Prof.MUDr. Josef Hynie, Dr.Sc.
Soudní lékaři se setkávají ve své praxi s transsexualismem z jiného pohledu nežli sexuolog,
psychiatr, gynekolog nebo chirurg. K nám klinikům přicházejí pacienti, kteří prosí o pomoc proto,
že jejich vývoj tělesný a duševní není v souladu, nebo svým zjevem a chováním ve společnosti
narážejí.
Ve světové literatuře, která v posledních letech nejen vytvořila pojem transsexualismus, ale též rozšířila zájem o tyto poruchy, mluví se hlavně o mužských transsexuálech, kteří jsou prý značně početnější nežli ženští. Naše zkušenosti jsou opačné. My se setkáváme hlavně s transsexuálními ženami, které namnoze vypadají velmi virilně, takže jsou považovány na první pohled za muže. Jsou někdy i pozastavovány bezpečnostními orgány v domnění, že jde o muže přestrojené do ženských šatů, pokud tyto ženské šaty nosí. Častěji chodí v kalhotách. Jindy jsou vyháněny ze ženských záchodů, jako by tam nepatřily.
Nemají leckdy lehký život a pomýšlejí na sebevraždu, kterou někdy i provedou. Často mají vztahy k ženám a vytýká se jim homosexualita. Ale ony se brání, že jsou v podstatě mužskými osobami, i když se pohlavní ústrojí vyvinulo po žensku, a proto jsou prý jim přirozené vztahy k ženám a není to homosexualita. Se svým ženským pohlavním ústrojím bývají krajně nespokojeny a žádají velmi usilovně jeho přeměnu na mužské.
Doporučuji v těchto případech krajní opatrnost v posuzování a jednání s těmito osobami. První moje reakce bývá taková, že hledím jim vysvětlit, že lékařské umění nesahá tak daleko, aby mohlo ze ženského organismu udělat opravdový mužský. Je nutno delším vyšetřováním si zjistit, oč vlastně jde. Protože někdy může být žádost o předělání výsledkem okamžitého rozmaru virilní ženy, kterou napadne, že by měla tak životní situaci mezi lidmi usnadněnou. Jindy jde o transvestitismus, který je někdy spíše hrou, při níž se dělá dojem v přestrojení. Jindy jde o transvestitismus fetišistický, kdy vzrušuje nošení prádla a šatstva druhého pohlaví. Atd.
Když však dospějeme k přesvědčení, že dotyčná osoba skutečně vidí svět očima druhého pohlaví a že nelze změnit její chování i přesvědčení o příslušnosti k druhému pohlaví, s nímž se naprosto ztotožňuje, pak jde zpravidla o skutečný transsexualismus a jako s takovým je nutno zacházet.
K poznání podstaty transsexualismu přispěly experimentální práce Youngovy, Gornerovy, Neumannovy, Hahnovy, Elgerovy a Ehrhardtové a jiných. S většinou jsem se osobně poznal. Autoři dospěli k přesvědčení, že nutno rozeznávat 2 období sexuální diferenciace před narozením. V prvé polovině těhotenství, kdy se diferencuje genitál, pod vlivem androgenů ve smyslu mužském, bez nich ve smyslu ženském, jak ukázal Jost, 1947.
V druhé polovině těhotenství (u krys ještě krátce po porodu) se diferencují hypothalamická centra pro pozdější sexuální funkci, pravděpodobně více uprostřed ženská, která navodí cyklickou produkci gonadotropinů, feminní chování při koitu a mateřské instinkty, více vpředu mužské pro typicky agresivní maskulinní chování – toto pod vlivem androgenů, které vyřadí feminní disposice.
Když se androgenů nedostává nebo jejich účin je vyřazen antiandrogeny, zvláště cyproteronem, pak zbudou feminní disposice, ať jde o jakýkoliv genitál, třebas mužský. Nadbytek androgenů u ženského pohlaví potlačí zase ženské funkcionální disposice a vyvine se chování maskulinní, leckdy též virilní sekundární znaky. A to je asi podkladem ženského transsexualismu.
