Zodpovězené dotazy

dotaz  |   Martina  |  20.04.8329 v 11:00   |   MtF

Ahoj,

ani nevím odkud začít. Stejný problém tu určitě řešilo a řeší více lidí a každý má svoje vlastní specifické problémy, omezení a předpoklady k "úspěšnému" happyendu. Jsem žena v mužském těle. Vím, žádná novinka. Možná se potřebuji jen vykecat, možná poradit co se sebou, co s tím vším dál. Jsem hrozně ráda, že tyhle stránky existují a že jsem je našla právě v době, kdy se v tom plácám nějak čím dál víc...

Vezmu to od začátku. Předem se omlouvám za zmatenost a nepřehledné těkání od jedné věci ke druhé. Od malička mi byla příjemná společnost holek, dívčí svět, vzpomínám si, že už jako dítě jsem si doma kromě obvyklých indiánů a princů hrála i na princezny a na Barunku (z Babičky). Jako jediný syn i dítě jsem pořád cítila nutnost naplnit rodičovské představy o správném a v budoucnu úspěšném, inteligentním a vzdělaném synovi. Mužský svět mě snad kromě sportu moc nezajímal, ale na druhou stranu nemohu říct, že bych měla nějaké velké problémy se v něm pohybovat a adaptovat se na něj. Vlastně jsem to vše brala jako neměnná pravidla, se kterými nic nenadělám, se kterými člověk musí žít. Až do puberty mi vše ani nepřišlo zvlášť divné. Teprve potom jsem si začala uvědomovat a obávat se, že jsem, divný, úchylný, "teplouš" - nedokáži ten stav pojmenovat. Byl to zmatek smíšený se strachem a znechucením nad sebou. V té době ani kromě jedné knihy pro kluky (tuším Dospíváme v muže) a jedné pro holky nebyly k mání nějaké rozumné informace. Dívčí svět mě přitahoval dál a teď už i jaksi sexuálně. Toužila jsem vypadat jako ty krásné holky okolo mě, nosit stejné věci, mít stejné tělo.. Výsledkem ale bylo jen převlékání do maminých věcí, občasné nošení spodního prádla a punčocháčů pod obvyklé chlapecké oblečení, masturbace v něm za představy, že jsem skutečná žena a znechucení a odpor k sobě samému potom.

Kromě asi dvou velkých kamarádů jsem vlastně vždy kamarádila hlavně s holkama. Bylo a je mi s nimi dobře, mnohem přirozeněji než v mužské společnosti. (Snad proto mě ani nikdy nenapadlo chodit na pivo). Dnes v práci je to podobné, na firemních večírcích jsem většinou mezi kolegyněmi a je mi mnohem příjemněji než mezi ostatními kolegy, přestože v pracovní době mám na starosti řízení skupiny lidí, která čítá 8 mužů. Všechno zdánlivě funguje, řekla bych, že mé mimikry a adaptace na mužské tělo jsou téměř dokonalé. Jsem respektovaný a úspěšný muž, jen si s nimi vlastně nemám mimo pracovních záležitostí o čem povídat, anebo se k tomu musím nutit a pekelně soustředit a předstírat zájem. Zkrátka jejich problémy a touhy nejsou stejné jako ty moje. Nemám ráda jejich vtipy, mluvení o ženách, technických hračičkách, chvástání..

Aby bylo vše zamotanější a horší, mé tíhnutí k holkám, jako těm stvořením, se kterými si rozumím, být jim co nejblíž a má snaha žít tak, jak jsem se narodila vedla paradoxně i k velké lásce a ke studentské svatbě (brali jsme se asi rok a půl před revolucí). Tento vztah nám vydržel dodnes. Žena o mých sklonech a trápení nic neví. Vlastně jsem se zařekla, že se to ani nikdo nikdy nedozví. Že jsem se dala na vojnu, tak musím bojovat. Postarat se o rodinu, o dvě dcery. Pustit z hlavy hloupé myšlenky na, v té době, téměř neuskutečnitelné touhy a sny. Když se dcery narodily byla jsem nejvíc ze všeho šťastná, že jsou to holky. Přála jsem jim, že se trefily do toho hezčího a správného těla. A asi bych se i hodně divila, kdybych pomohla přivést na svět něco jiného než holku. Měla jsem tehdy strach, že mé problémy mohou být třeba genetické, že kdyby to byl kluk, mohl by procházet tím stejný, co já. O homosexualitě se mluvilo jako o deviaci a slovo transsexualita člověk zaslechl snad jen v nějakých poznámkách pod čarou.

