Být mužem není moc příjemné

Novinářka Jo Kearneyová z londýnského Daily Express nebyla první ženou, která si alespoň na den vyzkoušela, jaké to je být mužem. Svou zkušenost však doprovodila zajímavými postřehy.

Dveře obchodu se mi zabouchly před nosem, když jimi proplula dáma přede mnou. Leknutím jsem sebou trhla, nebyla jsem na takovou nezdvořilost připravena. Vzápětí jsem si uvědomila – jsem muž. Od této chvíle si musím odvyknout od drobných pozorností, které jsem jako žena považovala za samozřejmost.

Zahájila jsem ten den v módním salonu. V zrcadle jsem pozorovala, jak mizí má ženskost. Vlasy byly ukryty pod krátkou paruku, na horní ret mi přilepili knírek, tvář mi nalíčili tak, aby vypadala jako hladce oholená. Pružnou bandáží mi vyrobili mužský hrudník a navlékli mě do tmavomodrého obleku.

Byl teplý den a jako žena jsem byla zvyklá na vzdušné a pohodlné oblečení, obutí naboso a v lehkých sandálech. Teď jsem vězněna v obleku, napolo uškrcena kravatou, nohy ve vlněných ponožkách a v nepohodlných šněrovacích botách. Svůj individualismus jsem v této uniformě mohla vyjádřit pouze barvou a vzorkem kravaty.

Mávnutím ruky jsem zastavila taxík a nejhrubším hlasem, jehož jsem byla schopna, jsem řekla adresu. Šofér beze slova vyrazil. Co se děje, pomyslela jsem si, neboť jsem byla zvyklá na úsměvy a řeči o počasí..

Opět na ulici mě málem porazil muž, jemuž jsem zkřížila cestu. Považovala jsem za samozřejmé, že se mi vyhne. Ve chvíli srážky jsem si uvědomila, že chci-li přežít v pánském obleku, musím také jako muž uvažovat.

V baru na rohu jsem si neobjednala koktejl, ale půllitr piva. Po prvním doušku jsem měla knír samou pěnu a má mužná ozdoba vypadala jako labrador, který vylezl z vody. V hospodě v City, kde převažují mužští zákazníci, jsem osaměle trčela uprostřed tvorů stejně šedých a uniformovaných jako já. Vedli řeči o kurzech a akciích a ač si mě nevšímali – nebo právě proto – pochopila jsem, že svým zevnějškem k nim patřím.

Další den jsem stejná místa navštívila už ve své obvyklé podobě. Sotva jsem se u barového pultu zahloubala do novin, už u mne byli dva a každý z jedné strany předstíral zájem o denní zprávy. Včera při obědě mě číšník zdvořile požádal, abych si nechala sako: „Zdejší pravidla, pane," odpověděl na můj údiv. Dnes tentýž muž, když mi přisouval židli, řekl: „Vypadáte báječně, madam." Dřív bych přemýšlela, zda to nemám považovat za nezdvořilost, ale po včerejšku mi to bylo docela příjemné.

Také na večeři jsem šla na stejné místo. Včera jsem tu seděla jako kůl v plotě, nikdo z hostů o mně ani nezavadil pohledem. Dnes, dříve než jsem si stačila objednat, přišel číšník s omluvným výrazem: „Promiňte, madam, obvykle to neděláme, ale tamhle ten pán se ptá, zda by si k vám směl přisednout." Svolila jsem, strávili jsme příjemný večer a musela jsem stát důrazně na svém, abych si večeři mohla sama zaplatit.

Byla to sice krátká zkušenost v mužském přestrojení, ale usoudila jsem, že být mužem není žádná velká legrace. Ženy to mají přece jen v životě mnohem příjemnější. Možná by si jich více mělo zkusit to, co já, aby všechny ty drobné samozřejmosti a pozornosti dovedly lépe ocenit.