V Japonsku jsou, podobně jako například v USA, transgendeři propojeni s komunitou gayů a lesbických žen. Přestože jsou zde veliké kulturně-historické odlišnosti, v současnosti je v obou zemích spojuje především nepříznivá společenská situace, která jim brání ve spokojeném životě, a společné cíle, jichž chtějí obě komunity dosáhnout. Vzhledem k tomu, že lidí homosexuálně orientovaných je mnohem více, je jejich problematika veřejnosti častěji prezentována jak prostřednictvím různých hnutí bojujících za stejná práva, jako má majorita, tak díky jednotlivcům z vědeckých kruhů i široké veřejnosti.
Jelikož je heterosexismus společným nepřítelem těchto menšin, využiji k popisu japonského společenského systému především práce nizozemské výzkumné pracovnice profesorky Saskie E. Wieringa z Institutu sociálních studií v Haagu, která se zabývá lesbickými otázkami v rámci women´s studies.
„Lesbické páry nemohou od systému dostat požehnání. Systém omezuje svobodu a je nevhodný, zato udržuje heterosexuální vztahy, aby trvaly navěky. Přestože jsme s partnerkou počítaly s problémy, věřily jsme, že by náš vztah mohl trvat, dokud nás smrt nerozdělí. Navzdory tomuto přesvědčení se mezi nás vloudil démon skrze propast, jež vznikla naší únavou a nepochopením. Propast mezi námi se zvětšovala vzájemným obviňováním. Bez podpory systému nakonec tento démon přemohl naše srdce.." (Summerhawk, 1998, in Wieringa, 2001)
V tomto fragmentu reflektuje heterosexuálně vdaná žena svoje důvody, proč shledává nemožným rozvést se s manželem, kterého nemiluje, zatímco se rozchází s ženou, kterou miluje hluboce a to navzdory jejich odloučení. Ve sbírce odkazů, odkud pochází tento úryvek, mluví ženy o nenávisti k sobě samé a o sebedestruktivitě, která následovala poté, co pochopily, že nechtějí vést „normální" život vdané ženy.
„Navzdory lesbickému hnutí, které začalo rozvíjet své aktivity v 80.letech 20.století, vyjadřují lesbické ženy opakovaně své pocity izolace a beznaděje," referuje Wieringa ze své stáže v Tokiu v roce 1998. Ředitelka Centra gender studies v Tokiu dodává, že potrvá ještě 20 let, než budou japonští výzkumní pracovníci schopni zabývat se lesbickými otázkami, aniž by se museli bát o svou kariéru.
Co je tento „systém", který používá mlčení jako jeden z důležitých nástrojů, kterými dohlíží na stav věcí; systém, jenž podporuje heterosexuální manželství tak silně, zatímco ignoruje touhy žen po vztazích s jinými ženami a dovoluje „démonům", aby jejich vztahy ničili? (Wieringa, 2001)
Japonskou genderovou ideologii lze přirovnat k chrámu, jímž otřásá zemětřesení. Můžete třást jeho stěnami jak chcete, ale jeho základy jsou početné a střecha nezávisle konstruovaná, takže bude budovu vždy držet pohromadě. Část základů tohoto „chrámu" tvoří nepropustnost politického a socio-kulturního systému, kde mají moc v rukou muži, skutečná „patriarchální gerontokracie", která pečlivě střeží svou moc. Navzdory formální otevřenosti občanům je ve skutečnosti přístup do této vládnoucí kasty vymezen výlučně mužské elitě, která se probojovala na vrchol cestou exkluzivního hierarchického systému vzdělávání. (VanWolveren, 1989, in Wieringa, 2001)
Vnější jednota Japonska je pečlivě střežena navzdory ničivému vnitřnímu napětí, které je stále více patrné v přetrvávající ekonomické krizi. Neformální strukturu systému udržují manželské svazky, které představují rozhodující soudržné síly. Ideologie založená na patriarchálním heterosexuálním rodinném modelu prostupuje ekonomické, sociální i politické vztahy.
Podle Van Wolverena byla tato ideologie pečlivě konstruována po náhlém konci feudálního období Tokugawa, kdy americké „černé lodi" násilně otevřely Japonsko okolnímu světu. Reforma Meiji, která započala roku 1868, představovala primárně ideologické hnutí, v němž musely být vytvořeny nové svazky loajality. (Wieringa, 2001)
Další část základů chrámu, v němž sídlí japonská genderová ideologie, je poskytována kombinací různých náboženských a ideologických hnutí, která spolu tvoří vysoce synkretickou spirituální krajinu japonské společnosti. (Davis, 1991, in Wieringa, 2001)
V Japonsku jsou náboženství a politika silně provázány. Po reformě Meiji došlo k vytvoření systému na základě neo-konfuciánských, buddhistických a šintoistických hodnot, kde byl socio-politický život modelován podle „přirozené" heterosexuální rodiny. V tomto systému mohly ženy sice pracovat, ale jejich místo bylo v domácnosti, v roli oddaných a poslušných manželek. (Fujimura-Fanselow, 1995)
Dalším důležitým základem systému je oddělení společenských tříd. Co je správné či vhodné v jednom společenském rámci, může být v jiném naprosto nepatřičné. Tím jsou identity jednotlivců do jisté míry štěpeny podle různých sociálních prostředí, ve kterých se pohybují. Identita a sociální chování nejsou v Japonsku tak úzce spojeny, jako je tomu např. na západě. Hraný, homoeroticky nabitý svět Takarazuka Revue je sice považován za hezký a žádoucí, v domácnosti se ale musí žena podrobit zcela jiným pravidlům. (Wieringa, 2001)
Japonská společnost je, na rozdíl od západních zemí, spíše než na identitě založena na chování. Hranice mezi přijatelným a nepřijatelným chováním se mohou měnit, ale zůstávají velmi reálné. Společenské vyloučení je pak těžce pociťovaným trestem pro ty, kteří tyto hranice překročili. Různé formy správného či vhodného chování, jenž se od jedince očekává, lze nalézt v rozlišování mezi pojmy giri (povinnost ke zvláštní osobě) a ninjo (vlastní nutkání jedince) a mezi honne (skutečné motivy) a tatemae (záminka, oficiálně dané motivy).
Tolerance
k transgenderovým formám chování, kterou představuje romantický obdiv
k představitelkám mužských rolí otokoyaku v Takarazuka revue, je
provokující a sexuální tužby mimo manželství jsou zobrazeny jen v takové
míře, aby normy heterosexuálního svazku zůstaly nedotčeny. Střecha
chrámu zůstane v původním stavu, dokud se nenaruší každodenní svět
znuděných žen v domácnosti a sekretářek, které ochotně servírují čaj.
(Wieringa, 2001)