inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
28.3.2024 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Být ženou (mužem)?


Na vahách...

Touha každého transsexuála bývá obvykle vyjádřitelná prostou větou: "Chci být normální ženskou", "Chci být normálním chlapem!" Ačkoli tento cíl někde v hloubi srdce stále mám, přesto mi dnešní pohled na život po operaci umožňuje tato stanoviska poněkud zpochybnit. Na svou obranu -- mám dojem, že spoustu věcí jsem prostě dříve ani plně chápat nemohla. Možná, že to bude znít kacířsky, ale tvrdím, že hlavním cílem celé terapie není stát se ženou nebo mužem. Je to totiž trochu složitější.

Být ženou nebo mužem je mnohem komplexnější otázka, než si na první pohled umíte představit.Říct o někom, že je žena, nezahrnuje jen fyzické pohlaví, ale předpokládá i příslušnou pohlavní identifikaci, určitou množinu všeobecných návyků a modelů chování včetně přesně definované role ve společnosti.Každý transsexuál v mládí rychle pochopí, že způsob, jakým by se chtěl chovat, je pro společnost nepřijatelný a že za něj může být společností také trestán. Logicky se pak snaží vstřebat modely chování, které jsou sice z jeho pohledu nepřirozené, nicméně pro okolí přijatelné. Transsexuálové se ve své většině snaží splynout s okolím, bez ohledu na to, že si tím sami způsobují nepředstavitelnou bolest. Po pár letech podobných mimikry se často dokáží v nepřirozené podobě pohybovat natolik přesvědčivě, že sami ztrácejí pojem o svém chování přirozeném. Když pak transsexuál dosáhne stadia, kdy se svým životem může (nebo spíše už musí) něco dělat, většinou mu už z jeho vrozené identity moc nezbývá a musí se proto po modelech svého chování poohlédnout ve svém okolí a snažit se je napodobovat, stejně jako se kdysi snažil napodobovat nepřirozené chování.

Život v nové roli

Role muže nebo ženy jsou ale komplexní a strukturované. Jsou to do podrobna a individuálně rozepsané scénáře života, které pamatují na detaily počínaje třeba chůzí nebo způsobem, jak kdo sedí u stolu, až po výběr povolání nebo životního stylu. Po letech potlačování svého "já" transsexuálovi už většinou nezbývá, než přejímat umělé a odpozorované role. Zpočátku je to samozřejmě fantastické, po určité době ale zjistí, že to není to pravé ořechové.

V letech před operací jsem toužila být "normální holkou" v co největší míře to bude možné. Bylo mi jasné, že například role matky mi bude odepřena, ale i tak jsem se těšila. Problém je ale v tom, že společenská role ženy s sebou nese mnoho tradičních omezení, uměle vytvořených stereotypů, že přizpůsobovat se tomuto scénáři přináší zase jen další vnucené způsoby chování, kterých mám za uplynulé roky opravdu dost. Vytloukat klín klínem, byť by byl sebeblíž mému já, je pošetilé a snad se to ani nedá celý život vydržet. Proto si dnes myslím, že důvodem k operaci nebyl ani tak cíl "Stát se ženou", ale stát se sama sebou-- ať už to konkrétně znamená cokoli.

Hormony mi pomohly změnit tělo do podoby, která mi vyhovuje a poprvé v životě z ní mám dobrý pocit. Operace mi poskytla pohlaví, s nímž se poprvé v životě můžu ztotožnit. Už si nepřipadám deformovaná, naopak. Ale představa, že mám znovu zapadnout do nějaké předem vykalkulované škatulky, příjemná není.

