Nový pohled na genitálie a gender

Variabilitu pohlavních orgánů tak můžeme i nadále vnímat jako zdravotní poruchu, kterou je třeba léčit, nebo odlišným způsobem – jako rozšíření definice mužského a ženského. Nezávisle na tom, zda význam, který tomuto jevu přikládáme, přispívá k upevňování genderového řádu či naopak k jeho trivializaci, jeho dopad na naše chápání genderu a intersexuality zůstává i nadále značný. Je proto třeba zvážit i alternativní přístupy k intersexualitě, a to včetně takového, který by ji zcela ignoroval.

Budoucnost intersexuality je v určitém smyslu budoucností genderu jako takového. Kdo však má tuto budoucnost ve svých rukou? Z právního hlediska leží odpovědnost na bedrech rodičů intersexuálních dětí, ti se však řídí názorem lékařů, kterým jejich status umožňuje definovat "ten pravý" pohled na intersexualitu a ostatní názory – jako například stanovisko intersexuálních aktivistů – odmítnout coby okrajové.

Alternativní pohled na věc by přitom mohly rodičům nabídnout nejrůznější poradny, které by tak svou činností mohly změnit jejich vztah k lékařské obci i k intersexualitě samotné. Odlišná chápání "zdravotních problémů" dítěte, která jsem nastínila výše, by dodala rodičům odvahu odsouhlasit jen takové chirurgické zákroky, které jsou nezbytně nutné, a zároveň přistoupit k celé situaci s co největší otevřeností.

V otevřených debatách na genderová témata by pak rodiče mohli nalézt společnou řeč s intersexuálními aktivisty, kteří jsou součástí transgenderového hnutí – síly, která by mohla změnit (případně zcela odstranit) stávající genderový řád.

Každá myšlenková revoluce týkající se genderu vychází z přesvědčení, že neexistuje žádný správný model maskulinity či femininity, ani kterékoliv jiné genderové kategorie – a to ani ve smyslu toho, co má člověk mezi nohama.

Lékaři, kteří si navzájem gratulují ke svému nenucenému přístupu k genderovým rolím ("To je přece v pořádku, že si vaše dcera trpící syndromem testikulární feminizace chce hrát s autíčky a nosit kalhoty; ženou zůstane i tak") a přitom doporučují chirurgické úpravy genitálií, jsou důkazem, že gender je něčím, k čemu nelze zaujmout zcela nenucený přístup.

Dokud ovšem nebudou tyto potíže spojené s genderem podrobně prozkoumány odborníky a prodiskutovány praktickými lékaři, budou i ty nejpraktičtější návrhy ohledně léčby intersexuality, které jsem zde předestřela, působit absurdně.

Pokud začneme vzhled genitálií chápat jako něco vrozeného, leč tvárného (podobně jako třeba vlasy), přestaneme zároveň brát samotné genitálie i gender tak vážně. Přijmeme-li představu větší variability pohlavních orgánů a větší rozmanitosti genderových typů, jsme na dobré cestě k jejich naprostému zrušení.

Dichotomizované, idealizované a chirurgicky vytvořené genitálie určují gender. Koncept dvou genderů přitom podporuje představu "ženských pohlavních orgánů" a "mužských pohlavních orgánů", jako kdyby šlo o nějaké homogenní typy, bez ohledu na rozmanitost, jaká panuje v každé z těchto kategorií. Stejně tak představa "intersexuality" zakrývá skutečnost, že "intersexuální genitálie" se mohou případ od případu lišit stejně jako se liší od svých idealizovaných protějšků.

Přestože je nepravděpodobné, že široká veřejnost mimo okruh transgenderové komunity přijme v blízké budoucnosti představu intersexuality jako další genderové kategorie, existují již – jak jsem ukázala výše – lidé, kteří jsou schopní akceptovat větší rozmanitost pohlavních orgánů. To sice, alespoň prozatím, napomáhá k udržení stávajícího systému dvou genderů, ale zároveň to přispívá i k obohacování významu těchto pojmů. Role, jakou hrají genitálie při určování genderu, se díky tomu postupně oslabí a nakonec pomine i rozhodující vliv, jaký má gender při utváření našich životů.