Generace

V dnešní Generaci uslyšíte poněkud nevšední příběh. Příběh muže, který se oženil, narodil se (sic!), má syna a teprve potom pochopil, že je vlastně transsexuál.

M: moderátorka
T: Tereza Spencerová
B: bývalá manželka Terezy
F: MUDr.Hanka Fifková
H: mužský hlas

Znělka. „Generace. Magazín o věcech, které mohou trápit i vás."

M: Tereza Spencerová přeložila knihu Pohlavní štvanci. Je to vůbec první kniha, která popisuje problémy transsexuality na základě osobních zkušeností. Tereza vždy nebyla Terezou — své mamince se narodila jako zcela obyčejný chlapec.

T: První příčinu si nepamatuju, teda, když jsem se začala převlíkat do maminčinejch šatů, ale tehdy to nějak začalo, to znamená, tak nějak šestej sedmej rok. Bylo to nejspíš intuitivní, bezmyšlenkovitý, bez hledání nějakýho vlastního já. Vybavuju si nějaký kamarádky, nějaký panenky, ale zároveň si vybavuju i hraní fotbalu, to bylo takový oboustranný tohle všechno. Protože jsem absolutně netušila, která bije, tak jsem se snažila fungovat jako všichni ostatní, mě to teda po sexuální stránce s holkama nikdy moc nešlo a tou svatbou jsem si nakonec chtěla dokázat, že jsem normální, což byl vlastně hlubokej omyl. Potom vlastně cesta do New Yorku, kde jsem v Greenwich Village na Manhattanu viděla, že lidi jako jsem já, tam normálně žijou a choděj po ulicích a fungujou... takže já jsem vlastně svý já a odvahu k tomu kroku našla až v Americe. Tady by mi to ještě asi dlouho trvalo, spíš bych to řešila nějakejma sebevraždama, který jsem samozřejmě taky zkoušela, jako všichni správný tranďáci.

M: Tereza dnes žije jako žena. Se svou zákonnou manželkou se pochopitelně rozvedla.

B: Po rozvodu já jsem nechtěla, aby to Standa věděl, myslím jako, že tatínek bude maminka číslo dvě. Takže jsme přerušili vlastně veškerý kontakty, my s Terezou ne, my jsme si volaly, ale kluka neviděla, on neviděl ji, po nějaký době se ale dítě začne ptát, začne se ptát, kde je tatínek a proč odešel, jestli se vrátí. No a já jsem měla přítele, a díky tomu jsem poznala, že přestože byl standardní, nebo normální, jak se říká, klasickej chlap, koukal na fotbal, pil pívo a občas něco opravil v bytě, tak přesto přese všechno mi ukázal, že i když je to normální chlap, tak to není člověk, u kterýho bych chtěla, aby moje dítě si z něho bralo nějakej příklad nebo aby ho vychovával, no a vlastně jsem přišla k tomu, že Tereza, ať je to chlap nebo ženská, tak může tomu klukovi dát mnohem víc, navíc si rozumíme— teď teda bydlíme spolu—ale my si dokážeme večer sednout a do dvou do rána si povídame, dyť který normální manželství to má? Jsou děti, který jsou nešťastný, který rodiče tlučou, ale my si opravdu dobře pokecáme, pinďa je v pohodě, dobře se učí, žádný psychický následky to nemělo, trávíme devadesát procent času spolu a myslím, že to vůbec není na škodu. A navíc, myslím, že nikdo nebude mít víc rád Standu tak jako jeho biologickej táta, přesto, že je to teď už máma číslo dvě.

M: Pro konzervativního člověka asi těžce pochopitelné vyprávění, ale pokuste se zbavit předsudků a poslouchejte sexuoložku doktorku Hanu Fifkovou.

F: Teprv tehdy, když člověk ví, kdo je, tak se může rozhodovat, co s tím vlastně bude dělat. Jedna z těch variant je operativní přeměna pohlaví, potom život v roli, ve které člověk řešící si transsexualitu, touží žít, ale samozřejmě jsou i jiné cesty, například snaha o adaptaci na tu stávající situaci.

M: Dosud se neví, jak transsexualita vzniká. Jedno je jisté: porucha sebevnímání se nedá vyléčit, terapie nezabírá, transsexualita je velké trápení. Hluboce se mýlí ten, kdo si myslí, že si ji ti tak zvaní tranďáci vymýšlejí, že roupami neví, co by dělali, a ještě více se plete ten, kdo si myslí, že tato menšina nechává se přeoperovávat proto, že jim to umožní naplnění nějakých zvrhlých choutek. Nejlépe to vědí v občanském sdružení Transforum.

H: Transfórum je občanské sdružení pro transsexuály, ale nejen pro ně, je to zrovna tak občanské sdružení pro jejich rodinné příslušníky, případně pro jejich přátele, pro všechny lidi, kteří jsou nám ochotni buď pomoc nebo s náma budou nějakým způsobem sympatizovat...a už pracujeme i v oblasti legislativní, právní, i spolupracujeme s lékaři, máme ten názor, že jedinec v tomhle směru nemá žádný ohlas, kdežto přece jenom seskupení, sdružení, může vystupovat jako přece jen větší partner pro tyhle lidi. Transfórum si teď vytyčilo několik cílů, jednak osvěta, jednak pro mládež, jednak pro celkovou veřejnost. Naši představitelé budou chodit o tom problému povídat, čili ten člověk se může ptát přímo toho člověka, kterýho se to týká, myslím, že transsexuál může říct daleko víc, než člověk, který si o tom jednou v životě někde přečet nebo si myslí, že ví.

M: Představte si, že se vám narodí dítě a později se vám svěří, že je transsexuál. Co uděláte vy a co radí sexuoložka doktorka Hana Fifková?

F: Pokud za rodičem přijde dítě, a svěří se mu s tím, že je transsexuální, je to samozřejmě pro rodiče nesmírně obtížná situace, protože každý z rodičů by si představoval, že to jeho dítě bude žít ve štěstí, v pohodě a realita je často jiná. Sdělení o transsexualitě je pro rodiče často šokem, myslím si, že rodič udělá úplně nejlíp, když se bude snažit svoje dítě pochopit, když v první řadě ocení to, že se dítě trouflo se na něj obrátit, protože říct někomu, že jsem transsexuální, je nesmírně těžká věc. (moderátorka) Tereza je dnes ženou a je spokojená.

T: Dneska můžu hrdě říct, že jsme to vlastně všichni přežili více méně se vztyčenou hlavou a že všechno dobře dopadlo. Když si tím člověk neprošel, tak se to jen těžko chápe, dneska už mi to všechno přijde normální, ale krátce po tý operaci mi přišlo, že nebe je modřejší, tráva zelenější a vzduch voní, bylo to úplně něco jinýho. Po psychický stránce je to nesrovnatelný.

M: A jaký je náš vztah ke transsexuálům? Pro většinu z nás jsou to podivní směšní lidé, ale co vlastně o jejich životním trápení víme?