Býti transsexuálem…

Transsexualita, tedy změněná sexuální identifikace, představuje pro řadu lidí mnoho obtížně chápaných otázek a problémů. Jedním z nich bývá partnerský život transsexuálů. Jak vlastně žijí v soukromém životě? Dokáží si najít stálého partnera? Jaký ale pak takový člověk je? Nemá přece jen nějaké homosexuální sklony či rysy? Mohl bych já sám milovat někoho takového?

Nikdo není dokonalý

Jedním z uměleckých děl, která si podobné otázky kladou, je i britský film vyznamenaný Oskarem "Hra na pláč". Hrdina během intimního sbližování s překrásnou mulatkou překvapeně zjistí, že se nejedná zcela o dívku. Jeho hluboký citový vztah k ní se dále rozvíjí, přesto ji však neumí přijmout v její podobě „ani muže ani ženy". Je pro něho dokonce přijatelnější v roli chlapce než v původní nevyhraněné podobě. Faktem zůstává, že zamilovaný muž může objektu své lásky prominout leckterý nedostatek.

Svědčí o tom i scéna z komedie "Někdo to rád horké", kde nápadník muže převlečeného za ženu po jeho odmaskování říká: „Nikdo není dokonalý."

Transsexuální ženy

Partnerky transsexuálek, tedy žen, které se cítí a chovají jako muži, v nich vidí především muže. Jsou mu ochotny prominout drobné nedostatky, jako třeba ženské tělo. Zřejmě to souvisí s feminní psychikou. Pro mnoho dívek i žen je tělesná stránka jejich budoucího partnera méně podstatná než jeho osobnost, chování a citovost. Ve většině případů se partnerky transsexuálek cítí jednoznačně heterosexuálně orientovány, tedy přitahují je muži. Někdy je pro ně problém vysvětlit svým rodičům a blízkým, že ten hodný a pozorný kluk, kterého mají tak rádi, je ženou. Avšak že je jí pouze formálně a že jim dvěma to vůbec nevadí.

Také při psychologickém vyšetření se transsexuálky jeví jako zralé průměrné osobnosti bez jakýchkoli zvláštních rysů. Naše zkušenosti ukazují, že perspektiva takových vztahů a manželství je v budoucnu lepší než u ostatní populace. Snad je to tím, že transsexuální ženy bývají po duševní stránce více maskulinní, tedy mužnější než leckterý tělesně dokonalý muž.

Transsexuální muži

V obtížnější situaci při hledání partnera se ocitají transsexuální muži, tedy ti, kteří se cítí navzdory svému tělu ženami. Ve většině případů eroticky touží po mužích, ale zpravidla nemohou přijmout homosexuálního partnera. Jednak proto, že odmítají pohlavní život, jaký praktikují homosexuálové, jednak z toho důvodu, že jejich ženské vnímání a cítění jim neumožní s homosexuály vytvořit psychicky a citově hodnotný vztah.

Přestože někteří opravdu vypadají jako atraktivní dívky, je pro ně téměř nemožné získat heterosexuálního partnera. Vlastní totiž mužské tělesné znaky, včetně pohlavního údu. U heterosexuálních mužů je tělesná atraktivita důležitá při výběru partnerky a penis pro většinu z nich představuje rušivý prvek. Někteří transsexuálové si nacházejí krátkodobé sexuální partnery, kterým neprozradí svou pravou totožnost. Volí pak takové způsoby sexu, které to umožňují, například dráždění partnera ústy.

Homosexuální adaptace

Pro některé muže se změněnou sexuální identifikací je možná tzv. homosexuální adaptace. Znamená, že si přece jen homosexuálního partnera najdou a naváží s ním hluboký citový vztah. Vztah představuje takovou hodnotu, že jsou schopni žít v nepříliš vyhovujícím tělesném uspořádání. Vědí totiž, že případná přeměna pohlaví by právě takové partnerství mohla ohrozit. Někdy však je touha po změně pohlavní role tak intenzivní, že jsou ochotni se všeho ostatního vzdát.

Podobně i některé ženy transsexuálky si mohou najít partnerku, ať již lesbickou, či heterosexuální, s níž si rozumějí. Potřeba dosáhnout změny pohlaví již není tak naléhavá a jsou schopny obejít se bez zdraví poškozujících zákroků, které provázejí každou přeměnu pohlaví. Značná část transsexuálů také nemá vůbec potřebu partnerského života a jejich hlavní potíže se soustřeďují na vnímání sebe sama. Hovoříme pak o tzv. asexuální formě transsexualismu.

Transvestitismus

Existují také transsexuálové, kteří jsou eroticky přitahováni osobami stejného pohlaví, jakým se sami cítí být. S tím se častěji setkáváme u mužů a bývá někdy obtížné rozlišit, zda nejde o transvestitismus, tedy sexuální deviaci. Při ní se dotyčný eroticky vzrušuje tím, že si sám sebe představuje jako ženu. Vnímání sebe sama jako opačného pohlaví bývá spojené pouze se sexuálním vzrušením. Takoví lidé se pak často ožení, ale jejich manželství většinou není spokojené, protože by se lépe cítili v jiné roli.

Pokud se však rozhodnou pro přeměnu pohlaví, znamená to rozvod a pravděpodobnou perspektivu života zcela bez sexu a partnerství. Naděje, že by si našli lesbickou partnerku, je totiž mizivá. Výjimečně se objeví podobný případ i u transsexuální ženy, nejméně jednou byl popsán:

Transsexuál prodělal nekompletní přeměnu pohlaví, takže mu byla ponechána pochva. Po operaci si našel homosexuálního přítele a v páru on zastával spíše dominantnější, řekněme mužskou roli. V sexu pak využíval své původní ženské orgány. Partnerovi to nevadilo, protože pro něho bylo důležitější, že partnera vnímá jako muže.

Pohlavní život transsexuálů

Někdy napadá otázka, jak vlastně vypadá pohlavní život transsexuálů. Pro ostatní lidi by byl asi jejich sex málo uspokojivý. Ani po operaci nemohou transsexuálové očekávat výrazné zlepšení v sexuální oblasti. Je to pro ně však většinou málo důležité. U transsexuálních mužů ani po dokončení přeměny na ženské pohlaví není jednoduché nalezení vhodného partnera.

Částečně to souvisí s jejich komplikovanější osobností, která nebývá tak stabilní jako u jejich protějšků, tedy transsexuálů z ženy na muže. Také s faktem, že je jejich minulost nepřehlédnutelná a špatně se s ní vyrovnávají. Zatímco rodiny transsexuálek z ženy na muže nakonec mohou dosáhnout umělého oplodnění semenem dárce, v opačném případě zbývá pouze adopce. Roli může hrát i sociální postavení, které je v naší patriarchální společnosti příznivější a tolerantnější k transsexuálům, kteří se stávají z ženy mužem, a tudíž se posouvají jakoby na vyšší stupínek ve společenské hierarchii.