2. NAŠE ZKUŠENOSTI S TRANSSEXUALISMEM

MUDr. Libuše Widermannová

V naší evidenci je t.č. sedm transsexuálů, z nichž většina je žen (4 případy). V tom samozřejmě ještě nemusíme spatřovat žádný rozpor s údaji literárními, které uvádějí převahu mužů. Jde zřejmě v našem souboru o chybu malých čísel.

Se třemi pacientkami jsme přišli do styku v souvislosti se soudně znaleckými posudky (2x pro trestný čin krádeže, 1x pro homosexuelní styk s osobu mladší 18 let). Jeden případ se dostal do naší evidence při žádosti o změnu jména, s dalšími třemi jsme se seznámili v návaznosti na sex-conversion operaci. Z toho šlo v jednom případě o posouzení stížnosti pacienta, cizího státního příslušníka, který rozběhl mohutnou kverulantskou kampaň proti zdejšímu operatérovi a dožadoval se jakési zbytečné operativní korekce. Pod touto záminkou se zřejmě dotyčný hysterický psychopat snaží svému chirurgovi dělat co největší svízele, ačkoliv ho na druhé straně nezávisle na tom do krajnosti vychvaluje.

Poučné je jistě, že v jednom z uvedených soudně-znaleckých případů nebylo původně na transsexualismus uzavíráno, ačkoliv pacientka byla z vazby eskortována k vyšetření ve svém civilním transvestitiním oblečení, mluvila nízko intonovaným hlasem a chodila nápadně klátivě. To jenom svědčí o tom, že psychiatři nejsou ještě dostatečně navyklí na tuto poměrně mladou nosologickou jednotku myslet.

Jak je u transsexualismu pravidlem, začala u všech našich nemocných kontrérní pohlavní identifikace od nejrannějšího dětství. Zevní podněty pro tuto zcestnou orientaci určující se nám nepodařilo nikde vystopovat. Intelekt je ve 4 případech lehce snížený, v případě zmíněného hysterického psychopata naopak nadprůměrný.

Ve struktuře osobnosti převládaly, kromě zmíněného případu hysterické psychopatie, infantilní rysy. Na této basi pak krystalisuje určitý příznakový soubor, který jsme jako určité povahové specifikum u našich případů pozorovali a kterého si všímá už i práce Delay-Deniker-Albyho z roku 1963, uveřejněná ve Sborníku III. světového psychiatrického kongresu v Montrealu.

Tak např. jsou všichni naši transsexuálové narcisticky skotomizováni na svůj zevnějšek, který se stává dominantou veškerého jejich usilování a myšlení. Náš transsexuál, varhaník, se k malé radosti svého faráře věnuje od té doby, co se začal v transvestitním oblečení objevovat i na veřejnosti, daleko více svému zevnějšku nežli varhanám, takže úroveň zpívaných mší začala selhávat. Všichni se s jistou dávkou hypochondrického bolestínství zabývají různými detaily svého somatu, transsexuální pojetí přitom všelijak racionalizují. Schovávají se např. za různé altruistické ideje posloužit lékařské vědě a tím i svým stejně postiženým spolutrpitelům za „pokusného králíka". Jejich ochota podstoupit bez váhání jakkoliv náročné, bolestivé a nebezpečné chirurgické zásahy.

Zmíněný transsexuál, varhaník, např. se dokonce obírá myšlenkou, že nebude-li mu brzy povolena „sex conversion" operace, nebude při svém věku (47 roků) déle čekat a postaví se někam za roh na ulici, blízko nějakého chirurgického střediska kvůli stavění krvácení, uřízne si jediným řezem ostrého nože penis a „bude po problému".

Tato ukvapená a naivní pohotovost k drastickým procedurám zároveň kontrastuje s dětinskou bázlivostí transsexuálů v jiných směrech, kam jejich dominantní idee nezasahují. Třicetiletá transsexuálka, která je dosud virgo, reagovala např. při fotografování i při gynekologickém, šetrně provedeném vyšetření nelíčenými projevy zděšení a vystrašenou mimikou, jakoby šlo o život. Podobný rozpor můžeme ostatně pozorovat u našich pacientů častěji. Zatímco jsou např. nesmírně přecitlivělí ve věcech společenského uznávání své transsexuelní metamorfosy, a mají přitom obrovskou toleranci k výsměchu, o který ostatně nikdy není nouze, jsou na druhé straně neteční k různým obecným, společenským zřetelům, jimiž se prostě nehodlají zatěžovat. Asi tak, jako se nezletilí neohlíží na normy, závazné pro dospělé.

