inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
23.10.2020 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Zodpovězené dotazy

zoufalství  |   Aneta  |  21.10.2006 v 20:36   |   MtF

Ahoj Johanko,

je mi 17 let a bohužel čím dál tím více cítím, že spíše přežívám než žiji. Cítím se být dívkou a uvědomuji si to čím dál tím více intenzivněji, ale až donedávna jsem doufala, že se nejdříve jednalo pouze o dětskou hru pokračující pubertálním rozmarem. Nechtěla jsem si to totiž připustit, protože jsem si říkala, že když jsem se jednou narodila jako kluk, tak se s tím budu muset smířit. Toto moje přesvědčování sebe sama navíc mělo o důvod víc proto, že jsem si říkala, že bych stejně nedokázala svůj problém řešit, protože mám povahu velmi introvertní a vždy mi dělalo problémy se někomu s něčím svěřit. Ty jsi první, ke které se obracím a u koho chci začít, protože vím, že mě chápeš. Ikdyž mám rodinu, která by to snad vzala, ač by ji to ze začátku možná vyrazilo dech, tak později by si řekli, že pro moje štěstí by dali cokoliv, když by zjistili, že se cítím a chci pro ně být dcerou a ne 3 synem v pořadí, jsem benjamínek Ale stejně ta obava začít o tom mluvit tu pro mě je. Mé první pocity na které si pamatuji se objevili zhruba v 8.letech, kdy jsem si s kamarádkou někdy hrávala na to, že ona je kluk a já holka. Navrhovala jsem to pochopitelně já a moc se mi to líbilo. Časem se objevila hra na doktory, kdy jsem si tentokrát ze sestřenicí hrála na to, že jsme si měnili pohlaví, opět z mé hlavy, atd. Výraznější touhu po tom být dívkou jsem si uvědomila zhruba ve 12. letech, kdy jsem si začala uvědomovat, že tak ?trochu? závidím holkám, že jsou tím čím jsou. Líbilo se mi, jak se holky oblékají, líčí a mohou dělat to co holky dělají přirozeně. Mnohokrát jsem si raději povídala z holkama než s klukama a byla jsem ráda, když si přede mnou povídali o holčičích záležitostech. Naopak mě nebavilo poslouchat kluky, a jejich frajerské řeči. V této době to však pro mě byla jen touha a já jsem ještě nepomýšlela nebo si nepřipouštěla, že bych někdy holkou opravdu být mohla. Ovšem roky přibývali a začala puberta. Ve škole jsem viděla jak holkám rostou prsa, začínají z nich být velké slečny, chodili v minisukních, kluci se za nimi otáčejí a já ikdyž se mi holky líbili také, jsem jenom přihlížela na to, že nejsem jako oni. Nejvíce mi vadilo, když nás dělili na kluky a holky do nějakých skupin, třeba o tělocvik. Nejhorší bylo, že jsem musela dělat to co dělali kluci, např.: hrát fotbal, běhat a podávat výkony jako kluk atd. Naopak, když jsem se nějak náhodou ocitla v dívčí skupině sama, byla jsem šťastná, že jsem mezi svými.

Začala jsem o sobě přemýšlet, ale stále jsem si říkala, že je to určitě nějaký rozmar, který odezní. Občas přišla nějaká zamilovanost, která se mě snažila přesvědčit, že láska něco změní. Stalo se to přesně naopak, láska časem ustala a já poznala, že maskováním nic nezměním. Navíc to byly lásky platonické a já jsem se ani moc nesnažila zabojovat, vlastně jsem ani neuměla nějak zaujat, a proto jsem neměla žádný vztah. Takhle se to u mě párkrát dělo - zamilovala, neuspěla, chvilinku smutněla, ale zanedlouho mi to bylo jedno, protože jsem si uvědomila, že jsem lesba v mužském těle a já už neměla chuť někoho milovat.A právě proto jsem pochopila, že nemá cenu si hrát na heterosexuálního kluka a zakrývat svojí pravou tvář.

Rozhodla jsem se svou situaci začít řešit a začínám u tebe. Nejhorší je, že se ze svou situací zatím neumím svěřit i někomu jinému než tobě, tomu kdo mě zná. Proto potřebuji poradit, jak to říct své rodině, hlavně, jak postupovat. Další obavou pro mě je, aby se to nikdo nyní nedozvěděl ve škole, protože bych se bála, že bych byla ještě více mimo kolektiv než teď, protože jsem nemluva a je pro mě těžký si povídat s klukama, když né všechny jejich témata mě baví a holky mě taky moc neberou, protože zatím nežiji v dívčím světě a bohužel mě berou jako kluka. Nejhorší je, že mě pár let ještě čeká škola a kdybych svůj problém začala řešit už nyní, tak by to nebylo pro mě jednoduché. Potřebovala bych s tím poradit, jestli s takovou povahou je lepší ještě chvíli počkat až trochu vyzraji a skončím školu nebo mám v sobě najít odvahu a jít se vší pravdou ven už teď, ikdyž nevím jakým způsobem.

