Běh na dlouhou trať

Když jsem před časem dostal recept na hormony, myslel jsem si, že mám tu pomyslnou cílovou pásku na dosah ruky. Tak blízko ale nebyla, sotva jsem vbíhal do cílové rovinky. Málem jsem pak do cíle nedoběhl kvůli svému zdraví, tedy spíše chronické nemoci. Měl jsem však štěstí a přišlo mi to, jako bych právě doběhl maratón. Sotva jsem ale jeden doběhl, začínám s dalším na téhle trati bez odpočinku.

Testosteron působí totiž především na mozek a já zjišťuju, že vydržet to s dvaceti nádhernýma holkama ve třídě a nezešílet při tom bude nesmírně těžké. Připadám si jako Růženka Šípků probouzející se po dvaceti letech hlubokého spánku a zjišťující, jaké krásy okolní svět mezitím zrodil. Moje Růženka má ale bohužel dost smůlu, je sice vzhůru, žije však ve věži postavené z neprůstřelného skla a může se jen dívat a pozorovat. To je tak asi všechno. Ale věřím, že když nadejde čas, sklo se rozpadne (třeba po jedné povedené ráně malíkovou hranou) a Růženka bude moct prozkoumávat svět kolem sebe všemi svými pěti smysly.

Se jménem je taky pěkný maratón. Asi měsíc trvalo, než mi byli schopní doručit nový rodný list a další měsíc musím čekat na občanku. Je to taková pěkná zkouška trpělivosti a pevných nervů. Když jsem rodný list konečně dostal, běžel jsem hned (a bez oběda) na úřady vyřídit si nový občanský průkaz. Chtěli tam po mně ještě rozhodnutí z matriky, které jsem samozřejmě sebou neměl. Musel jsem zase domů přes půl města autobusem, co jezdí třikrát do hodiny. Sebral jsem doma ten papír a zase utíkal zpátky. A zase bez jídla. Do místa bydliště jsem se vrátil až večer, schvácený a hladový. Doufal jsem, že se aspoň konečně pořádně najím, stav zásob v ledničce však zklamal moje očekávání.

Jak už jsem se zmiňoval, je to s tím jménem pro mě pěkná zkouška trpělivosti. Máme ve škole všechno na kartu, a tak mi dělá problém i si objednat jídlo v menze, jméno se totiž objevuje na monitoru a lidi, kteří stojí ve frontě za mnou, si ho v klidu můžou přečíst.

Jediné, co můžu v současné době dělat, je čekat. Každým dnem se ale zase přibližuju dalším metám, cílům a malým vítězstvím. Každým dnem, každou minutou, každým okamžikem. A co se stane, až dosáhnu vítězství velkého? No, jednoduše zase rozběhnu další maratón. Ať už půjde o můj soukromý život nebo kariéru, nerad bych znova usnul, i kdyby to mělo být na vavřínech.