V době dospívání pohlavní hormony aktivují přítomné disposice, jsou-li virilní při ženském genitálu, estrogeny je nestačí potlačit, ale androgeny je značně posílí. Tyto studie nám objasnily transsexualismus jako poruchu diferenciace hypothalamu ve druhé polovině těhotenství. Jde o intersexualitu, kdy genitál se jinak vydiferencoval nežli sexuální struktury mozkové. U pravého transsexualismu nejde o blud paranoika, ale změněné disposice CNS. Proto psychotherapie nestačí a nutno pomoci jinak.
Když ti lidé narážejí svým zjevem a chováním ve společnosti a v zaměstnání, pomáháme jim především doporučením neutrálního jména např. René Pavlů, Jindra Starší apod. Úřady nejsou klamány, matriční číslo i ostatní údaje v občanské legitimaci zůstávají. Ale lidé v okolí považují virilní osobu se ženským genitálem, který nikdo neprohlíží, za muže a přestanou všelijaké narážky. Někdy je nutné odstranit prsy, které vadí při převlékání.
Praví transsexuálové nemají cenu pro lidskou reprodukci. Když se vdaly a měly děti na nátlak okolí , nezměnilo je to a děti se dostaly do situace velmi zlé. U naléhajících osob dáme někdy něco androgenů, na něž bývají značně citlivé. Ustoupí leckdy menstruace a zvětší se klitoris, což také přispívá leckdy k sebevědomí a vnitřní rovnováze. Častěji jde těmto osobám více o uznání, že patří k pohlaví, k němuž se cítí příslušné, nežli o vlastní sexuální funkci.
Obyčejně jsem se se svými pacienty nedostal dál. Stačilo jim to, ale cítím, že někdy bude nutné při nápadném krvácení vzít i dělohu. A když už pak vlastně nejde o ženu, že bude možné uvažovat o přepsání pohlaví v matrice. Jsem však v tom zdrženlivý, protože to vlastně dává právo oženit se, a o to nám při nedokonalosti genitálu nejde.
Někdy transsexuální ženy stále naléhají na vytvoření mužského genitálu nebo alespoň jeho náznaku, atrapy. Někdy se při androgenech klitoris zvětší do té míry, že je možno z něho napřímením jako při mužské hypospadii, vytvořit samostatné membrum, i když nedokonalé.
Vzácnější jsou případy, kdy došlo i k vytvoření umělé podoby penisu ze stočeného kožního laloku, zpevněného chrupavkou ze žebra. Vypadá to jako mužské membrum, ale nemá to erektivitu a citlivost. Připomínám znovu, že těmto osobám jde obyčejně více o to vypadat, nežli žít jako muž. Je zde právní otázka, zda-li zákon připouští možnost pomoci nešťastným transsexuálům, kteří hrozí častěji sebevraždou.
Předložil jsem tu otázku právníkům z Ministerstva zdravotnictví na naší březnové schůzi. Jejich odpověď vyzněla v tom smyslu, že je to možné podle par. 17 (1) o léčebně preventivní péči, který je dost široký, aby tu pomoc připustil. Mluví se v něm o jejím poskytování i při jiných stavech, vyžadujících lékařskou pomoc. Jde o nedokonalost, kterou nelze označit za nemoc ani za zdraví. Jde o intersexualitu s nesouladem mezi vývojem genitálu a mozku.
Jak vidíte, přimlouváme se za nešťastné lidi, kteří se nikdy nebudou moci plně vyžít podle svého
cítění, které není v souhlase s jejich genitálem. Jde o to umožnit jim alespoň snesitelnější život.
A přimlouvám se za lékaře, kteří jim k tomu pomáhají, aby nebyli stíhání a odsuzováni jako
provinilci, když cítí se svými nešťastnými pacienty a riskují za ně nepříjemnosti ve světě odborném
a laickém.