Tak to je můj příběh, omlouvám se, že je to spíše životopis než dotaz, ale potřebuji začít u někoho kdo mě chápe, poradí mi a hlavně se budu moci vypovídat.

Trošku přeskočím, pokud víš, tak by mě zajímalo, kolik stojí plastika např.: zvětšení prsou, zmenšení ohryzku, transplantace vlasů, úprava hlasivek. V ostatních věcech mi snad ve většině pomohou tyto stránky a budu si vědět rady, jak začít, co mě čeká atd.

Předem děkuji za pomoc a budu ráda za všechny rady, jak mi to pomoc překonat.


P.S.:. Ještě jednou chci poděkovat za pomoc a za tyto stránky, protože se mám kam obrátit. Omlouvám se pokud bych se někde opakovala, použila ne úplně nejlepší výrazy nebo se mi někde vloudila chybička.

Ahoj, s pozdravem Aneta

Johanka  |  30.10.2006 v 21:49

Milá Aneto,

děkuji Ti za velmi pěkný dotaz či spíše dopis a také za Tvou důvěru.

Líbí se mi, že ač nesmělé povahy, sama si uvědomuješ, že hlavní díl úsilí bude ležet na Tobě a jsi připavená sama si aktivně informace vyhledávat a ne jen pasivně čekat, co Ti poradna přinese na stříbrném podnose :) V tom bys mohla být vzorem nejedné začínající MtF...

Příběh, který popisuješ nese typické znaky transsexuality, diagnoza TS je tedy velmi pravděpodobná. V tuto chvíli bys asi udělala nejlépe, kdyby ses obrátila na nějakého kvalitního odborníka - sexuologa (např. na dr. Fifkovou), který by potvrdil Tvou diagnózu a poslal Tě na vyšetření potřebná k zahájení hormonální léčby.

Myslím, že vhodná by byla i nějaká podpůrná psychoterapie zaměřená na zvýšení Tvého osudem sraženého sebevědomí.

Co se týče školy, znám několik případů téměř bezproblémového coming-outu mladých translidí na střední škole, takže bych se předem nevzdávala :) Pokud si ale zatím netroufáš a necítíš se dostatečně silná, můžeš samozřejmě se zahájením přeměny počkat až po maturitě. To opravdu záleží na Tvé úvaze. Záleží ovšem taky na tom, kolik let Ti ještě na škole zbývá, aby sis později nevyčítala, že jsi vše mohla mít za sebou o několik roků dříve. Platí totiž, že čím dříve se začne s léčbou, tím lepší bývá výsledek. Na druhou stranu rozdíl mezi přeměnou v 17, 18 či 19 letech nemusí být zas tak dramatický. Je však lépe věci příliš neodkládat.

Určitě by se Ti hodně ulevilo, kdyby ses mohla svěřit nějaké blízké osobě, které můžeš plně důvěřovat, třeba kamarádce. Pak by sis třeba troufla i na rodinu. Hlavně je dobré nestydět se (nejde o nic špatného), nedělat z toho tragédii a připravit si na svou podporu třeba i nějakou literaturu, filmy, články z netu, apod. V zásadě jsou dva způsoby, každý má svá pro i proti: říct to můžeš osobně nebo dopisem (a na víkend třeba někam odjet, aby rodina měla čas to vstřebat). Můžeš to říci rovnou nebo třeba pomocí stupňovaných náznaků své okolí pozvolna připravovat na celou pravdu, variant je velmi mnoho...

Můžeš také navštívit některé z pravidelných setkání občanského sdružení Transforum...

Obecné pravidlo však zní, že je velmi důležité nebýt na své problémy sama!!!

Doporučuji Ti také přečíst si předešlé dotazy a odpovědi, také tam se dozvíš mnoho užitečného...

Veškerá základní léčba včetně operací genitálií je hrazená pojišťovnou. Totéž platí pro operaci hlasivek či ohryzku. Zvětšení prsou stojí kolem 50 tisíc, transplantace vlasů podle rozsahu od 60 tisíc výše, ale předpokládám, že v 17-ti letech ještě nejsi úplně holohlavá? :)))

Tak držím palce, ať vše zvládneš!

Johanka





Translidé 2003-2020 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License