Tak jsou naši transsexuálové sice až směšně úzkostliví na formu adresy, na kterou jsou jim odesílány dopisy, zda na „pan" či „paní", ale dovedou se velkoryse ušetřit starostí o svou občanskou pověst vůbec, zda mají nebo nemají dluhy, jak vypadá jejich trestní rejstřík, zda jsou považováni za alkoholiky atd. Naši transsexuálové mají většinou sklon vyřídit takovéto problémy mávnutím rukou, s výrazem životní moudrosti, který ví, co je duševní hygiena a nedělá si proto zbytečně těžkou hlavu.

Jeden náš mužský transsexuál se – rovněž v rámci mentální hygieny – snaží o alespoň písemný kontakt s některým jiným, stejně trpícím mužským transsexuálem. Tento společenský styk programuje ve vší počestnosti, čistě s úmyslem ulehčit si své utrpení, neboť „sdělená bolest je poloviční bolestí". Zájem o takovéto korespondování měla jen jedna ženská transsexuálka a to pacienta neuspokojovalo, neboť potřeboval někoho, kdo se musí potýkat s růstem vousů a hranatostí kostry, nikoliv s vysokým hlasem a menstruací.

V nerovném boji s přírodou nezůstal žádný z našich pacientů ušetřen naléhavých suicidálních myšlenek, úmyslů, někteří realizovali i sebevražedné pokusy. Na plastickou operaci se spoléhají všichni, kteří jí ještě nedocílili. Bezvýchodnost své životní perspektivy v případě, že by jim operace nebyla povolena, nebo ani změna jména či oblečení, prezentují s určitým heroidním patosem.

Občanský stav našich transsexuálů je následující:

Jeden mužský transsexuál žije v normálním manželství. Aby se zbytečně nekompromitovali, neukazují se oba manželé na veřejnosti spolu. Dovolí si nanejvýš proplížit se po setmění procházkou po opuštěných cestičkách, jako dvě ženy. Nebo se sejdou až v blízkém městě, kde už pak víceméně inkognito mohou chodit pohromadě za nákupy, především ovšem dámského prádla, které kupují vždycky dvojmo, jedno pro manželku a jedno pro manžela. Tento, v heterosexuelním manželství žijící transsexuál, otec dvou dospělých synů, byl jediný v naší sestavě, který kategoricky popíral jakékoliv homosexuelní sklony. Až po několikeré exploraci přiznal, že se cítí přitahován k mužům, ale nikdy nepřekročil meze platonických vztahů. Přitažlivost žen pro něho, kromě ženského oblečení ovšem, což je spíše závistí, spočívá vlastně v tom, že pohled na jemnou, osamělou ženu mu vnuká romantickou identifikační představu, že jde možná o bytost stejně marně toužící jako on sám. Na druhé straně je tento transsexuál z naší sestavy jediný, který přiznal, že kontrérní oblečení mu přinášelo v mládí i přímé sexuální vzruchy.

Druhý mužský transsexuál naší sestavy, cizí státní příslušník, svobodný, žije nyní po „sex conversion" operaci jako „žena" pod novým jménem, které možná nemá legalizováno.

Třetí uzavřel ještě před operací „sňatek" s mladým mužem, který si ho zamiloval v domnění, že jde o dívku. Po půl roce konfliktního „manželství" zažádala tato „manželka" o rozvod. Tehdy se o věc začal zajímat prokurátor, neboť se ukázalo, že byli „oddáni" dva muži. Manželství bylo prohlášeno za neplatné, ale nikdo nebyl stíhán pro podvod. U příležitosti změny jména na neutrální, které bylo úředně povoleno, vystavil totiž příslušný ONV spontánně nový křestní list s rubrikou vyplněnou na „pohlaví ženské". Uskutečnit sňatek u jiného ONV pak již nebyl problém, protože oddávající úřad transvesci nepoznal.

