Práce se zabývá lidmi, kteří se ocitají na okraji japonské společnosti nebo nemohou žít svobodně a naplno kvůli své odlišnosti a identitě, která se vymyká heterosexistickým kategoriím „žena" a „muž". Výběr tématu ovlivnil jak zájem o příslušníky sexuálních menšin, tak o Japonsko i další asijské země a jejich obyvatele. Pro ty, kteří znají situaci transgenderů v České republice či západních zemích, mohou být nashromážděné poznatky zajímavé pro srovnání, práce se jím však nezabývá.
V první kapitole jsou vysvětleny české a z anglicky mluvících zemí přejaté pojmy a také některé japonské výrazy související s transgender problematikou. Termín „transgender" používám jak pro označení lidí, jejichž genderová identita nekoresponduje s jejich anatomickým pohlavím, tak ve významu zastřešujícím všechny, kdo narušují bipolární dělení lidí na bytosti feminní – ženy a bytosti maskulinní – muže.
Druhá kapitola popisuje japonský heterosexistický systém v podobenství s chrámem s mnoha základy, jimiž jsou 1. patriarchální elitářská vládnoucí vrstva, 2. společenská struktura založená na patriarchálním heterosexuálním rodinném modelu, konstruovaná v rámci reformy Meiji, 3. nábožensky a politicky podložená japonská genderová ideologie s modelem „přirozené heterosexuální rodiny", kde žena zůstává v domácnosti a poslouchá manžela a 4. společenské třídy se svými nepsanými a neporušitelnými pravidly.
Třetí kapitola obsahuje pohled do historie transgenderu, současné problémy lidí usilujících o změnu pohlaví a studii 194 pacientů s diagnózou GID. V 1.tisíciletí našeho letopočtu nosili v Japonsku muži i ženy velmi podobný oděv a ideál ženské a mužské krásy byl téměř shodný. Cross-dressing byl běžnou součástí společenského dění po staletí. V 19.století se již lidé, kteří se oblékali jako příslušníci „opačného" pohlaví, s pochopením příliš nesetkávali a zvláště po reformě Meiji bylo takové chování odsuzováno a trestáno.
Do dnešních dnů se zachoval cross-dressing ve světě divadla a prostituce, které byly vždy částečně provázány. V divadle kabuki hrají pouze muži, Takarazuka revue je naopak čistě ženská záležitost. Ve světě prostituce mají své místo male- to-female transgendeři zvaní „New Half", kteří se často definují jako „třetí pohlaví".
Jiný pojem k označení MtF transgenderů je okama, který má původ v oblasti mužské prostituce. Jako opozitum k pojmu okama se pro female-to-male transgendery používá označení onabe. Společenské postavení onabe, jakožto biologických žen, bylo vždy obtížné a jako téměř výhradní zdroj jejich obživy sloužily onabe-bary, které v omezeném počtu fungují dodnes. O nelehkém životě onabe pojednává např. anglický dokument „Shinjuku Boys" či kniha „Hotai o maita Eve".
V roce 1998 proběhla v Saitamské fakultní nemocnici první oficiální přeměna pohlaví v Japonsku. Od té doby je sice možné podstoupit tento druh léčby, i pro ty nemnohé „vyvolené" však vyvstávají další problémy, které se přidružují k běžným potížím, s nimiž se setkávají transgendeři v jiných zemích. Japonská společnost je postavena na heterosexuálním rodinném modelu a každá rodina je registrována v rodinném registru koseki.
Záznam o pohlaví se provádí pomocí vztahu k ostatním rodinným příslušníkům (např. „druhý syn") a zároveň určuje jejich společenský status. Změna v zápisu by tedy ovlivnila život nejen žadatele o změnu, ale i celé jeho rodiny. Ke změně zápisu pohlaví v rodinném registru lze podle zákona přistoupit jen v případě „omylu" v určení pohlaví při narození. Soudy používají jako určující chromozomální pohlaví, takže k povolení přepisu v registru dosud nedošlo.
Aby nemuseli hlásit své úředně zapsané pohlaví, pracují mnozí transgendeři pouze na částěčný úvazek a nebo v zábavním průmyslu, kde je největší pravděpodobnost, že budou akceptováni tak, jak se cítí. Přestože se situace pomalu zlepšuje, většině stále hrozí vyhození z práce a mnoho dalších sociálních znevýhodnění v okamžiku, kdy se rozhodnou vyjít ven se svou identitou. Společenská akceptace transgenderů se postupně zlepšuje díky informacím v médiích, televizním pořadům a knihám a také díky slavným osobnostem, které se ke své transsexualitě veřejně přiznaly.
Ze studie 194 pacientů, kteří získali diagnózu GID, vyplývá, že mají spoustu problémů v oblasti sociální, ekonomické i psychologické. Velkým problémem jsou např. sportovní dresy a školní či pracovní uniformy, obava z výsměchu, ponižování či šikany. Je zapotřebí rozvinout systém sociální i lékařské podpory a péče a zlepšit dostupnost odborníků.
Čtvrtá kapitola obsahuje případovou studii MtF TG a výpovědi dalších transgenderů, které dokreslují situaci těchto lidí v současném Japonsku.
Podle profesorky Ako Takamatsu ze Saitamské FN dosud podstoupilo
operativní přeměnu pohlaví 15 lidí, kolem sta jich dostalo povolení
k hormonální léčbě a přes tisíc pacientů čeká zatím na psychoterapii,
která je podmínkou k další léčbě. Pro celé Japonsko existují zatím pouze
dvě centra na přibližně 2200 až 7000 potenciálních žadatelů. Ne každý,
kdo vyhledá lékařskou pomoc, ale touží po úplné změně; mnozí preferují
život „mezi pohlavími". Psychiatr Toshio Yamauchi označuje pohlavní
dualismus, který tyto jedince nutně odsuzuje jako perverzní, za zastaralý
a společnost s takovými postoji za nehumánní.