Popření minulosti nebo hra s otevřenými kartami

Svérázně strukturovaný mozek transsexuálů nemá nic společného se sociálními rolemi, které vycházejí z přirozeného vyjádření průměrného chování, ze stereotypů. Pokud mám opravdu ženský mozek, tak tyto stereotypy ve své většině přejímat nemusím -- ke štěstí nedojdu tím, že si budu zase hrát na něco, co nejsem, lépe řečeno, čím bohužel být ani nemůžu. S tím úzce souvisí další život. První otázkou je, zda se transsexuálovi podaří zvládnout svou proměnu tak, že ho okolí bude považovat za příslušníka daného pohlaví. To je problém, který samotné hormony nevyřeší. Předpokládá totiž souhru náhod, které ovlivnit nelze, ať už se jedná o čistě fyzický vzhled, hlas apod. Pokud má někdo dva metry, kovbojské nohy a ramena zápasníka, tak mu zjednodušeně řečeno žádný make-up nepomůže. Pokud ale máte štěstí a příroda vás až tolik nezdeformovala, nezbytně se znovu potkáte s otázkou, jestli je lepší být sebou nebo "normální ženskou" (potažmo samozřejmě chlapem -- omlouvám se všem, že svůj pohled omezuju jen na moje pohlaví). Pokud se vám podaří totálně vyměnit životní prostředí a vaše nové okolí vás bude bez znalosti vaší minulosti považovat za ženu, nezbývá nic jiného než tu roli hrát a zříct se celého svého předchozího života. Dost nepříjemné pak můžou být "holčičí dýchánky", (nebo ženský kolektiv všeobecně) kde se často přemílají první rande, porody nebo chlapi. O těchto tématech toho možná víte dost teoreticky, ale ta praxe... Nezbývá než se mile usmívat a prokládat to větami typu "No to je báječné!". Stejně nemile se pak může vyvinout i jinak báječné pozvání na večeři. Čím víc je vám dotyčný kluk sympatický, tím větší pocítíte strach, že vaše minulost vyplyne na povrch -- celý zážitek je zaručeně tentam. Nějakou minulost si samozřejmě vymyslet lze, ale natolik složitou konstrukci, aby v naší pidizemičce, kde si lidi "vidí do talíře", vydržela donekonečna, si neumím představit. Další nevýhodou popření minulosti je i nejen ztráta určité části života, ale i ztráta mnoha lidí, na kterých alespoň mě hodně záleží a kterých se nehodlám jen tak vzdát.

Proto je tu druhá varianta budoucna -- hrát s otevřenými kartami. Samozřejmě to nepředpokládá, že kdekoli a komukoli hned odvyprávím svůj životní příběh, ale kdyby mělo jít "do tuhého", bez mučení se přiznám. Vůči okolí je to asi férovější a z psychického hlediska pro mě určitě jednodušší. Na druhé straně je ale třeba počítat s tím, že ubyde pozvánek na večeři (a třeba i na něco jiného) a člověk si zase do značné míry zbude jaksi sám.

A moje volba? Ten pocit být sama sebou je po těch letech natolik opojný, že teď volím číslo dvě a "hyn sa hukáže!"! Teorie praví, že když se člověk nebojí sám sebe a na nic si nehraje, tím spíš si najde cestu k ostatním.

Doplněk k původní úvaze

Aktualizace, kterou si vyžádala nejen koroze času, ale i diskuse, které mé názory vyvolaly.

V téhle kapitolce jsem dopředu své postoje označila za kacířské, a můžu s klidným (a trochu i hrdým) svědomím říct, že je tak všichni, kterých se týkaly, také přijali: málem mě exkomunikovali z řad "správných" žen a mužů. Na jedné straně jsem ráda, že se mi podařilo vyvolat diskusi, na straně druhé mě mrzí její výsledek. Utěšuju se tím, že jsem snad jen zvolila špatná slova, kterými jsem se snažila jít k jádru pudla pro někoho snad až příliš krutě. A tak to zkusím znovu a mírněji. Snad všichni známe televizní reklamu s pánem na kolečkovém křesle, který si hraje v parku se psem, až narazí na nepřekonatelnou překážku v podobě schodů. Kdo je ten člověk? Pokud ho budeme definovat z hlediska toho, co vidíme, můžeme říct následující: je to sympatický muž, to, že je na vozíku, nijak nevylučuje možnost, že má šťastnou rodinu, tři roztomilé děti, je úspěšný v zaměstnání, sympatie k němu vyvolává i hra se psíkem. Když to shrnu: je po všech myslitelných stránkách normální, až na to, že nemůže do schodů -- je handicapovaný. Jeho normalita končí v okamžiku, kdy narazí na své slabé místo. V tu chvíli se z normálního muže stává invalida.