Nyní je pacient již přeoperován, šťastný a vděčný. Oba partneři pak usilovali o znovupovolení sňatku, pochopitelně marně. Mezitím došlo k definitivní roztržce, nikoliv však z iniciativy partnerovy, ale z rozhodnutí transsexuála, který naopak musel svého žárlivého manželského nápadníka nakonec srazit s okna, když se mu dobýval do bytu. V odpověď na to hodil manžel zpět do okna střepinou skla, takže došlo u pacienta k přetětí šlachy na ruce. Tím si našeho transsexuála odradil, neboť i tak z tohoto soužití vyplynuly pro pacienta jen samé dluhy, brachiální agrese a komplikace s úřady. Partner byl totiž explozivní psychopat.

Z ženských transsexuálek jsou dvě svobodné (20 a 29 roků), dvě rozvedené. Z nich jedna uzavřela pak po operaci „manželství" s normální ženou. Žijí spolu vysloveně šťastně. Úřady sňatek povolily díky elokventní intervenci pacientky.

Všichni naši pacienti bez výjimky hýčkají v sobě touhu žít klidným rodinným životem v tichém štěstí. Nápadná je láska k dětem vůbec, jakož i ochota k adopci. Obě naše rozvedené pacientky prošly krátkým údobím manželství jedině pod nátlakem rodičů a v marné snaze nějak prolomit svou anomální sexuální identifikaci. Jedna z nich se dokonce stala matkou. Po rozvodu a přeoperování se jí podařilo získat veškeré občanské doklady znějící na mužské pohlaví a tedy se i „oženit", jak shora změněno. Jelikož si dítě na ni v roli matky nepamatuje, nevzniká tedy zatím pro ně žádná traumatizující situace. Pacientka jezdí dítě navštěvovat ke své matce, jako otec.

Naproti tomu byla otázka dětí v případě výše zmíněného ženatého transsexuála méně schůdná, neboť dva dospělí synové se nemohou zcela hladce a náhle smířit s tím, že otec se jim začne „převtělovat" v další matku. A ani modus vivendi, kdy syn – voják – oslovuje žensky oblečeného a žensky vystupujícího otce „teto", není jistě přijatelný bez výhrad.

Jedna ze dvou zmíněných svobodných transsexuálek, 29letá, je dosud virgo. Jejím idolem jsou ženy krásné jako princezny z pohádek, v praxi se omezuje na plaché doteky a líbání. Je cikánského původu, puritánsky doma vychovávána. Jakékoliv homosexuelní praktiky jsou v jejích rodinných a společenských okruzích stíhány přísným opovržením.

Druhá svobodná pacientka (20letá) prodělala homosexuelní milostný vztah k dívce, která neměla ještě 18 let a bylo z toho trestní řízení. Dívka ji nakonec zradila s mužem a pacientka reagovala depresí, suicidálním pokusem a alkoholickou epizodou. Nyní se však do ní zamilovala 18letá dívka v domnění, že jde o hocha. Sama též prodělala předtím zklamání v lásce. Když jí pacientka svěřila, že je ženou, nezdálo se jí to zprvu možné. Viděla jí sice jednou svlečenou do pasu, ale jakmile měla opět na sobě mužské oblečení, iluze mužského jedince opět převládla. Nyní už v ní ale zdomácnělo vědomí, že je to než převlečená žena, ale ani jí to vlastně nevadí. Obě se sice upínají k naději na přeoperování a sňatek, ale i kdyby k jednomu ani k druhému nedošlo, nehodlá svou nešťastnou partnerku opustit.

Láska ji zklamala „jednou pro vždy" a tak se spokojila žít s touto pacientkou jako sestra se sestrou, když už se jednou mají rády. Styk mezi dvěma ženami by se jí ošklivil a pacientka si ani víc nedovoluje než nějaké to políbení. Horší ovšem je, že pacientka už delší dobu bydlí v rodině své partnerky a matka, která o její skutečné pohlavní příslušnosti neví, se začíná zajímat, proč se nechystá svatba. Komplikací s úřady má pacientka i tak dost, např. nemá dosud obnovenou občanskou legitimaci, protože se bojí, že by narazila při výměně na námitky kvůli fotografii atd.

