Friday 2

"Moje máma je kapačka, můj táta je skalpel" – slečna Friday

Bloumala bezcílně po městě. Ještě před několika málo dny mohla úsměv rozdávat na počkání. Teď se rozhodla, že se přecpe zákusky a čokoládou. Cítila osamělost a zklamání z lidí. Z normálních lidí, protože o sobě nemohla říct, že je normální žena. Umělé ženy se nikdy nemůžou plnohodnotně zařadit do lidské komunity. Ale ještě před několika málo dny tomu věřila. Lépe řečeno, chtěla věřit. Ale v jediném okamžiku se to všechno zvrtlo. Zklamala se v člověku, o kterém si myslela, že ji má rád takovou jaká je. Přiznala se mu, že její praví rodiče byly šikovné ruce specialisty, který ji stvořil kdysi dávno. Ale asi toho po něm chtěla moc - lásku, pochopení, porozumění. Lidé většinou přijímají umělé lidi s podezřením. Jen si vzpomeňte na Krvavý čtvrtek, kdy se pořádaly úplné hony na umělé lidi a jejich tvůrci byli stavěni mimo zákon. Naštěstí tato pandemie brzy přešla. A ona patřila mezi pár šťastlivců, kteří to přestáli.

"Umělí lidi by se neměli zamilovávat," říkala si sama pro sebe nad třetím šálkem horké silné čokolády. "Ale to z nás zase dělá normální lidi," odpověděla si. "Tera měla pravdu. My nikdy nebudem normální. A Yvese už nechci ani vidět." uzavřela samomluvu, zaplatila a vydala se pomalu do své ubikace. Ke své kočce a mogvánkovi, který ji vždycky na uvítanou zpíval.

Schoulila se do klubíčka a v hlavě si přehrávala, poslední události.

Monitor na zablikal a zobrazil došlou zprávu.

"Ahoj Martho, tak jak jsi se dneska vyspinkala? Pusu na čelíčko ti posílá tvůj Yves"

Prsty jí sjely na klávesnici.

"Ahoj Yvy, hned se mi bude líp dělat. A aby ti to nebylo líto, posílám ti hned dvě."

A dala se do čtení jeho dlouhého mailu. Takhle začínal každý den, posledního čtvrt roku. On napsal jí a ona mu během dne odpověděla. Mezitím si ještě během dne vyměnili pár drobných písemných pohlazení.

Byla šťastná, měla pro koho žít. On věděl, co je. Vypadalo to, jako že mu to nevadí.

Trápilo jí jenom, že je od sebe dělí obrovská vzdálenost a že jí nemůže obejmout, když se cítí osaměle. A tak začala plánovat, že se za ním vypraví. Našetří na letenku, a vyrazí. Bohužel její místo odpovídalo jejímu společenskému postavení a taky podle toho byla odměňována. Umělí lidé nemůžou zastávat místo normálních lidí. Tuto ideu razila většina společností na Zemi a přilehlých vesmírných koloniích. Proto si ukládala bokem každý ušetřený dolar.

Jednoho rána se jí ale na monitoru objevilo něco úplně jiného. "Dala jste si u nás seznamovací inzerát, za což vám děkujeme. Vaše číslo pro verifikaci je ......."

"Moment. Co je to za blbost? Já si přece nic nedala." přestala dál číst.

Nalogovala se na onu seznamku a nevěřila vlastním očím.

"Osamělá, opuštěná ...." četla.

Nevěřícně na ten text zírala.

"Kdo mi tohle mohl udělat? Vždyť já mám svého Yvese. A dalšího člověka nechci. Ještě, že mám to verifikační číslo a můžu to smazat." A taky to hned udělala.

Ale mezitím jí začaly chodit odpovědi.

"Jak to, vždyť jsem to nepotvrdila a hned to smazala. Že by to byl sám autor?"

A už následovala tvrdá obviňující odpověď.

Byla tak rozčílená, že zapomněla i na Yvese.

Zamrkal na ni monitor a zobrazil zprávu od něho. Hned si mu postěžovala, co se jí přihodilo. Jak jsou lidi hrozní. Podle těch slov cítila, že to musel napsat někdo, kdo ji moc dobře znal. Jenom tam chybělo, že je umělá.

