JUDr. Josef Černý
Osoba, trpící transsexualismem, je podle dosavadních odborně medicínských závěrů zřejmě osobou
nemocnou, osobou postiženou psychickou, případně psychosexuální poruchou.
V tomto případě má jako každý jiný občan nárok na poskytnutí léčebně preventivní péče a stát je povinen tuto péči poskytnout v souladu se současnými poznatky lékařské vědy.
Léčebně preventivní péče má však objektivní charakter a je poskytována v souladu s principy socialistického zdravotnictví, vyjádřenými uvozovacími články k zákonu č.20/1996 Sb. o péči o zdraví lidu, zejména též článkem IV, který zdůrazňuje preventivní zaměření této péče především na ochranu a soustavné upevňování a rozvíjení tělesného a duševního zdraví lidu s předním zaměřením na novou generaci a pracující.
Tato ochrana společnosti a každého jejího jednotlivce je zákonem zaručena a pojištěna ustanoveními o nucené léčbě nemocných trpících některými chorobami, zejména též duševními, jestliže nemocný vzhledem ke své chorobě ohrožuje sebe nebo své okolí.
Z tohoto pohledu a schematického vymezení péče o zdraví lidu nutno vycházeti při stanovení rozsahu poskytované léčebné péče i osobám touto nemocí postiženým.
Při tom nutno mít dále na mysli, že par. 17 zákona č.20/1996 Sb.z. nám obsah léčebně preventivní péče jednoznačně charakterizuje jako péči o ochranu, navrácení a upevnění zdraví jednotlivců i kolektivů s tím, že je poskytována obyvatelstvu jak ve zdraví, nemoci a mateřství, tak i při jiných stavech, vyžadujících lékařskou pomoc.
Osoby, trpící transsexualismem, jsou dnes léčeny mimo jiné hlavně tím, že zdravotnická zařízení jim splňují nebo se snaží zajistit splnění jejich požadavků, vyplývajících z jejich specifické duševní poruchy (zvratové operace, změna jména, nošení šatů druhého pohlaví atp.).
I kdybychom připustili, což je však zatím sporné, že těmito prostředky a koncedencemi je dosahováno určitých i léčebných výsledků pro tyto choré (jsou zbaveni depresivních stavů, různých komplexů, sklonů k automutilaci a k sebevražednosti, mají možnost seberealizace a vyžití podle svých představ a tužeb atd.), nelze přehlédnout a prostě pominout jeden závažný moment: že tyto postupy vyzbrojují a staví nemocné do denního života způsobem, který zakládá předpoklady, aby nejen odchylně od převážné většiny se vyžívali a chovali a tím v některých oblastech narušovali základní pravidla občanského soužití, ale aby přímo ohrožovali zdravý tělesný, případně duševní vývoj partnerů, kteří pro neznalost jejich stavu s nimi naváží bližší kontakt.
Tak jako každá svoboda jednotlivce má nutně své meze tam, kde by její projev byl v rozporu s oprávněnými zájmy ostatních, tedy celé společnosti, tak i v oblasti léčebných postupů je nutno, domnívám se, vážit zájem celé společnosti a nezacházet až tam, kde by mohlo docházet k ohrožování samých základů stavby společnosti (rodinné svazky apod.).
Nutno bedlivě vážit positivní účinek ze subjektivního pohledu pacienta a negativní účinek na společnost a základní pravidla její existence i dalšího rozvoje. Tolik ze širšího celkového pohledu.
Jiná otázka a to jako dílčí se nám naskýtá z pohledu, zda duševně nemocný pacient má právem a společností požadované předpoklady pro to, aby s právní účinností mohl dát nutný souhlas ke zvratové operaci, změně jména a podobně.
Právně účinným způsobem může totiž pacient dát souhlas pouze tehdy, jestliže není pro duševní poruchu – ať již přechodnou nebo trvalou – zbaven schopnosti respektive způsobilosti posoudit v dané oblasti dosah svého projevu vůle a s tím spojených nákladů.
Sám osobně se domnívám, ač jde o otázku medicínskou, že v daném případě jde o duševní poruchu,
která vyžaduje omezení způsobilosti k právním úkonům ve sféře této oblasti.