Otázka fotografií a fotografování je ostatně u transsexuálů také specificky vyhrocená. Jednak zde hraje roli jejich narcisticky zvýšený sebecit, jednak – při fotografování obnažených partií těla – stud, který je rovněž kontrérně orientován. Tak se např. shora uvedená cikánská ženská transsexuálka se s infantilní stydlivostí houževnatě fotografování bránila, když jsme potřebovali snímky pro naši dokumentaci. Její stud okamžitě povolil, když jsme jí nabídli, že snímek místo fotografky pořídí muž. Jinak si transsexuálové na své snímky značně potrpí.

Jeden náš mužský transsexuál si pořizuje řadu snímků samospouští, mezi jiným také snímek v ženském odění a s obnaženým genitálem, kde pohlavní úd je tak obratně maskován, že vzniká dojem ženského genitálu.

Tentýž pacient si nakonec – v dobré víře, že se dočká změny jména i operace – pořídil i navštívenky s ženským jménem a rozdával je svým známým. Na MNV svého bydliště navíc v záležitosti svého „přerodu" v ženu oznámil, že bude mít i menstruaci a bude moci rodit. K podpoření věrohodnosti svých slov si pak chodil kupovat menstruační pásky tak halasně, aby tato skutečnost nemohla ujít pozornosti ostatních kupujících v obchodě.

Je dále příznačné, jak ženské transsexuálky se křečovitě snaží pózovat na fotografiích v mužsky siláckém postoji: vyzývavé vytažení ramen, rohovnicky zaťaté pěsti a pokrčení v loktech, ponurý výraz obličeje. Mužští transsexuálové naopak se stylizují do titěrnosti, líbezného úsměvu éterické bytosti.

I jejich forma vztahu k partnerům či partnerkám je poznamenána touto kontrérní stylizací. Ženské transsexuálky jsou ke svým vyvoleným nápadně dvorné, galantnější než bývají skuteční muži. Dávají si záležet na květinových darech a překonávají se v ochotě brát všechny úkoly, nepříjemné problémy a svízele svých partnerek na svá bedra.

Zatímco tedy ženští transsexuálové zaujímají tento veskrze ochranářský a aktivní postoj ke svým protějškům, nechávají naopak mužští transsexuálové na svých partnerech, aby jejich zájmy za ně prosazovali. Sami se upejpavě drží stranou a přejí si, aby se jich někdo ujal. Demonstrativnost a afektace tohoto postoje přitom má funkci psychologického nátlaku na okolí – asi v tom smyslu, že hanba tomu, kdo tak neučiní.

S touto kontrérní autostylizací transsexuálů mužských i ženských se ostatně setkáváme i v jejich postoji k otázce homosexuality. Ačkoliv jsou vlastně sami reprezentanty této aberantní kategorie, mají k homosexuálům vysloveně odmítavý a štítivý postoj. Při jejich kontrérní identifikaci by totiž homosexualitu byli ochotni spatřovat spíše ve vztazích k heterosexuálním partnerům. Na toto subjektivní distancování od homosexuality upozorňuje u svých pacientů i H. Benjamin ve své monografii o transsexualitě.

S transsexuální autostylizací souvisí i okázalá „mužná" nebojácnost, s níž naše pacientky čelí erotickým snahám případných mužských nápadníků. Netají se tím, jak se cítí schopnými ubránit se vlastními pěstmi. Jedna s hrdostí vypověděla, jak po svém manželovi během několika málo dní trvajícího manželství házela nádobím, když po ní žádal styk. S pýchou také referovala, jak uličnicky vzdorovala, než ji rodina přiměla obléci si ke svatebnímu obřadu alespoň přibližně ženský oděv.

Pozoruhodné je, jak transsexuální jedinci dovedou učinit své vyhlédnuté partnery a partnerky povolnými, i když nejde o homosexuálně orientované osobnosti. Sami spatřují tajemství svých úspěchů v tom, že dobře znají mentalitu a reaktivitu příslušníků svého vlastního pohlaví a dovedou toho také při navazování známostí obratně využít.

