Být ženou

Každý jedenáctý muž na světě by byl rád ženou. Statistiky však mlčí o tom, kolik mužů by se chtělo stát českou ženou. Logicky. Být ženou třeba jen na českém trhu práce vyžaduje pořádnou porci ocelových nervů, které jsou však dány - jak známo - jen mužům.

Sledujme jednotlivé fáze vývoje s tímto fyzickým handicapem:

1. Člověk-žena vystuduje (vzdělání se dnes prý cení) a hledá práci. Marně: nemá žádnou praxi.

2. Když získá praxi v nošení papírů (jen díky sociálně moudré politice státní podpory zaměstnávání absolventů), další zaměstnavatel ji odmítne se slovy: Jste mladá, budete chtít děti.

3. Žena nasadí mimikry a při dalším pohovoru tvrdí, že děti mít nehodlá. Práci zase nedostane. Řeknou po straně: Ta ženská je divná.

4. Žena si tedy založí rodinu. Když už práce není, tak proč do toho „nepraštit“?!

5. Po mateřské však opět narazí: Máte děti, budou pořád stonat.

6. Za státní peníz absolvuje během let několik rekvalifikačních kurzů. Děti odrostly. Tentokrát to už musí vyjít! Naučila se bravurně ovládat počítač, umí tři jazyky, může být v práci od nevidím do nevidím a ještě si nechá líbit menší plat, než mají mužští kolegové. Jenže: Nejste kompatibilní s mladistvým kolektivem (za dveřmi: Stará bábo).

Roky uběhly a žena může díky už zmíněné velemoudré sociální politice státu odejít do penze ještě před šedesátkou. Vychovala děti, budoucí daňové poplatníky. Naštěstí jsou to chlapci a vyrostli v „mladé, flexibilní, bez závazků“, kteří vydělají příštím generacím žen na dávky v nezaměstnanosti, podpory a penzi.

Přesto jsou takto hýčkané ženy se svým údělem nespokojené. Každá druhá Češka by chtěla být mužem. A když žena něco chce, i když neví co, dostane to! Klonování a implantace náhradních orgánů jí otevírají cestu k tomu, aby se stala tím žádaným „mladým, flexibilním, bez závazků“. Jen je nutné vyřešit, kdo z těch mladých flexibilních mužů bude doma s dětmi. Ale možná, že děti už nebudou - jsou to přece „závazky“.