Vy víte, co byste řekli?

Do svých šesti let jsem vyrůstala na malé vesnici. Byla tak malá, že v mém věku jsme tam bydleli jenom dva – já a Filip.

Moje maminka sice vždycky říkala (a zkušenosti nasbírané při hře s mými bratranci to potvrzovaly), že kluci si hrají jinak než holčičky, ale Filipovi evidentně nikdy nevadilo vozit v kočárku do panenkovských šatečků oblečená koťata, dělat panenkám pokojíčky pod lopuchem, vyhrabávat domečky pro „igráčky“ a malovat princezny.

Když jsme šli poprvé na karneval, půjčil mi kovbojský pás, kterým jsem přepásala své princeznovské šaty a já mu na oplátku půjčila papírovou korunku oblepenou staniolem. Maminky to braly jako milý žert a udělaly nám společnou fotku – mám ji dodnes v albu s komentářem Lucinka a Filípek 85 – popletené kostýmy.

Než jsem nastoupila do první třídy, odstěhovala se moje rodina do nedalekého městečka a Filipova maminka se po sebevraždě svého manžela rozhodla také změnit bydliště. Vídali jsme se ještě dva roky, ale protože vzdálenost byla veliká a vztahy časem ochladly, přestali jsme se stýkat úplně.

Před půl rokem zazvonil u nás doma telefon. Poté co jsem se představila bylo na druhé straně chvíli ticho a pak se ozvalo: „Ahoj Lucko, tady Markéta, myslíš, že bych k tobě mohla přijít na návštěvu?“ Hlavou mi proletělo snad tisíc myšlenek. Já přece žádnou Markétu neznám, nebo snad jo? Zapomněla jsem na nějakou dávnou kamarádku? Nebo je to některá z těch maminek s kočárkama, které denně potkávám? Velice nerada přiznávám do telefonu, že si někoho nepamatuju, že jsem na někoho zapomněla. „Ale jasně, přijď – ráda tě uvidím.“ – (Sakra, která Markéta?)

Markéta zazvonila u našich dveří druhý den v poledne. Její obličej mi připadal povědomý (už to je pro mě dostatečný důvod pozvat někoho do bytu), nedokázala jsem ho sice přesně zařadit, ale věděla jsem, že ho znám. Uvařila jsem pai mu tan, Kryštůfek (můj syn) slastně spinkal ve vedlejším pokoji a my se daly do řeči. Pokud vás napadlo, že Markéta je Filip, tak jste se trefili. Prostě se ve svém těle necítil dobře, v jedenadvaceti se odvážil to říct své mamince, která ho vyhodila z domu, a jejich vztah prošel velice složitým obdobím.

Maminka umřela vloni, do poslední chvíle Filipa nechtěla vidět. Filip teď prochází hormonální léčbou, aby mohl definitivně změnit své pohlaví. (Vysvětloval mi přesně jaké hormony a proč bere, jak to působí na jeho psychiku… Používal příliš mnoho lékařských termínů, takže vám opravdu detaily nenapíšu.)

Filip se vrátil do kraje svého dětství, věděl, že se nesmí nechat poznat, ale když potkal naši učitelku z mateřské školky, neodolal a zeptal se, co se se mnou stalo. Dozvěděl se mou novou adresu, vyhledal mě v seznamu a navštívil. „Dodnes mě mrzí, že jsem to matce řekla, mohla jsem půl roku počkat...“

Předevčírem mi přišel pohled z Orlanda: „Mám povolení k pobytu. Zůstanu tu. Pozdravuj manžela a Kryštůfka. Líbá Markéta“ Přeju Markétě-Filipovi všechno nejlepší. Vím, že bych to neměla říkat, ale… Když ode mě tenkrát odešla, postála jsem chvíli nad postýlkou svého syna a přemýšlela.

Možná o tom, jak bych se zachovala, kdyby mi přišel jednou říct, že se necítí „jako kluk“ dobře, že se cítí ve svém těle uvězněný, a že v něm být nechce. Asi se o tom lehko mluví, píše, ale je něco jiného to zažít. Filipova maminka to nezvládla a nikdy se se synem nesmířila. Nevím, co by na podobnou věc řekla moje matka. Nevím, co bych řekla já. A vy, víte co byste řekli?

Komentáře