inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
17.10.2018 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Když se hádá duše s tělem (transsexualita)

Lidé s problémem transsexuality patří k mým nejčastějším a nejmilejším klientům a moc ráda se s vámi podělím o své zkušenosti a několik příběhů. Transsexualita je oficiální diagnózou v mezinárodním seznamu poruch nemocí, a najdeme ji mezi poruchami pohlavní identity.

Možná si teď říkáte – proč mám číst o transsexualitě, je to pro mne něco tak vzdáleného, že mě to vůbec nemůže zajímat a že mi to nemá vůbec co říci. Když pominu možnost, že problém transsexuality se vyskytne ve vaší rodině (pravděpodobnost skutečně není příliš vysoká – počet transsexuálních lidí v populaci se udává číslem 0,1 promile, což by v naší republice znamenalo z deseti milionů pouhých tisíc lidí zatížených transsexuální starostí), pořád zůstává druhá varianta – transsexualita se bude týkat někoho, koho znáte, i když jenom okrajově. I v tomto případě bude vaše reakce pro tohoto člověka nesmírně důležitá. Pochopením problému a všech souvislostí se nám většinou daří zbavit se vžitých mylných stereotypů v myšlení. Pokusme se o to i v tomto případě. Transsexuální lidé to potřebují a určitě si to i zaslouží.

Pokud bych se snažila vyjádřit jednoduše a srozumitelně, co pojem transsexualita znamená, pak bych asi řekla, že transsexuální člověk se narodil do těla, které je mu cizí, se kterým se jen obtížně identifikuje a které mu působí starosti a komplikace. Jeho cítění a vnímání, jeho identita je s jeho tělem neslučitelná. Rodem muž má ženské tělo a rodem žena tělo mužské. Tento ostrý rozpor si mnozí transsexuální lidé uvědomují už od útlého dětství.

„Vše jsem si začal uvědomovat už někdy kolem tří let. Rodiče mi říkali Jano, Janičko a snažili se mne modelovat podle toho, jak jsem vypadal. Máma mi nechala narůst dlouhé vlasy a česala copánky, táta si hrál radši s bráchou s auty, strkali mne do společnosti stejně starých a stejně vypadajících holčiček, aniž by kdokoli z nich tušil, jak nepřirozeně se mezi nimi cítím. Nevěděl jsem samozřejmě tehdy, o co jde a co se děje, ale přesně si pamatuju, že jsem každý večer usínal s úpěnlivým přáním: Ať se ráno probudím a jsem kluk! Pořád jsem doufal, že se stane nějaké kouzlo, které mi pomůže. Věděl jsem úplně spolehlivě, jasněji než později v následujících letech, co chci a dětským rozumem jsem věřil, že když budu hodný, splní se to. Babička byla věřící a znal jsem od ní nějaké modlitby. Denně před usnutím jsem pámbíčka prosil, ať mi pomůže. Nic se nestalo…"

„Pamatuju si, že někdy, když jsem byl hodně malý, to bylo všechno jednoduché. Věděl jsem, že jsem kluk, detaily, jako rozdíly v těle mém a mých vrstevníků, mne netrápily, věřil jsem, že se to časem srovná. Nějak. Vím, že jsem všude říkal, že jsem kluk, chtěl jsem, aby mi říkali Vašku (dlouho se tomu všichni smáli a vyprávěli to známým jako vtipnou historku – představte si, že naše Lenička chce, abychom jí říkali Vašku), mluvil jsem jako kluk, čůral jsem ve stoje (sice s obtížemi, ale přece) a byl jsem v klidu. Teprve časem mi začalo v mojí dětský hlavě svítat, že mi nikdo nepomůže, že mi penis nezačíná růst a vůbec, ale vůbec nikdo mne nebere vážně a nerozumí mi…To byl teprve ten opravdickej průšvih, ze kterého jsem se začal dostávat až o mnoho a mnoho let později…"

