V čísle 28 časopisu Reflex jsem si se zájmem přečetla rozhovor s Terezou Spencerovou na téma transsexuality a její životní zkušenosti s touto diagnózou. Četla jsem ho velmi pozorně, protože i já jsem před časem prošla tím čím Tereza. Když vyprávěla o své minulosti, o svých pocitech v dětství, v období dospívání i v dospělosti, měla jsem pocit, že se její vzpomínky liší od mých jen místem, časem, lidmi a okolnostmi.
Trochu mě zarazilo její postavení „mimo pohlaví". Chápu ale, že je to její rozhodnutí, má na ně plné právo a já ho ani nechci nikterak omezovat. Více mě však zarazilo její tvrzení, že ona jediná si na nic nehraje, zatímco všichni ostatní transsexuálové se snaží za každou cenu patřit do nějaké existující škatulky. Mám na tuto záležitost rozdílný názor a představa, že člověk neznalý problematiky si bude o lidech s transsexuální minulostí myslet, že vlastně nejsme ani muži, ani ženy, mne donutila k napsání tohoto ohlasu.
Je tedy na místě uvést na pravou míru několik obecně rozšířených omylů a předsudků, které mohly názory Terezy jenom prohloubit. Budu je podávat ze svého pohledu ženy, ale pochopitelně že pro muže, kteří šli stejnou cestu jako já v protisměru, platí podobné.
1. Názor: „Po operaci se stává z muže žena."
Nestává. Ona už tou ženou je od narození. Má pouze mužské tělo. Je pravdou, že svoje ženství objevuje
postupně a daleko složitěji než ostatní ženy. Často se proti němu snaží bojovat, snaží se prostě stát mužem.
Já jsem vždy chápala rozpor mezi svým mozkem a tělem jako jistý druh tělesného postižení. Věděla jsem o
sobě, že i když mám tělo muže, jsem ženou.
Operací mi bylo cizí mužské tělo přeměněno na moje vlastní,
ženské. Bylo mi tedy odstraněno ono tělesné postižení, které mi bránilo v tom, žít normální život, jaký žijí
jiné ženy. Není tedy nutno se kamkoliv zařazovat, škatulkovat, stačí se jenom přestat skrývat a přetvařovat a
začít se chovat přirozeně. To, že je Tereza jiná a nepatří do žádné škatulky, však neznamená, že všechny
ostatní se jenom přetvařují kvůli tomu, aby se „zařadily". Můžete mi věřit, že toho přetvařování mám za celý
život už dost, a promiňte mi tuto formulaci: Musela bych být padlá na hlavu, kdybych v tom pokračovala i
teď.
2. Názor: „Nejsem ženou, protože nemohu otěhotnět a nemám menstruaci."
Tento výrok je opravdu velmi oblíbeným argumentem lidí, kteří nás nemají moc v lásce. Ale přece existuje
spousta žen, jež nemohou otěhotnět, přestože se narodily do svého ženského těla. Podle této logiky ovšem
nejsou ani ony ženy. Čím tedy jsou? A co ženy, které jsou v tzv. kastračním klimaktériu? To jsou ženy, jimž
byly v důsledku vážného onemocnění odňaty vaječníky a děloha. Přestává být snad po tomto zákroku taková
žena ženou? Jistě je zřejmá absurdnost tohoto tvrzení. A je jistě zřejmá i absurdnost výše uvedeného názoru.
Pochopitelně i mě velmi bolí to, že nikdy neotěhotním, dlouho jsem se s tím smiřovala, ale není to nic, co by
mě dělalo „méněcennou" ženou. Já jsem žena jako každá jiná a zároveň jako žádná jiná, protože neexistuje
snad na světě taková, která by chtěla být stejná jako ty ostatní. Nejsem ani lepší, ani horší, jsem jenom jiná.
3. Názor: „Nejsme schopny sexuálního života."
V tomto bodě nejsem s Terezou zajedno. Jsme schopny plnohodnotného sexuálního života včetně
dosahování orgasmu. Od ostatních žen se lišíme anatomicky pouze v tom, že nemáme dělohu a vaječníky.
Pochvu máme vytvořenou a díky tomu jsme schopny i koitu.
4. Názor: „Muži, kteří mají o nás zájem, jsou divní."
Mám jinou zkušenost. Uznávám ale, že v tomto případě nelze z mých poznatků dělat nějaké obecné závěry.
