlačilo do sňatku, si obě včas uvědomily, že je zde nějaký problém a že svatba není vůbec to, co by chtěly – byly spíše kamarádky a nikdy spolu neměly sex.
Ve 23 letech se u Akiko objevily psychické problémy, kdy se cítila rozštěpená na tři různé osoby – dvě mužské a jednu ženskou. Po pobytu na klinice se potíže upravily do přijatelného stavu a ona se rozhodla žít jako muž. Navzdory velké snaze zapadnout mezi muže se jí to ale nepodařilo.
Od 26 let začala opět s užíváním ženských hormonů a až do 29 let pracovala v nočním klubu, tentokráte již jako „shemale". Ve 27 letech se rozhodla podstoupit operativní přeměnu pohlaví. Absolvovala plastiku prsou, ale před dalším zákrokem, kdy dostala injekci ničící testikulární tkáň, „dostala strach a na poslední chvíli utekla". Před odjezdem se oženila s lesbickou ženou, ale strávily spolu jen 1,5 měsíce. Po roce se rozvedly.
Krátce před tím se na mě obrátila s žádostí o pomoc, neboť se „rozhodla stát transsexuálem", tedy podstoupit konečně rekonstrukci genitálu. Kvůli průtahům se zdravotním pojištěním a tříměsíční stáži v USA bohužel ke konzultaci jejího stavu s odborníky ani následným operacím nedošlo, protože stipendium skončilo a musela se vrátit do Japonska. Před odletem pociťovala beznaděj a obavu z budoucnosti, protože „doma" bude pro okolí, navzdory dokonale ženskému vzhledu, opět jen podivným mužem, který budí ne právě příjemnou pozornost okolí.
Ke svému sňatku i rozvodu mi Akiko podala několik vysvětlení. „Každý, kdo žije mimo manželství, je výrazně sociálně znevýhodňován. Velká část homosexuálů a transgenderů proto zakládá manželství…" „…ztratila jsem svou ženu, dnes jsme se rozvedly. Jsem konečně volná, ale nemůžu zadržet slzy.. cítím se prázdná. Právě kvůli této ženě jsem ještě nešla na operaci.
Naše partnerství existovalo jen na psychické rovině; měly jsme hezký vztah, ale ona mě považovala za dost divnou existenci a já jsem nechtěla ukazovat svoje tělo tak normálnímu člověku. Je sice lesba, ale naše partnerství bylo příliš experimentální. Všechno je pryč. Ztratila jsem domov, už se nemám kam vrátit. Potřebovala bych najít někoho, kdo by mi poskytl novou psychickou oporu. Doufám, že v budoucnu najdu muže s velkou kapacitou, který by mě miloval dlouhodobě…"
Nepříliš optimální je také její fyzická situace: „Díky ženským hormonům mám malá prsa a žensky jemnou pokožku. Nemám spermie a bylo by obtížné dosáhnout erekce. Spíše než na rovině fyzické pociťuji sexuální touhu na rovině psychické, místo penisu mám teď citlivé celé tělo a cítím daleko víc věcí. Je to pro mě příjemnější.." „..jednou jsem musela do nemocnice, protože jsem užívala příliš velké dávky hormonů. Mám od té doby problém s játry a doktor mi řekl, že jestli hormony nevysadím, umřu před dosažením 45 let."
K motorkářskému gangu: „ Svět motorkářských gangů je drsný. Třetina z jejich členů se nakonec stane mafiány, třetina běžnými členy společnosti a třetinu z nich tvoří New Half." V našich podmínkách by spojení male-to-female transgenderů s těmito gangy možná znělo poněkud absurdně, ale v japonském heterosexistickém prostředí to nakonec není tak překvapivé. Chce-li někdo tak citlivý a zranitelný, jako je velká část lidí s „ženskou duší a mužským tělem", přežít v mužském kolektivu, často si vyvine tu nejdrsnější mužskou personu. U Akiko tuto hypotézu může podpořit jak její disociace na tři různé osoby ve 23 letech, kdy na ni byly vyvíjeny velké tlaky okolí, tak i test lidské postavy, který jsem jí zadal.
Jako první nakreslila postavu ženského pohlaví, která byla pro ni
identifikační. Po prohlédnutí následně nakreslené osoby mužského
pohlaví však zjistíme nápadný rozdíl v prokreslení detailů obličeje. Větší
bohatost obličejových detailů u mužské postavy přisuzuji tomu, že je
Akiko ve svém profesním životě a v Japonsku v postatě všude na
veřejnosti nucena vystupovat jako muž. Na obou postavách si lze také
povšimnout v našich podmínkách neobvykle působících radostných gest,
která snad svědčí o životním optimismu a schopnosti se radovat. Je
pravděpodobné, že právě svět divadelních her umožňuje udržet si
pozitivní ladění i v tak nelehké situaci, v jaké se Akiko nepochybně
nalézá.