Nevíme ještě zcela přesně, jak transsexualita vzniká, vše ale nasvědčuje tomu, že jde o něco, co si člověk při narození již s sebou na svět přináší. Roli hrají pravděpodobně vrozené faktory a za důležité období ovlivňující vznik problému se považuje doba nitroděložního života, ovlivňovaná psychickým stavem matky (centrum pozornosti vědců je upřeno na hormonální nerovnosti v matčině těle). Toto poznání je nade vše důležité. Říká nám, že transsexualitu musíme brát jako nevyléčitelný stav – neexistuje způsob terapie, který by změnil cítění a sebevnímání u transsexuálního jedince. Ale říká nám také, že transsexualita není něco, co by si dotyčný člověk vymyslel z nudy, jen proto, že už neví, co by ještě dělal. Kdyby si mohl vybrat, jistě by si tento osud nezvolil – volil by snazší a méně komplikovanou cestu životem. Není to něco, co by dítě dělalo naschvál svým rodičům, aby se museli stydět před sousedy a bát se, co tomu řeknou lidé v práci, až se to dozvědí. Není to nic, kvůli čemu by jejich dítě muselo trpět pocity viny. Nemůže za to a nemůžou za to ani jeho rodiče, byť si to mnozí vyčítají a zpytují svědomí, kde ve výchově udělali chybu. Neudělali žádnou chybu – to jen příroda byla trošku krutá a nadělila jim všem o jednu starost (kromě těch všedních, které všichni známe) do života navíc.



V předškolním věku často bývá cítění transsexuálního života jasnější a jednoznačnější než později. Je to tím, že s přibývajícími roky je dítě stále více a více tlačeno rodinou a okolím do role, kterou mu určuje jeho tělo. Snaží se většinou adaptovat, přizpůsobit se, vyhovět. Snaží se víc či míň, snaží se ale tak, že jeho skutečnou identitu začíná zakrývat mlha či přinejmenším lehký opar. V mladším školním věku to ještě jakž takž jde. Pro domnělou holčičku je pořád ještě možné chovat se klukovsky, hrát si s autíčky, hrát hokej a fotbal, spravovat s tátou motorku a kašlat na panenky. Pro údajného kluka sice není úplně nejjednodušší míchat se mezi kamarádky (a i později to transsexuální lidé typu male to female – z muže na ženu mívají společensky komplikovanější než ti opační, female to male neboli z ženy na muže), osmiletému klukovi se sice občas někdo zasměje, že je jako holka, ale pořád ještě může ignorovat požadavky na „mužnost", nepere se, fotbalu se vyhne a s holkami je mu dobře.

„Pamatuju si, že tak kolem sedmého roku se vztah rodičů ke mně začal odlišovat. Maminka byla pořád pyšná na moje blonďaté kudrny a řeči kamarádek, že vypadám jako princezna (což mně, vlastním jménem Michal, dělalo neskutečně dobře). Byla jsem mámě pořád za zadkem, vařila jsem s ní, pekla cukroví, snažila se pomáhat s domácími pracemi a bylo mi dobře. Ale s tátou to neklapalo. Veškeré jeho pokusy více mne pochlapit skončily fiaskem. Strašně mne jeho hry nebavily a navíc jsem na ně byla nešikovná. Každoročně mi dával ke všem příležitostem klukovské hračky (taky proč ne, tehdy ještě chudák , nic netušil) a byl zklamaný, že si jich nevšímám. Časem, po několika klukovských selháních, (rozplakala jsem se, když mi nadával, že jsem srab a nikdy ze mne nic pořádnýho nebude), se mi táta začal vzdalovat a odcizovat. Zlobil se na maminku, že mne v mé „změkčilosti" podporuje. Dnes ho chápu, vymodlený syn se mu vůbec nepovedl, ale tehdy jsem se cítila strašně ponížená a provinilá, že tátu zklamávám a že mne nemá rád. Časem mne i maminka začala tlačit do klukovství a já zůstala úplně sama, neschopna s kýmkoli promluvit o hrozném zmatku, který v sobě mám…"

Pokud chtějí transsexuální lidé v mladším školním věku žít v relativním klidu, je to často za cenu jakési bezpohlavnosti, neutrality, kompromisu se sebou i se svým okolím. Toto období může natropit veliké škody na jejich duševním vývoji, škody ve smyslu neurotizace, zúzkostnění, depresivity, uzavření se, ztráty komunikačních schopností a mnoha dalších potíží, ze kterých se později složitě dostávají.