Při hledání partnera jsem se seznámila s několika muži. Po nějaké době tápání jsem dospěla k názoru, že
v případě dlouhodobého vztahu je asi správné, když můj partner bude znát pravdu o mé minulosti. Bylo pro
mě příjemným překvapením, když jsem zjistila, že většina mužů tuto skutečnost unesla. To, že jsem v tuto
dobu sama, je dáno pak pouze tím, že buď nechtěl on mě (třeba proto, že měl jinou), nebo tím, že já nechtěla
jeho, protože mi prostě jako můj případný partner nevyhovoval.
Důležité je to, že důvody, proč mezi námi
nevznikl vztah, neměly nic společného s mou minulostí. Jak už jsem ale uvedla, nelze z toho dělat jakékoliv
závěry, protože případný úspěch je závislý do značné míry i na štěstí. Někomu se prostě povede najít
partnera, někomu ne. Tak už to prostě v životě chodí. Je ovšem pravdou i to, že to máme asi o něco těžší než
ostatní ženy.
5. Názor: „Jsme jakési třetí pohlaví."
Na to se dá dodat jedině toto: Proboha ne!!! Několikrát jsem tento názor zachytila na internetových
stránkách Transfóra. Tereza ve svém rozhovoru sice odmítá škatulkování na správné muže a ženy, ale svým
postojem mimo jako by ne-úmyslně spoluvytvářela jakousi škatulku „třetího pohlaví". Jednou jsem
dokonce četla, že na nějaké konferenci o právech pohlaví vystoupil jeden delegát s požadavkem zavést tato
pohlaví: heterosexuál, heterosexuálka, homosexuál, homosexuálka, transsexuál, transsexuálka. Nezbývá než
ještě jednou dodat: Proboha ne!!!
6. Názor: „Jsme muži, kteří se jenom převlékají za ženy a potom se nechají přeoperovat."
Jedná se o nepochopení rozdílu mezi transvestity a námi. Tereza ho ve svém rozhovoru tak trochu smazává.
Chápu, že veřejnost si nás pak navzájem plete, protože nás bere jako muže v ženských šatech. Rozdíl mezi
námi je však v motivaci. Jednoduše řečeno, pokud jsem si já v mužském těle oblékla sukni, tak proto, že mi
to připadalo přirozené jako každé jiné ženě. Chtěla jsem tím také říci okolí, co skutečně jsem, a chtěla jsem,
aby mě tak i lidé kolem mě brali. Pokud totéž udělá transvestita, je jeho motivace úplně jiná. Je to jakési
uspokojení, ale to by asi lépe vysvětlil on. Prostě řečeno: oblečení ženských šatů je pro transsexuála
prostředek, zatímco pro transvestitu cíl.
Ještě několik slov k Transfóru na toto téma. Neznám lidi, kteří jsou v tomto sdružení aktivní, a tak nemohu
hodnotit jeho ghettoidnost. Myslím si ovšem, že udělalo jednu velkou chybu. Ono totiž sdružilo pod jednu
„hlavičku" jak transsexuály, tak i transvestity. Bylo to podle mého názoru nešťastné právě z důvodu toho, že
veřejnosti obě komunity jaksi splývají. Přitom mi není jasný důvod tohoto spojení. Problémy transsexuálů
(právní, zdravotní, ekonomické, společenské atd.) jsou totiž diametrálně odlišné od problému transvestitů.
Jenom doufám, že tím důvodem spojení nebyl počet členů, protože počet transvestitů je přece jen mnohem
větší než transsexuálů.
A ještě malá poznámka na závěr. Označení naší menšiny jako transsexuálové se mi moc nelíbí, i když
chápu, že nějak nás ostatní označovat musí. Já jsem se nikdy za transsexuála nepovažovala, vždy jsem byla
hlavně ženou. Při hovorovém označení „tranďák" mi pak začíná běhat mráz po zádech. Vymyslela jsem si
proto své vlastní označení. Pro transsexuála před operací jinotělec a pro transsexuála po operaci a pro
všechny ostatní lidi stejnotělec. Takže zdravím všechny jinotělce a stejnotělce.
KATEŘINA
Vyřiďte Tereze Spencerové, že je super, že jí strašně držím palce a že teda klobouk dolů za její odvahu,
protože, co si budeme namlouvat, dnešní společnost je vskutku pokrytecká a jednoznačně netolerantní. Po
přečtení rozhovoru Milana Tesaře s ní se mi i docela zlepšila nálada, což se mi ještě nestalo, a měla jsem
děsnou chuť si s Terezou pokecat.
ALICE TRMALOVÁ, Praha