Být hercem ve dvojí roli

Milošovi je dvacet osm, žije v mužském těle, líbí se mu kluci a v duši se cítí být ženou. Bydlí v Praze a také tu studuje - herectví na DAMU a egyptologii na FF UK. V Kabaretu Srdce a kámen vystupuje jako Miluška. Nad sklenkou jeho oblíbeného vína jsme si povídali o životě v mnoha rolích, jak divadelních, tak životních.

Kdy poprvé se kluk Miloš převlékl do ženských šatů, nalíčil se a byla z něj Miluška?
Už odmala jsem žil mezi holkama, hrát si s panenkami mi připadalo normální. Tím jsem vyrůstal. Vystudoval jsem zdrávku, kde jsem byl opět v ženském kolektivu - jedinej kluk mezi 40 holkama, a tak nějak mi to nepřišlo. Souvisí to samozřejmě s mojí orientací. Některé z mých kamarádek mi doporučovaly operaci, ale to nepřipadá v úvahu. Něco by to sice řešilo, ale ne všechno…

Cítíš se tedy být klukem nebo holkou?
Klukem ne. Jsem holka v mužském těle. Vím, že třeba na fakultě bych se jako žena neuplatnil, protože tam existuje mužská rivalita. V tomhle ohledu je to výhoda…

Nestane se ti alespoň občas, že to cítíš jako problém?
Ale jo, problémy jsou. Když jsem na divadle v ženském kostýmu, mám mnoho výhod. Když se převléknu, neznají někteří muži míru a snaží se to řešit jako chlap s chlapem, vznikají různé potyčky a tak. Kdybych byl žena, řeknou si: ´Ženská se do toho neplete…´ I mimo Kabaret se občas něco strhne…

Jak ses dostal ke Kabaretu?
U mě všechno souvisí buď s kamarádkou nebo s kamarádem. Kamarádka mi třeba řekla: ´Pojď na zdrávku´, šel jsem na zdrávku. K divadlu jsem se dostal taky přes kamarádku a do Kabaretu jsem se pak poprvé dostal s kamarádem jakožto divák. Ke konci se zeptal: ´Jak se Ti to líbilo?´ Já říkám: ´Perfektní…´ A on: ´Chtěl bys to dělat?´ A už to bylo….Ten den si pamatuju přesně - stalo se to loni 13. září, tehdy zrovna Kabaret vystupoval na parníku.

Jsi v Kabaretu jedním ze "služebně mladších" - cítíš nějakou rivalitu mezi členy souboru?
Já ne, protože dělám divadlo. Možná mezi zpěváky něco takového může být, ale jsem tam příliš krátce, abych to mohl posoudit…

V Kabaretu vystupuješ jako žena. Oblékáš se tak i mimo divadelní prkna?
Ne, ne, to bych si nedovolil, protože Česká republika se s tím teprve učí žít a někoho provokovat je dost špatné. S inteligentními, normálními lidmi nemám problém, pro ně JSEM normální. Vedle nich je ale spousta ostatních…Jednou jsme si byli s Hankou Ledeckou (sestrou Janka - pozn. red.) po vystoupení sednout - my jsme si toho nevšimli - do normální hospody. A to je jako když si papoušci sednou mezi holuby…Ti lidé nejdřív koukali, pak rýpali a nakonec málem došlo k fyzickému napadení. Tak jsme vypadli. Je to smutný…

Takže radši vyhledáváš místa, kde máš jistotu, že jsi mezi svými?
Nejen to. Člověk by měl volit nejen správné prostředí pro správnou příležitost, ale třeba i správnou vůni ke svému oblečení. Homosexuální lidé jsou velmi vnímaví. A mě stačí i taková zkušenost, jako jsme zažili s Hankou, jako odstrašující příklad. Proto radši volím místo, kde opravdu vím, že cokoliv udělám, jakékoliv gesto, nebude nikoho pohoršovat. Nejsem z lidí, kteří vystupují stylem: ´Já jsem někdo a teď si mě všímejte…´, ale na druhou stranu se nechci nechat utiskovat a říkat si: nemůžu nosit hezké oblečení, radši si vezmu nějaké hadry, aby mě nikdo neviděl…To ne!