Pokud ještě netušíte, kam směřuju, zkusím v rychlosti ještě jeden příklad. Vemte si ženu, která z nejrůznějších příčin nemůže mít děti. Opět je po všech stránkách normální, až do okamžiku, kdy si bude chtít s partnerem založit rodinu. V tomto okamžiku se z ženy stává neplodná žena.

A teď zpátky k transsexualitě. Ačkoli z vás operace s konečnou platností udělá příslušníka vysněného pohlaví, neznamená to, že z vás sejme stín minulosti. A tady začínají problémy. V běžném kontaktu s okolím se snažíme "minulý život" zahlazovat, vymýšlíme si, v lepším případě odpovídáme na konkrétní otázky jen mlhavě. Paradoxem je, že i pravdivá odpověď, která v daném okamžiku nemusí vaše postavení nijak ohrozit, může v konečném důsledku vést jen k další vynucené lži. Tady bych ráda pro ilustraci uvedla jednu epizodku z nového života jedné své kamarádky (snad se na mě nebude zlobit). Nastoupila do zaměstnání, kde o její minulosti nikdo nic neví, a v rámci běžných hovorů mezi ženskýma z ní vypadlo, že má dvě děti. Nejen, že následovala diskuse o tom, jestli je lepší rodit do vody, nebo normálně a jakpak že rodila ona...ale obdržela také "s manželem" pozvání, ať přijedou k nějaké kolegyni na chalupu. Z normálního hlediska je logické, že "když máš děti, musíš mít i nějakého toho muže", ale kde vzít manžela, když člověku z minulosti zbyla kromě těch dvou už odrostlých dětí jen bývalá manželka... Zkrátka, běžný každodenní hovor je samá nášlapná mina a je třeba se mít na pozoru, aby člověk jen tak hned nevybuchl. A proč by mohl vybuchnout? Protože součástí jeho života byla a svým způsobem bohužel i nadále je transsexualita.

Když odhlédnu od každodenní konverzace, ráda bych se zmínila ještě o jedné sféře, která se mi jeví problematická. Jsme v drtivé většině heterosexuální jedinci se sexuálními tužbami zcela stejnými, jaké mají naši "většinoví" spoluobčané. Tohle téma trochu zkrátím, protože jsme v úvodu celé webové stránky slíbili, že se nebudeme zabývat žádnými pornografiemi, omezím se jen na to, že ani operace není samospasná a svou slabinu v této oblasti cítí snad každý z nás.

Kdybych to měla shrnout: jsem stoprocentní holka, ovšem s výše jmenovanými omezeními. Jsou dny, kdy tato okleštění vůbec nepocítím a je mi fajn, jsou ale dny, kdy na bariéry dané transsexualitou narážím dost silně.

Jde o to, jak se s tím má člověk vyrovnat. Dá se samozřejmě zvolit životní styl, při němž se budu co možná nejvíc vyhýbat kontaktu s lidmi a jakékoli vlastní emoce a potřeby přenechám hrdinům amerických zamilovaných televizních seriálů -- za těchto podmínek opravdu můžu být "ženská" a nic a nikdo tohle moje přesvědčení neohrozí.

Myslím si ale, že nemá cenu přesvědčovat někoho o tom, že jsem tím kdo jsem, prostřednictvím zapírání a lhaní. Mnohem lepší je přesvědčit okolí o svém já, navzdory tomu, jaký život jsem měla předtím. Navíc mi při představě skrývání se před lidmi (a to mi do důchodu zbývá prožít ještě jednou celý můj život!) naskakuje husí kůže. Mám za to, že je jednodušší žít naplno i za cenu, že se občas dotknu svého minulého života (a potáhnu si tak tu svou "nešťastnou" kárku transsexuality dál...) Ze své zkušenosti dnes už ale vím, že když se, stejně jako ten pán v televizní reklamě, občas dostanu k nějakým pomyslným "schodům", vždy se najdou lidi, kteří mi podají pomocnou ruku. Nebo, aspoň mi za mé "já" přinejmenším neutrhnou hlavu.

Shlédnuto: 11363x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 4    |   
Translidé 2003-2024 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License