Zodpovězené dotazy

zoufalství  |   Aneta  |  21.10.2006 v 20:36   |   MtF

Ahoj Johanko,

je mi 17 let a bohužel čím dál tím více cítím, že spíše přežívám než žiji. Cítím se být dívkou a uvědomuji si to čím dál tím více intenzivněji, ale až donedávna jsem doufala, že se nejdříve jednalo pouze o dětskou hru pokračující pubertálním rozmarem. Nechtěla jsem si to totiž připustit, protože jsem si říkala, že když jsem se jednou narodila jako kluk, tak se s tím budu muset smířit. Toto moje přesvědčování sebe sama navíc mělo o důvod víc proto, že jsem si říkala, že bych stejně nedokázala svůj problém řešit, protože mám povahu velmi introvertní a vždy mi dělalo problémy se někomu s něčím svěřit. Ty jsi první, ke které se obracím a u koho chci začít, protože vím, že mě chápeš. Ikdyž mám rodinu, která by to snad vzala, ač by ji to ze začátku možná vyrazilo dech, tak později by si řekli, že pro moje štěstí by dali cokoliv, když by zjistili, že se cítím a chci pro ně být dcerou a ne 3 synem v pořadí, jsem benjamínek Ale stejně ta obava začít o tom mluvit tu pro mě je. Mé první pocity na které si pamatuji se objevili zhruba v 8.letech, kdy jsem si s kamarádkou někdy hrávala na to, že ona je kluk a já holka. Navrhovala jsem to pochopitelně já a moc se mi to líbilo. Časem se objevila hra na doktory, kdy jsem si tentokrát ze sestřenicí hrála na to, že jsme si měnili pohlaví, opět z mé hlavy, atd. Výraznější touhu po tom být dívkou jsem si uvědomila zhruba ve 12. letech, kdy jsem si začala uvědomovat, že tak ?trochu? závidím holkám, že jsou tím čím jsou. Líbilo se mi, jak se holky oblékají, líčí a mohou dělat to co holky dělají přirozeně. Mnohokrát jsem si raději povídala z holkama než s klukama a byla jsem ráda, když si přede mnou povídali o holčičích záležitostech. Naopak mě nebavilo poslouchat kluky, a jejich frajerské řeči. V této době to však pro mě byla jen touha a já jsem ještě nepomýšlela nebo si nepřipouštěla, že bych někdy holkou opravdu být mohla. Ovšem roky přibývali a začala puberta. Ve škole jsem viděla jak holkám rostou prsa, začínají z nich být velké slečny, chodili v minisukních, kluci se za nimi otáčejí a já ikdyž se mi holky líbili také, jsem jenom přihlížela na to, že nejsem jako oni. Nejvíce mi vadilo, když nás dělili na kluky a holky do nějakých skupin, třeba o tělocvik. Nejhorší bylo, že jsem musela dělat to co dělali kluci, např.: hrát fotbal, běhat a podávat výkony jako kluk atd. Naopak, když jsem se nějak náhodou ocitla v dívčí skupině sama, byla jsem šťastná, že jsem mezi svými.

Začala jsem o sobě přemýšlet, ale stále jsem si říkala, že je to určitě nějaký rozmar, který odezní. Občas přišla nějaká zamilovanost, která se mě snažila přesvědčit, že láska něco změní. Stalo se to přesně naopak, láska časem ustala a já poznala, že maskováním nic nezměním. Navíc to byly lásky platonické a já jsem se ani moc nesnažila zabojovat, vlastně jsem ani neuměla nějak zaujat, a proto jsem neměla žádný vztah. Takhle se to u mě párkrát dělo - zamilovala, neuspěla, chvilinku smutněla, ale zanedlouho mi to bylo jedno, protože jsem si uvědomila, že jsem lesba v mužském těle a já už neměla chuť někoho milovat.A právě proto jsem pochopila, že nemá cenu si hrát na heterosexuálního kluka a zakrývat svojí pravou tvář.

Rozhodla jsem se svou situaci začít řešit a začínám u tebe. Nejhorší je, že se ze svou situací zatím neumím svěřit i někomu jinému než tobě, tomu kdo mě zná. Proto potřebuji poradit, jak to říct své rodině, hlavně, jak postupovat. Další obavou pro mě je, aby se to nikdo nyní nedozvěděl ve škole, protože bych se bála, že bych byla ještě více mimo kolektiv než teď, protože jsem nemluva a je pro mě těžký si povídat s klukama, když né všechny jejich témata mě baví a holky mě taky moc neberou, protože zatím nežiji v dívčím světě a bohužel mě berou jako kluka. Nejhorší je, že mě pár let ještě čeká škola a kdybych svůj problém začala řešit už nyní, tak by to nebylo pro mě jednoduché. Potřebovala bych s tím poradit, jestli s takovou povahou je lepší ještě chvíli počkat až trochu vyzraji a skončím školu nebo mám v sobě najít odvahu a jít se vší pravdou ven už teď, ikdyž nevím jakým způsobem.

Tak to je můj příběh, omlouvám se, že je to spíše životopis než dotaz, ale potřebuji začít u někoho kdo mě chápe, poradí mi a hlavně se budu moci vypovídat.

Trošku přeskočím, pokud víš, tak by mě zajímalo, kolik stojí plastika např.: zvětšení prsou, zmenšení ohryzku, transplantace vlasů, úprava hlasivek. V ostatních věcech mi snad ve většině pomohou tyto stránky a budu si vědět rady, jak začít, co mě čeká atd.

Předem děkuji za pomoc a budu ráda za všechny rady, jak mi to pomoc překonat.

P.S.:. Ještě jednou chci poděkovat za pomoc a za tyto stránky, protože se mám kam obrátit. Omlouvám se pokud bych se někde opakovala, použila ne úplně nejlepší výrazy nebo se mi někde vloudila chybička.

Ahoj, s pozdravem Aneta