„Kolem desátého roku věku – vím to přesně, protože se narodila sestra, jsem nějak instinktivně cítil, že jsem prohrál. Že se nikdy nesplní to, co jsem si dřív vysnil, nikdy nebudu kluk, nikdy se neožením jako táta. Zoufale jsem nechtěl přijmout svou danou roli, ale zároveň jsem cítil, že jiná možnost neexistuje. Vybruslil jsem tehdy z toho tak, že jsem se zakuklil. Dělal jsem jakoby nic, nepřemýšlel jsem o budoucnosti, neplánoval jsem ani týden dopředu netěšil jsem se, ale ani jsem neplakal a netrápil se. Dnes cítí, že to bylo právě ono „zakuklení", které mne šetřilo pocitů beznaděje a marnosti, ze kterých by se asi tehdy člověk zbláznil. Věděl jsem, že vdát se jako máma a nedejbože mít děti nechci, a rozhodl jsem se v této kukle nějak vegetovat, asi až do smrti. Bylo to období, kdy jsem ve dne necítil, ale v noci žil život plný krásných i děsivých snů. Krásné sny byly o tom, jak jsem princem a zachraňuju princeznu nebo Vinnetouem, bojujícím s nepřáteli. V těchto snech jsem měl penis, pamatuju si ten pocit dodnes. Děsivé sny byly o smrti, strachu a úzkosti. Z těch mne pravidelně probouzel maminčin hlas, který říkal: „Aničko, neplač, to se ti jen něco zdálo". A její hlas, to, co mi říkala, to byla pro mne realita a beznaděj."



Skutečný malér pak nastává v pubertě. Jde o období, kdy se dětské tělo začíná vyvíjet do definitivně ženské či mužské podoby. Dívkám začínají růst prsa, ochlupuje se genitál, přichází menstruace. Chlapcům hrubne hlas, přibývá svalová hmota, objevuje se první noční výron semene. Hormony začínají pracovat s velkým nasazením. Pohlavní pud se hlásí o své, a ne náhodou mnozí transsexuální lidé si v této době zvyknou onanovat, aniž by se dotýkali svého pohlaví. Tisknou stehna k sobě či se třou genitálem o podložku – představa dotyku té části těla, která jim víc než cokoli jiného připomíná, kým jsou, je nemožná.

„V pubertě začalo být zle – to, co se holkám kolem mne strašně líbilo, mne úplně degradovalo. Nechtěl jsem mít prsa, ani jedničky ani dvojky, nechtěl jsem každý měsíc potupně krvácet a kupovat v drogérii vložky. To, že se před rokem podáváním hormonů zastavila menstruace, bylo neuvěřitelné štěstí. Dobře si pamatuju, že v době, když jsem každý měsíc měl „své dny", jsem byl neuvěřitelně agresivní, nesnesitelný, dokonce jsem si jeden čas ubližoval – působil jsem si bolest drobnými řeznými rankami na předloktí. Vždycky se mi tím trochu ulevilo…"

„Strašně jsem si přála moci si koupit podprsenku a nosit ji. Bylo jasné, že to nejde, byla bych všem pro smích. Postávala jsem stranou skupiny spolužaček, které se bavily o holčičích věcech a natahovala uši. Hrozně jsem se cítila vždy po tělocviku, v klukovské šatně a hlavně ve sprše, nechtěla jsem patřit mezi ně, nechtěla jsem vidět mezi jejich penisy i ten svůj…"

V tomto období dochází u mnoha transsexuálních lidí k dovršení izolace a osamění mezi lidmi. Vrstevníci se seskupují podle pohlaví, „holky s holkama a kluci s klukama". Tyto skupinky už mezi sebou příliš netolerují někoho opačného pohlaví. Transsexuální člověk female to male se necítí dobře mezi těmi, kam tělem patří. Neumí se s dívkami bavit, netrápí ho holčičí řeči o klukách (chtěl by, aby se holky bavily o něm). Ale ti stejní kluci, se kterými si před časem hrával, ho už neberou. Pro všechny je „divnej pavouk". Jak je transsexuálnímu člověku male to female si doplňte sami, je to velice podobné.

Na druhou stranu, toto období s sebou nese i jistý klad. Transsexuální jedinec se často začíná vracet k jasnějšímu uvědomění si sebe sama. Někteří z nich popisují, že teprve v tomto období si začali vybavovat pocity z raného dětství, kdy bylo přece tak jasné a zřejmé, kdo jsou. Tyto pocity si později jako nepřijatelné uložili do svého podvědomí, kde zůstaly a čekaly na znovuprobuzení. Sebepoznání se často začíná dařit ve vztahu. V pubertě se mnozí mladí lidé poprvé zamilovávají, byť platonicky. Zamilování do člověka fyzicky stejného pohlaví s sebou může nést i krátké období pochybování o své sexuální orientaci, transsexuály napadá, zda nejsou homosexuální, ale toto období většinou netrvá příliš dlouho. Není tak složité si uvědomit, že do paní učitelky nebo sousedky se dotyčný nezamiloval jako žena, ale jako muž.