Zkrátka rozhodla jsem se vše pustit z hlavy, žít jak mi bylo dáno. Docela se to i dařilo a daří. Samozřejmě jsem se nevyhnula několika opakovaným "ventilovým" situacím, kdy jsem se musela uvolnit, vypustit napětí, alespoň tím, že jsem si koupila kalhotky, punčochy apod. Doma si to tajně vyzkoušela. Ani jsem nad tím nijak zvlášť neuvažovala a přijala tyto situace jako nutné zlo, bez kterého mi nejde už vůbec existovat. Odsouvala jsem a vytěsňovala tyhle pocity co nejdál a do co nejtemnějšího kouta své mysli. Stejně se vždy nakonec ozvaly znova. Nikdy mě nenechala na pokoji jediná příležitost, když jsem byla sama doma nebo párkrát jela odpočívat na kolegovu chatu (sama), abych si aspoň ve spodním prádle neužila ten pocit být ženou. Navíc jsem si ani kvůli vzhledu nikdy netroufla. Vypadám prostě jako nezpochybnitelný muž, i když menší, ale sportovní postavy a po tátovi hustým strništěm hned druhý den po holení. Kromě toho jsem tedy své problémy až do shlédnutí dokumentárního filmu ČT "Přeměna muže na ženu" (nebo tak nějak) na loňském ročníku Mezipater neřešila a odložila ad acta. Pak jsem jen fascinovaně koukala, co je už dnes možné, jak se na plátně zhmotňují mé sny a že jsou najednou reálně dosažitelné. (V momentě kdy na plátně probíhalo odříznutí penisu a ostatní muži okolo mě klopili oči nebo se odvraceli, já ani nedutala)

Od té době mi to zas straší v hlavě víc a čím dál častěji. Jen si říkám, jestli už není na všechno vlastně pozdě, jestli když jsem to vydržela doteď nemám to kvůli svému vztahu, který je krásný, svým blízkým, rodičům, přátelům, pracovním i jiným závazkům nenechat být.

Celých skoro 37 let jsem pochybovala a pochybuji zda-li jsem muž, žena v mužském těle, obyčejný transvestita nebo snad gay? Anebo snad lesba v mužském těle?! Všechno to komplikuje i to, že mě muži nikdy nijak zvlášť nepřitahovali. Jen ty nenaplněné touhy, kdy jsem si představovala nějakého muže, který se se mnou miluje. Ale výhradně jako se ženou. Stále mě víc přitahují ženy, ale tak nějak zvláštně. Když vidím krásnou holku, nikdy mě nenapadne "s tou bych si to rozdal" nebo "ta má velký prsa", ale vždy mě přitahuje touha po tom tělu jako celku. Touha být v něm, aspoň na chviličku. Těší mě se toho těla aspoň dotýkat, mazlit se s ním a dát ženě to, co bych chtěla prožít i já.

Fakt už nevím co se sebou. Říkám si buď "šťastnej" máš všechno po čem někteří jen marně touží, všeho jsi "dosáhl" svou pílí, schopností vycházet s lidmi, nikomu nic nedlužíš, mohlo by být daleko hůř, a přesto na mě čas od času dopadá hrozná deprese ze všeho - mám pocit, že jsem podvodník, buď druhých nebo sám sebe, že si nezasloužím lásku, které se mi dostává, že by bylo lepší nebýt než být takhle a nikdy ani na minutu nepocítit jaké je to být skutečnou ženou. Nikdy jsem reálně neuvažovala nad sebevraždou, to ne, ale deptá mě ten pocit marnosti snažení a zastírání, ubíjení svých tužeb před sebou samou přemírou práce, aktivity atd. Teď když, dcery budou každým rokem dospělé a samostatné se to prostě ozývá čím dál častěji. Přitom všem nechci nikoho zklamat, ublížit...fakt nevím...

Budu ráda za každou radu, názor nebo jen mailový pokec.

Díky,

Martina