Otázka terapie se prakticky zužuje na otázku operovat nebo neoperovat. Protože ani psychoterapie ani medikamentosní terapie, jak známo, se zatím nejeví o mnoho víc než pouhým plýtváním energií a materiálem. Víme, že je nesmírně závažnou problematikou etickou, medicinskou, právní, psychologickou, společenskou, estetickou a filosofickou, jak se k indikaci operace postavit. Podívejme se však na význam, resp. přínos operace co nejbezprostředněji, jak se nám jeví přímo ze zkušeností s našimi pacienty, kteří operaci prodělali.

Ponechme stranou případ zahraničního mužského transsexuála, o němž sice víme, že si operaci na jedné straně velmi pochvaluje, na druhé straně má výhrady k jejímu detailnímu provedení, ale nevíme, do jaké míry jde o účelové kverulace. Zbývají tedy dva českoslovenští pacienti, z nichž jeden – ženský transsexuál – má nejen operaci, ale shodou okolností i všechny občanskoprávní náležitosti včetně rodného listu, občanské legitimace, ba i oddacího listu vyřízeny jakožto osoba pohlaví mužského.

Druhý – mužský transsexuál – je sice přeoperován, ale neustále má potyčky s úřady kvůli svým administrativním dokladům, takže neví, kudy kam. Jeho povzdech „nač jsem se tedy dal operovat?!" mluví u této, s výsledkem operace jinak nesmírně spokojené osoby, jasnou řečí: aspirací transsexuálů je být za kontrérní pohlaví obecně uznáván, akceptován a pokud možno i obdivován.

Zatímco první operovaný transsexuál je dokonale šťasten a na svůj dřívější život vzpomíná jen s krajní nechutí jako na jakési zakletí do cizího světa, s nímž nemá nic společného, druhý se vysvobozen necítí, protože mu v tom brání papíry.

Anatomické uzpůsobení těla samo o sobě tedy zůstává pro transsexuála téměř bezcenným, neboť co on potřebuje, je veřejná publicita, a tu mu jeho tělo nezajistí. Názorným příkladem boje o co nejširší kontrérně sexuelní publicitu je opět náš varhaník, který např. si dává při nasedání na kolo záležet, aby poodhrnutím sukně dal kolemjdoucím zahlédnout notný kus krajkoviny svého kombiné. Tím snad nemá být řečeno, že by třeba jen úřední papíry bez tělesné adaptace mohly zcela vyřešit situaci. Má být jen upozorněno na zajímavé, byť i dosti akademické dilemma: co z obojího – operace nebo úřední doklady – je pro transsexuála cennější?

K této úvaze se pojí ještě jeden postřeh, společný všem našim případům a podporující naši hypotézu o infantilním psychickém terénu: transsexuálové se – stejně jako infantilní osobnost vůbec – cítí velmi dobře ve svém falsu, v podvodu. Tento přitom nemá v sobě nic z agrese, jako by mělo třeba falsum hysterika. Je to jen způsob, jak se dostat ze slepé uličky.

Nelze se někdy ubránit dojmu, jako by transsexuálovi, který z opačného pohlaví má jen svůj převlek a maskovací bandáže či zapudrovaný vous, úspěšné ošizení okolí působilo větší zadostiučinění než stav po operaci, který je už jen ošizením polovičním.

Pokud je toto tvrzení přehnané, tedy platí rozhodně alespoň skutečnost, že transsexuálové, podobně jako infantilové, ve svých falsifikacích a pseudologiích velmi hravě zdomácní. Tím ovšem se v otázce indikace nebo kontraindikace operace nedostáváme ani o krok dopředu, ta zůstává samozřejmě stále otevřená. Šlo spíše o snahu zaintegrování otázky operace do kontextu transsexuálovy osobnosti.

