Nový pohled na genitálie a gender

"Zdá se, že tato [hermafroditní] stvoření vznikla pouze proto, aby nám ukázala, že ony tak často zmiňované pohlavní rozdíly evidentně nevyplývají z vrozených dispozic a že není důvodu, proč by jedinec nemohl bez problémů existovat i jako oboupohlavní či bezpohlavní."
(Geo. H. Napheys, 1870)

Jestliže pohlavní orgány nejsou zcela dimorfní, chirurgické postupy uplatňované ve snaze o dosažení dimorfismu nejsou bezproblémové a lidské bytosti jsou za určitých podmínek schopny akceptovat odchylky v oblasti genitálií, proč se pak s intersexualitou nakládá tak, jak je tomu dnes?

Proč nejsou genitálie nezvyklého tvaru či velikosti přijímány (ať už v tradičním dichotomickém systému nebo v některém z těch alternativních) coby dostačující genderové ukazatele? Proč se podobné situace "řeší" chirurgicky a nikoliv verbálně?

Abych se tyto otázky mohla pokusit zodpovědět, hodlám se nejprve zabývat dvěma diametrálně rozdílnými tématy: kritériem heterosexuality a dějinami plastické chirurgie.

V průběhu dvacátého století došlo k posunu v oblasti rozhodování o způsobu chirurgické úpravy genitálií, kde se místo reproduktivního potenciálu gonád začalo přihlížet především k tomu, jaké mají dané genitálie nejvhodnější dispozice z hlediska heterosexuálního pohlavního styku. Přeoperováním jedince vybaveného funkčním penisem i vaječníky, jenž v partnerských vztazích vyhledává ženy, na muže, se tak lékaři snažili "zahnat přízrak homosexuality".

Bioložka Fausto-Sterling dokonce tvrdí, že schopnost úspěšně navázat heterosexuální styk je hlavním kritériem, podle kterého se přistupuje k rozhodnutí ohledně způsobu chirurgické konverze a vyhodnocování jejích výsledků. Z požadavku na schopnost penetrace u penisu například usuzuje, že ono nevyřčené kritérium ve skutečnosti zní: Může se z dítěte vychovávaného v mužské roli stát úspěšný heterosexuál? Tato dedukce je naprosto oprávněná, neboť pokud by šlo pouze o penetraci jako takovou, nemělo by v konečném důsledku hrát žádnou roli, zda půjde o penetraci mužského údu do vaginy či do mužské řitě, ale naprostá většina odborníků přitom interpretuje zmíněnou penetraci jako "proniknutí do vaginy".

S přihlédnutím k hodnotám, jež vyznávají homosexuální muži, bychom dokonce mohli tvrdit, že délka falu by potenciální partnery patrně zajímala více než potenciální partnerky, přestože odborná literatura toto hledisko ze zásady nezmiňuje. Délka penisu = schopnost penetrace = heterosexualita.

Výraz "vagina" pochází z latinského slova, které lze přeložit jako "pochva" – penis má vklouznout do vaginy jako meč do pochvy. Toto pojetí, ve kterém vagina existuje pouze kvůli penisu, potvrzuje i kresba v jedné příručce z roku 1932, jejíž popiska hlásá, že jde o "schematický průřez střední rovinou ženských pohlavních orgánů". Náčrtek, na němž zcela chybí klitoris, znázorňuje vaginu se zavedeným penisem, přičemž v doprovodném textu se uvádí, že jde o "vnitřní a zároveň i důležitější část ženského pohlavního ústrojí" (kurzíva autorky).

Rovněž funkce stydkých pysků je zde popsána způsobem naznačujícím, že pro muže mají stejný význam jako pro ženu: "Velké stydké pysky chrání vnořené části [ženského genitálu], napomáhají při zavádění mužského pohlavního údu a během koitu slouží coby jakési nárazníky. [Malé stydké pysky] pomáhají dráždit nervová zakončení penisu, přičemž dochází současně i k dráždění jejich vlastních nervových zakončení." Po přečtení těchto úryvků bychom se skoro mohli začít tázat, komu ta vagina a stydké pysky vlastně patří.