V celém procesu hraje velkou roli rodina, ve které transsexuální dítě vyrůstá. Pokud jde o rodinu s autoritativními rodiči, relativně dobře fungující, kde je dítěti věnována velká pozornost a kde je nuceno dobře zvládat svou roli, může trvat velice dlouhou dobu, než si dovolí otevřeně samo pro sebe si uvědomit, co se s ním děje. Protože je zvyklé dělat svým rodičům radost, splňovat jejich požadavky, snažit se žít podle jejich představ, bývá o to složitější představit si tak dramatickou změnu, jakou změna ze syna na dcery (a opačně) jistě je. Paradoxně nejlépe na tom mohou být děti z rodin, které dobře nefungují, kde není dobrý vztah mezi dítětem a rodiči, kde se jeden o druhého příliš nezajímá.

Úplně nejlépe na tom byl David:„Vyrůstal jsem v dětském domově, kde bylo každému úplně jedno, co dělám. Nikdo mne necpal do sukní a krajkových šatiček – žádné jsme tam neměli. Mohl jsem takřka cokoli – v bezpohlavních hnědých teplákách, které jsme měli všichni stejné. Vždycky jsem chtěl, aby mi ostatní děti říkali Davide, když to neudělali, dal jsem jim přes hubu. Mluvil jsem v mužském rodě. Všichni si na to tak zvykli, že jim to nepřišlo divný. Když přišla nová vychovatelka, mnoho dní žila v přesvědčení, že jsem skutečný kluk. Nic nepoznala a já byl hrozně rád…"

V pubertálním a postpubertálním procesu hledání mohou pomoci i erotické fantazie a sny. Člověk si v nich může dovolit co chce.

„Ve svých masturbačních fantaziích jsem si nejdříve představovala, že jsem muž převlečený do ženských šatů. Časem jsem si dovolila přidat i představu změněného těla – bez penisu a s prsy. Ale dlouho trvalo, než do fantazií vklouzl i muž jako sexuální partner. Když to bylo poprvé, bylo to skvělé. Jen kdyby nenásledovaly ty hrozné výčitky svědomí, že dělám něco úchylného…"



Transsexuální lidé přicházejí do naší ambulance v různém věku – mým nejmladším klientům je kolem šestnácti, nejstarší pak letos dovršil padesátku. Co se děje po příchodu?

Zkusím vám přiblížit nekomplikovaný příběh, kdy přichází mladý člověk s jasnou zakázkou – jsem transsexuál a chci dospět k operativní změně pohlaví. V naší republice platí určitá doporučení, kterými se s mými kolegy řídíme. Nejkratší doba od příchodu klienta až po realizaci operativních změn je 3 roky. Během první fáze probíhá důkladný diagnostický proces, ověřuji klientovu motivaci pro změnu pohlaví, ujišťuji se o správnosti diagnózy. V této fázi intenzivně pracuji i psychoterapeuticky, snažím se o to, aby se co nejdříve vyřešily všechny starosti, které klient dosud neměl sílu či možnost řešit. Pracuji s ním individuálně a věnuji se i terapii s celou rodinou.

Toto období může být různě dlouhé, na jeho konci by měl klient již žít pod neutrálním jménem v roli, která je jeho skutečná, s plně informovanou, spolupracující rodinou, stejně tak jako s ostatními lidmi, kterých se to nějakým způsobem týká (spolupracovníci, spolužáci apod). V další fázi pak přistupuji k zahájení hormonální terapie – podávání hormonů opačného pohlaví, pod jejichž vlivem se začínají měnit sekundární pohlavní znaky. Tělem mužům se začínají zvětšovat prsa, mění se způsob ukládání tuku, tělem ženám končí menstruace, začínají růst vousy, hrubne hlas, přibývá svalová hmota.

