Druhou šanci nedávám

Je nejlepším přítelem herečky Heleny Růžičkové, stál při ní v dobrém i ve zlém. Šéfuje kabaretu Srdce a kámen, také hraje, dělá travesti show. Jeho známí se mu svěřují se svými bolestmi a radostmi. Václav Glazar teď sám bojuje s těžkou nemocí.

"Dneska už je náš vztah propojen tak, že na dálku cítíme, když něco s tím druhým není v pořádku. Potom si hned voláme," začíná povídat. "Když se něco v životě děje jí, za krátký čas jsem podobné zkoušce vystaven i já. Stejně tak je to i s nemocí. To je taková naše poslední životní zkouška. Helena se s nemocí dokázala poprat a já vím, že to zvládnu taky. Helena mi to navíc vypočítala v numerologii. Všechno dobře dopadne a já v to věřím."

Václav Glazar má na starosti kabaret. Nevzdal se ho ani teď, kdy mu občas není dobře. "Je to můj život. Vystoupení, potlesk, pocit, že něco umím, lidi, které mám rád. Je to taková moje dobíječka energie," usmívá se. "I když to vždycky není jednoduché. Kvůli nádoru se mi někdy točí hlava, občas špatně vidím, ale to, co je kolem, mě prostě drží nad vodou. Navíc se všemi, co v kabaretu jsou, jsme jedna velká rodina. Chodí ke mně domů, řešíme jejich nešťastné lásky a já, protože už mám kus života za sebou, se jim vždycky snažím pomoc ze slepých uliček lidského bytí."

Láska na první pohled

Václav Glazar nijak netají svou odlišnou sexuální orientaci. "Teď paradoxně prožívám jedno z nejhezčích a nejzamilovanějších období svého života. Lukáš se se mnou chtěl seznámit už dlouho, jak mi vyprávěl. Nikdy k tomu ale nebyla příležitost. Až jednou, na Štědrý den, přes jednoho našeho kamaráda, který měl narozeniny. Bylo to jako blesk z čistého nebe, dalo by se říct, láska na první pohled," vzpomíná.

"Od 24. prosince jsme bez sebe nebyli ani jeden den. Nikdy jsem to nezažil. Mám v něm velkou oporu. Dřív jsem všechno řešil sám. Neměl jsem nikoho, komu bych důvěřoval natolik, že bych byl ochoten na sebe všechno říct. A teď mám to štěstí. Ať prozradím cokoliv, vezme to, zůstane to mezi námi, neodsoudí mě za nic. A myslím si, že to samé nabízím i já jemu."

Žijeme stejné životy

Postupem času zjišťovali, jak podobné jsou i jejich životní osudy. "Dětství jsme měli oba komplikované, prodírali jsme se odmalička stejnými problémy. Lukáše vychovávala prababička, o kterou se dodneška stará. Já žil s babičkou a pomáhal jí. Na podobných karambolech jsme se vyučili, i s rádoby přáteli a podrazy. Mě vyhodili z několika škol soudruzi, kterým se nelíbilo to, či ono. Lukáš školu ještě studuje a musí si na ni vydělat, takže i to - samozřejmě s časovým posunem vzhledem k našemu věkovému rozdílu - probíhá stejně. Když se mi udělá špatně, vím, že je Lukáš nablízku a že mi pomůže. Větší pocit bezpečí neznám," vypočítává klady Vašek.

Strach nic nevyřeší

Nemá strach z toho, že třeba jednou Lukáš z jeho života zmizí? "Nemá smysl mít strach. Tím si v první řadě člověk k sobě přitáhne všechno to, co nechce.