"Ach, Yvy, proč jsou lidi tak zlí? Ale já toho člověka najdu a pak ho asi vykastruju," psala mu.

A hned se dala do pátrání. Rozjela rozsáhlou akci přes pár přátel, kteří se v Síti vyznali líp jak ona.

Mezitím si zjistila, jaké by měla nejlepší spojení na Yvesův odlehlý satelit, jaké ubytování tam poskytují. A až bude mít volno, vydá se tam. Místní planetka neposkytovala žádné zvláštní atrakce pro turisty, byla chladnější než než na Zemi v mírném pásmu. Byla to víceméně hornická kolonie. Přesto se tam těšila.

Z myšlenek jí vytrhla další odpověď na inzerát.

"Jak to, vždyť už tam nemůže nic být." Nalogovala se znovu na tu seznamku a dala se do čtení. Na 3 místě byl onen inzerát znovu, tentokrát s jinou adresou, ale upravenou tak, aby ji stejně odpovědi chodily do jejího počítače.

"Ten hajzl!" o to víc zatoužila poznat viníka. "A až budu vědět, kdo to byl, utrhnu mu koule vlastníma rukama." procedila mezi zuby.

Znovu se začetla do toho inzerátu. Ta slova už někde slyšela. Lépe řečeno viděla. Ale kde?

Najednou jí osvítilo poznání.

"Vždyť jediný člověk, kterému jsem se tak důvěrně svěřovala, byl Yves."

A když jí přišlo od kamarádky, že ten inzerát podal někdo z Havířského satelitu, ani jí to už tolik nepřekvapilo.

"Ale proč, proč mi to jenom udělal?" oči se jí zalily slzami. A pak jí napadlo: "Vždyť jsi mu napsala, že za ním přijedeš. Co když má manželku a houf dětiček? Těch dětiček, které ty, Martho, nikdy mít nebudeš."

Když jí tenkrát vyráběli, bývalo zvykem umělé ženy sterilizovat, aby se zabránilo možným mutacím. Proto taky většina umělých žen mohla vykonávat, a taky to dělala, "nenáročné" povolání šlapky, lehké holky do společnosti. Ona měla to štěstí, že ji rodiče adoptovali ještě když byla malá. Osvojili si ji a nechali ji vystavit normální rodný list. Díky tomu mohla mít teď normální průkaz. Ne šlapkartu, jak říkali průkazce, kterou se prokazovaly umělé holky, které to štěstí adopce nepotkalo. Ona ale měla jinou vadu. Aby ji odlišili od normálních žen, tak jí při její výrobě upravily hormony. Přidali trochu mužských, což jí nutilo každý den bojovat s krátkými černými chloupky, které se jí v obličeji tvořily. Proto nemohla navázat žádnou známost, a těžko by obstála jako šlapka. I když mezi muži se našla spousta uchylů, kteří by s ní šli do postele.

Možná proto byla tak citlivá a zranitelnější než normální ženy. Ony mohly mít děti, dokonce každý měsíc menstruovaly, což jim v práci umožňovalo určité výhody v ony dny. A měly milující manžele. To všechno jim Martha záviděla. A proto toužila aspoň po něčem.

Dlouho jí trvalo, než z něho pomocí narážek dostala dobrovolné přiznání. Ale jeho důvody nemohla pochopit. Prý aby jí dokázal z reakce jiných, že tak ošklivá není.

"Ale vždyť mě znáš jenom z fotek a ty jsou vyretušované a jsem na nich pečlivě upravená a namalovaná," povzdechla si. "Kdybys mě viděl ráno, než na sebe nanesu makeup a nakulmuji hlavu, nebo večer po úporném boji s chloupky na obličeji, když mám po tom na bradě stroupky, které nepůjdou ani ráno zamalovat. Ach, Yvesi, kdybys jen věděl... "

Z pochmurných úvah jí vytrhl zvonek. Šla otevřít a nevěřila vlastním očím. Přede dveřmi stál Yves.

Rozmáchla se a dala mu facku, až se zapotácel. Pak se mu vrhla kolem krku a po tváři jí tekly slzy. Dala mu na zčervenalou tvář pusu a zašeptala do ucha: "Už mi to nikdy nedělej. A kam půjdeme na večeři?"