Po alespoň rok trvající hormonální terapii pak je možné podat žádost k příslušné komisi a požadovat schválení operativních změn. Operativní změny znamenají u transsexuality female to male odnětí prsních žláz, odnětí ženských vnitřních pohlavních orgánů a rekonstrukci penisu (připomínám, že penisu, kterým je v nejlepším případě možno močit, penis schopný spontánního ztopoření je zatím sci-fi). U male to female pak odstranění penisu s varlaty, vytvoření pochvy a vymodelování zevního genitálu (stydkých pysků apod). Operace, které bychom u ostatních lidí vnímali jako hrubě zmrzačující a deformující, pociťují transsexuálové jako napravující a uzdravující (a je to pochopitelné). Po dokončení operativních změn je možné již definitivně změnit jméno a příjmení na vytoužený tvar, změnit rodné číslo, rodný list a dokonce si i zpětně změnit jednotlivé dokumenty (jako např. maturitní vysvědčení či vysokoškolský diplom). Muži se mohou oženit, mohou požádat se svou partnerkou o umělé oplodnění a mohou dokonce jít i na vojnu (faktem je, že zatím chtěl jenom jeden). Ženy se mohou vdát a s partnerem požádat např. o adopci dítěte.

Moji transsexuální klienti mají také možnost společně se scházet v rámci skupinové terapie. Bývá pro ně nesmírně důležité mluvit s ostatními lidmi, kteří řeší stejný problém. Na skupiny si vodí i své partnerky a partnery, rodiče či sourozence. Do skupin docházejí i lidé, kteří mají po operacích, podělit se o své zkušenosti a upozornit na všechna úskalí, která mohou jejich „služebně mladší" kolegy potkat.

Většina transsexuálních lidí, kteří za mnou přijdou, chtějí dospět až ke změně pohlaví. Nechci tím říct, že všichni transsexuální lidé chtějí dospět až k operacím. Ale ti, kteří se rozhodnou pro jiný způsob řešení většinou nepřijdou. Jiným způsobem řešení je třeba život v homosexuálním vztahu – tělem žena, duší muž žije s homosexuální ženou v jakémsi kompromisu. Dalším způsobe je adaptace na roli, kterou určuje tělo. Ale vím i o třetím způsobu a znám i několik lidí, kteří ho zvolili – tím způsobem je sebevražda. My, kteří jsme byli transsexuálních strastí ušetřeni, nikdy nemůžeme beze zbytku pochopit peklo, které většina z nich prožívá. Tuto kapitolu berte kromě jiného i jako příspěvek k tomu, aby naše pochopení bylo o něco větší stejně tak, jako naše ohleduplnost a akceptace.

Jsem hrozně ráda, že dnes čím dál tím častěji přicházejí už na první sezení s dítětem i rodiče – rodiče, kterým se potomek nebál svěřit a kteří ho pochopili. Rodiče, kteří si uvědomili, že pro dítě není důležitá jejich představa o jeho životě, ale jeho představa, kterou budou akceptovat, i když je těžké (a jen málo lidí to ví tak dobře jako já, jak obrovská může být bolest a trápení rodičů transsexuálů). Mám radost z toho, že existují učitelé a spolužáci, kteří mým klientům pomáhají, co jim síly stačí. Jsem hrozně ráda, že existují i šéfové a kolegové, kvůli kterým není potřeba měnit zaměstnání. Ale dobře vím, že ještě dnes je spousta hlupáků, kteří se ani nesnaží něco pochopit a na misku starostí, kterou si transsexualita s sebou nese, přihodí závaží posměchu, opovržení a odmítnutí.



Jana je původně otec dvou dětí, manžel a středoškolský učitel. Svou transsexualitu si uvědomoval komplikovaně přes fázi transvestitismu, kdy měl dlouhá léta za to, že jeho problém je v pouhé potřebě občas se převléknout do šatů druhého pohlaví. Oženil se, zplodil děti, ale postupně začal zjišťovat, že převlékání nestačí a že jde o hluboký a trvalý problém týkající se sexuální identity. Jeho žena o všem věděla a pomáhala mu ze všech sil. Rozhodli se spolu, že rodina je pro ně natolik důležitá, že se budou snažit za každou cenu ji uchovat. Myslím si, že se jim to povedlo , byť za cenu velkého sebezapření (a to doslova). Jejich dvě dcery, nyní dospělé, to svému otci mohly oplatit, přinejmenším pochopením a podporou. Jana se s jejich dospělostí rozhodla problém transsexuality vyřešit a nyní je několik měsíců po závěrečné operaci měnící pohlaví z mužského na ženské. Ve svých padesáti letech začíná žít znova, v novém bytě, v novém zaměstnání a snad i časem v novém vztahu. S bývalou manželkou ji pojí hluboké přátelství, dcery jí do nemocnice přinesly květiny s tím, že to je pro ženu ten nejlepší dárek…