Konkrétně byli oba zmínění transsexuálové operováni následujícími metodami: ženskému transsexuálovi byla provedena amputace prsů. V dalších operačních fázích byl tubulisací válcového laloku z levého hypogastria vytvořen měkký neofalus. Po dvou měsících byl zpevněn autotransplantátem 7. žebra, vloženým do laloku. Aloplastika varlat byla provedena silastikovými protézami vsazenými do obou velkých stydkých pysků. Zároveň byla zahájena terapie Agovirinem, která vedla ke snížení a zhrubnutí hlasu, blokování menstruace, náznaku ochlupení mužského typu a růstu jemných vousů, příznivému rozložení podkožního tuku a celkových obrysů těla. Na další naléhání pacientky byla ještě provedena hysterektomie s ponecháním ovárií.

V případě mužského transsexuála byla provedena amputace penisu a vytvořena neovagina, varlata byla přemístěna do dutiny břišní. Z kůže skrota byla vytvořena imitace labia maiora. Pacient byl pak ponechán na dlouhodobém podávání ženských hormonů.

Dlouhodobá hormonální terapie ve smyslu podpory kontrérního pohlavního uzpůsobení jistě nemůže být prodlužována donekonečna. Vzniká otázka, jak se bude stav pacientů vyvíjet dál, jakmile bude muset být tato terapie vysazena.

K tělesnému stavu pacientů našeho souboru, jaký byl před operací a jaký je u pacientů neoperovaných, možno říci, že je normální, bez příznaků hermafroditismu, hormonálních nebo zjistitelných genetických odchylek. U jedné ženské transsexuálky bylo sice vysloveno podezření na syndrom „Stein-Lowenthalův", od probatorní laparotomie bylo však upuštěno, takže se nelze s určitostí vyjádřit. Snad by se dalo u některých ženských transsexuálek mluvit o určité hrubosti obličejových rysů, ale to lze zatím brát jen jako eventuelní příznak, hodný dalšího specifického sledování na větším souboru.

I když veškeré toto terapeutické počínání směřuje k posílení kontrérního, ženského nebo mužského, protipolu skutečného, normálně jednoznačně sexuálně diferencovaného jedince, neměli bychom přehlédnout jednu důležitou okolnost, a sice, že postulát ženství či mužství u transsexuálů se týká spíše jen jakéhosi pseudoženství či pseudomužství, které se skutečným mužstvím a ženstvím má dosti málo společného.

Asi jako kdyby si někdo chtěl udělat mateřskou řeč z franštiny metodou vyslovování s ucpaným nosem, ale mluvil přitom dále českými výazy. Neúspěch by pak řešil zdokonalováním nasolalie, aniž by si připouštěl úskalí francouzské gramatiky. Tato tragika transsexuálů je osudová tím, že se nedokáží ambice, zdomácnět na cizí půdě vzdát ani za cenu života.

Vysvětlení můžeme hledat v tom, že – jak někteří autoři zdůrazňují – je záležitost subjektivního vědomí příslušnosti k určitému pohlaví po druhém roce života už jednou provždy dána a nelze ji od té doby již nijak konvertovat. Toto by na druhé straně bylo i zárukou, že případné obavy o psychické nakažlivosti transsexualismu jsou prakticky bezpředmětné. Nehrozí nebezpečí lavinovitého, ale ani žádného jiného šíření tohoto nežádoucího společenského jevu pro případ, kdyby snad odpadly právní překážky. V tomto směru mohou starosti právníků zřejmě klidně odpadnout, což ovšem právní problematiku transsexualismu zjednodušuje jen nepatrně.

Konkrétně se snaha mužských transsexuálů o „ženství" vyčerpává v křečovité snaze být vždy a všude dokonale upraveni, „upravenější než mnohé ženy", „dělat ženám čest" nebo alespoň nedělat jim hanbu. Tímto infantilním logickým přemetem staví transsexuálové zároveň celou záležitost světu před oči tak, jako by to bylo nějakým jejich daným posláním a oni jen jeho poctivými vykonavateli. Ženští transsexuálové si zase podobným způsobem dávají záležet, aby ztělesněním rytířskosti překonávali své mužské vzory, na nichž zůstávají takto kýčovitě závislými.

Tento talent ke kopírování, k infantilní imitaci by snad mohl připadnout v úvahu jako klíč – nebo skromněji jako jeden z klíčů – k záhadě transsexuelního fenoménu. Celý jev výrazně připomíná dětinský sklon chtíti to, co se dá okoukat u souseda, bez ohledu na adekvátnost předmětu tohoto žárliveckého obdivu. Zdaleka jistě nemůžeme celý jev redukovat na pouhý Penisneid nebo Vaginaneid.