Existuje pro tebe v tomhle ohledu místo - město, země - kde se cítíš lépe?
Můžu si Prahu srovnat se zahraničím - třeba s Paříží: tam je vše otevřenější, tam kdybych nad čímkoli jakkoli zaplesal, lidi se podívají, jestli to není nějaké vystoupení - protože tam jsou běžně vystoupení na ulici - a jdou dál. Paříž je zkrátka kolébka kabaretu a lidem to tam nepřijde…Díky fakultě jsem se dostal i do Egypta a ten mi připadá také velmi otevřený. Můžeš se projevovat jak chceš, a nikdo na tebe nekouká divně…

Jaký je tvůj vztah k náboženství, potažmo k církvi, která homosexualitu nekompromisně odmítá?
Člověk by měl v něco věřit. Když přijdu do kostela, vnímám zvláštní kouzlo - atmosféru, vůni…Když pak odejdu, zanechá to ve mně zvláštní pocit. Když lidé věřili, vedlo je to k tomu, že byli družnější, všímavější, víc pospolu. Teď lidi nevede nic k ničemu - v nic nevěří, všeho mají dostatek - můžou si to koupit, když mají peníze. Kohokoli se zeptám, jak vidí svou budoucnost, řekne: ´Nevím….´

Co ve své budoucnosti vidíš ty?
Mám hodně plánů, až dokončím školu…Neopustím Kabaret, protože každý herec je exhibicionista a já jsem člověk, který se rád ukazuje. Rád čerpám sílu nejen z kostelů, ale i z diváků - hodně mi to přináší. Můj sen a zároveň snad i má budoucnost je pokračovat. Jednou jsme si říkali s Vaškem, že bychom mohli hrát denně - byla by to naše práce, naše poslání, naše všechno. To jsou moje plány…

Jak vycházíš s holkama?
Vysvětlím ti to jednoduše: Heterosexuální holky berou homosexuály jako kamarádky a my zase je. Já třeba jdu s kamarádkou do obchodu, kupujeme oblečení a bavíme se o tom: ´No podívej se, jak to vypadá! Vždyť je to všechno stejný…Víš co? Půjdeme radši někam na dort…´ Když se třeba potkám s jejím klukem, on se mě ptá na auta: prostě vidí kluka a myslí si, že uvažuju jako kluk. Já ale beru auto jako jednu velkou plechovku a nic to pro mě neznamená…

Jaké máš vztahy s rodiči, se sourozenci?
Mám sestru, se kterou prožíváme perfektní - sesterský - vztah. Řekl jsem jí všechno, odkývala to a od té doby mě prostě bere. Často řekne: ´Nechceš půjčit nějaké šaty? Co to budeš dělat? Jo tohle.. No, já myslím že tyhle ti sednou…´ Mámě jsem to řekl z jiného důvodu - měl jsem tehdy dobrou náladu, máma toho využila a zeptala se. Původně jsem jí to nechtěl vůbec říkat - kvůli obavám z otce. To je kámen úrazu. Otec je - jak se říká - stará škola. Bere to tak, že se potkají muž a žena, vezmou se, mají děti…a jede se nanovo. Stereotyp a nic mezi tím. Říká si: ´Je to kluk a konec. Je snad něco jinýho? To není možný…´

Mrzí tě to nebo to bereš jak to je?
Je to blok, který bych rád vyřešil. Jako kdybych šel do zpovědnice, tam to řekl a pak si jen zhluboka oddechl…Takhle tě to pořád brzdí, máš něco nevyřešeného a mrzí tě, že mu to neřekneš nikdy, že to nejde…

Máš partnera?
Já jsem při svojí vytíženosti zvyklý sám na sebe…Je to sice divný - najdou se nějaké vztahy, zkouším to - ale vím, že by mi to nezapadalo do toho celého svazku, třeba právě tím blokem rodiny. Co by bylo dál, kdyby? Nemohli bychom žít v té domácnosti. Je to kruh, ze kterého nelze vyjít…

Trápí tě to? Působíš dost vyrovnaně a spokojeně…
To je tím, že člověk se s tím musí naučit žít. Kdybych byl pořád smutnej a trápil se, tak skončím na psychiatrii. A lidi to nezajímá. Dělám show a lidi chtějí pobavit, nezajímají je tvoje problémy. A to je i u známých - vyslechnou tě a pak řeknou: ´No, ale zítra už nám to nevykládej…´ Proto je lepší neříkat nic a svoje problémy si řešit sám.

A ještě poslední dotaz - v čem je pro tebe odlišný život na prknech Kabaretu v roli Milušky od role Miloše, ve které žiješ venku?
Když jsem na prknech, hraju, když jsem mimo prkna, jsem člověk. A tak by to mělo být. Dovedu se s lidmi bavit o čemkoliv. Samozřejmě - člověk na to myslí, těší se. Znovu opakuju, že herec je exhibicionista a rád se ukazuje. Když člověk pobaví jiné lidi, je to veliký úspěch. Hlavní je, když můžu mít příjemný den nebo večer a spolu s tím i svůj dvojí život…