Josef je otec desetiletého syna, transsexuál, podnikatel a manžel. To, že je transsexuální, si uvědomil, až když již nesl zodpovědnost za manželství, do kterého vstoupil, a za dítě, které se svou ženou přivedl na svět. Rozhodl se, stejně jako Jana, v mužské roli přežívat tak, jak to půjde. Manželka je rovněž o všem informována. Odměnou za to je mu radost ze syna, kterého by nedal za nic na světě. Dovoluje si drobné radosti – užívá malé dávky ženských hormonů, aby měl o trochu větší prsa. Dochází na kosmetiku, kde se učí líčit tak, aby to nebylo poznat. Dochází na depilaci ochlupení celého těla. Obléká se neutrálně. Všechno to ale musí dělat tak, aby se nestal nápadným. Říká, že neví, co bude za deset let. Strašně rád by v ženské roli žil, ale není si jistý, zda to už nebude příliš pozdě.

Ivan je transsexuální člověk female to male a má to ještě o něco složitější než většina transsexuálů. Kromě této odlišnosti je menšinový ještě ve své sexuální orientaci – je homosexuální. Žije v ženském těle s manželem, kterému toto tělo vyhovuje. Ivanovi v Ivě zase vyhovuje vztah s manželem jako s mužem. Protože oběma chybělo rodinné zázemí, pojí je nadmíru hluboký a intenzivní vztah. Ale o budoucnosti obou říkají – nevíme, co bude. Jak dlouho bude schopen Ivan potlačovat svou mužskou identitu a jak dlouho bude schopen akceptovat, že se ho jeho manžel dotýká jako ženy, to asi neumí nikdo odhadnout.

Na transsexuálních lidech mne fascinuje vůle a síla, s jakou překonávají překážky, o kterých se nám „většinovým" nemůže ani zdát. Mnozí z nich kromě poruchy identifikace prožili něco navrch – sexuální zneužívání v dětství, hluboké deprese, závislost na alkoholu, ztrátu rodičů, nepovedená manželství, sníženou možnost prosazení a uplatnění v profesi, samotu. Operací se ale zdaleka nic neřeší, nastává období dalších, nových a nečekaných potíží. Nové zaměstnání, nové vztahy, potřeba škrtnout minulost (ale co dělat bez ní?), hledání dalších motivací pro život, když to základní a dominující bylo naplněno. Mají mou úctu.

První pomoc

Co dělat, pokud se mi zdá, že problém transsexuality by mohl být i mým problémem?
• Nevyčítejte si nic, protože za to nemůžete.
• Nestyďte se za nic, protože to není ke stydění.
• Pokud máte zázemí, svěřte se alespoň jednomu člověku.
• V žádném případě neodkládejte návštěvu sexuologa, najdete v něm i člověka, který vám pomůže vnést do všeho větší jasno, najdete v něm i člověka, který vás pochopí.
• Pokud nemáte sexuologa v dosahu, obraťte se na jakoukoli psychologickou poradnu (včetně linek důvěry). Najdete zde přijetí a kontakty na další odborníky.
• Neztrácejte čas.

Co dělat, pokud se problém transsexuality týká mého dítěte?
• Nevyčítejte mu nic, protože za to nemůže.
• Nevyčítejte nic ani sobě, ani vy za to nemůžete.
• Vaše rodina se nemusí za nic stydět, smát se vám mohou jenom hlupáci a zakomplexovaní lidé.
• Pokuste se dítě pochopit a neodsuzovat, stálo ho spoustu sil se vám svěřit.
• Neodmítejte ho, možná jste jediným, na koho spoléhá.
• Navštivte spolu s ním odborníka.
• Nemlčte, čeká na vaši odezvu i na vaše otázky.
• Klidně plačte a vztekejte se, je to k vzteku i k pláči, že zrovna vaše dítě má takovou starost.
• Dejte mu najevo, že nadále vaším dítětem zůstává.

Shlédnuto: 15864x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 9    |   
Translidé 2003-2018 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License