Transsexuelní identifikace ostatně začíná u oblečení a složka anatomického vzhledu se do ní postupně zaintegruje až později. Celoživotní pošilhávání infantilních osobností po druhých vzorech je důsledkem jejich usilovně maskované vnitřní nesamostatnosti a bezradnosti, jakož i chabosti jejich krátkozraké, katathymně mezerovité a hlavně skotomizované logiky.

Infantilní kořeny transsexuelní identifikace se koneckonců dají názorně vysoudit přímo z interpretace, do které prakticky každý transsexuál svou anomálii spontánně a nezávisle jeden na druhém zaklel: „omyl přírody"!

Toto „credo" je především školským případem laciné konfabulace, nepostrádající rafinované dětské jednoduchosti a tím i účinnosti. Je až překvapivé, jak jejímu sugestivnímu vlivu lehce podléhají i renomované kapacity, jak o tom svědčí leckteré zmínky z odborné literatury. Pseudologicky odvážný a až báchorečně podbarvený výrok o „omylu přírody" nemá daleko k „zázraku", k infantilem oblíbené mystice, ale i k mystifikaci. Alibismus tohoto transsexuálního „axiomu" o omylu přírody je snad pro infantilní mentalitu nepříznačnější. „já ne-to jiný" – zůstává hlavním zřetelem, který si infantil nepřestává nikdy hlídat při svém neustálém strachu před odpovědností na jedné straně a bytostným sklonem k pošetilým bláhovostem na straně druhé.

Odkaz na nějakou vis maior je přitom obzvláště oblíbenou inspirací. Diktuje to i infantilní narcismus, kdy se takto subjekt ocitá ve výlučném postavení. Hoví mu jevit se někým, koho sama příroda vybrala pro svá tajemná kouzla. Případně tu připadá zároveň funkce odzbrojujícího tabu, před nímž nelze než v úctě a bázni kapitulovat. Tato koncepce zároveň umožňuje infantilní stylizaci do mučednické polohy, která je obzvláště vhodnou kombinací narcisistické a alibistické složky dohromady. These o „omylu přírody" navíc ještě dává dost prostoru infantilní tendenci stavět světu na oči jakoby svou maximální snahu a ochotu udělat, co se žádá, ale který je nad lidské síly a musí nutně vyznít na prázdno v boji proti nikomu menšímu než samotné přírodě.

Je tedy stanovisko s „omylem přírody" zároveň typickým příkladem reversibilnosti každého infantilova tvrzení v jeho popření, které takové jednoznačné tvrzení v zárodku vždy obsahuje, jaksi do zálohy. Mužský transsexuál bude urputně dokazovat, že je ženou, ale protože je omyl přírody, je to současně nepravda. Sám svou identifikaci pro jistotu prohlašuje za nesmysl a ostudu, ale protože je to právě ona hříčka přírody, musí se kolem ní jakoby chodit po špičkách, nedá se nic dělat. Bojuje proti ní, ale protože jde o zásah vyšších mocností, nebude se přece pouštět do předem ztraceného boje.

Tato ambivalence je opět jenom výrazem celkové infantilní nejistoty, nesamostatnosti úsudku, odvozenosti a strachu z napadnutelnosti čehokoliv svého vlastního. „Výmysl" s omylem přírody je ovšem také příležitostí pro infantilní osobnost, jak uplatnit své naivní „objevitelské" vlohy a vlastnosti, mít na všechno hned radu.

Ptát se transsexuálů, zda je ke kontrérní identifikaci vede nějaká podobnost, kterou ve svém původním vzezření spatřují, s opačným pohlavím, je – zdá se – každopádně nelogická otázka a oni ji také tak kvitují.

Vůbec asi platí, že mužský transsexuál se identifikuje se ženou a ženský s mužem, nikoliv proto, že by v sobě měl něco bytostně ženského, nebo žena mužského, nýbrž proto, že je mu ženství, resp. mužství něčím cizím.