Nový pohled na genitálie a gender

Zkoumáme-li celkovou orientaci našeho zdravotnictví z feministického hlediska, dojdeme k závěru, že základní kritéria úspěšné vaginoplastiky jsou heterosexistická, androcentrická a falocentrická.

Jedna intersexuálka zastává následující názor: "Náš establishment se z nás všech snaží udělat heterosexuály – což například já, jak jim s oblibou připomínám, nejsem."

K přezkoumání situace vybízejí ostatně i výše uvedené skutečnosti. Možná, že se vulva a vagina nevytvářejí výhradně za účelem sexuálního uplatnění, ale především jako genderový ukazatel, u kterého stačí pouze přibližná podoba (samozřejmě v rozumné míře) a který nemusí být nutně k nerozeznání od genitálu "přirozeného".

S tímto náhledem souhlasí dokonce i výše zmíněná intersexuálka, když tvrdí: "Nikoho nezajímá, zda mám dokonale funkční a plně vyvinuté genitálie, nebo ne (...) Jde o diskriminaci na základě vzhledu."

Pokud tedy odborná literatura hlásá, že žena potřebuje alespoň nějakou obdobu vaginy, aby byla schopna přijmout hypotetický penis, k čemu potřebuje penis muž? Jedna chirurgická škola uvádí v souvislosti s mužským pohlavním údem následující požadavky:

"Vytvoření dostatečně velkého falu, který bude fungovat coby vyústění mužského močového ústrojí, bude disponovat uspokojivým vzhledem, díky němuž bude schopen obstát ve srovnání s pohlavními údy jiných mužů [tzv. faktor společné šatny] a bude umožňovat uspokojivý pohlavní styk."

Vyjdeme-li z předpokladu, že pořadí uvedených požadavků není náhodné, zjistíme, že penisu je zapotřebí především ze zdravotního hlediska coby zařízení umožňujícího odvádět z těla tekutý odpad, dále proto, aby jej přátelé mužského pohlaví mohli okukovat v šatně a stvrzovat tak majiteli jeho maskulinitu, a až v poslední řadě coby zdroje sexuální rozkoše.

Spojení penisu s mužností je natolik samozřejmé, že jej ani není třeba zmiňovat; spolu s penisem se automaticky přiřazuje i daný gender. Což má mimo jiné za následek, že transsexuální muž může ztratit na věrohodnosti, pokud se zjistí, že má stále ještě vaginu, a to i tehdy, je-li ve společenském styku vnímán jako muž s naprostou samozřejmostí.

Jestliže tedy roli genderového ukazatele může sehrát genitál disponující alespoň přibližným vzhledem, proč jsou někteří lékaři ochotni nabízet chirurgickou úpravu genitálií ženám trpícím rakovinou pochvy či vulvy coby volitelnou možnost, když intersexuálním dětem (či spíše jejich rodičům) se tato možnost nenabízí?

Jedna z možných odpovědí zní, že žena stižená rakovinou pohlavních orgánů již prožila nějakou dobu coby žena s vaginou schopnou přijmout penis a její genderová příslušnost je tudíž jasně stanovena. Odnětí vaginy jí této příslušnosti nezbavuje a k jejímu potvrzení již není nutné, aby byla vytvořena vagina nová.

Domnívám se, že totéž platí i v případě mužů, kteří přišli o penis v důsledku nehody. I oni zůstávají nadále muži, byť v očích některých lidí tím jejich mužnost dochází určité újmy.

Dostali by i intersexuálové možnost odmítnout navrhovaný chirurgický zákrok, kdyby byli schopni prokázat, že jejich genderovou příslušnost není nutné stvrzovat dalšími úpravami? Lze vůbec stvrzovat genderovou příslušnost jiným způsobem? Těmito otázkami se budu podrobněji zabývat v závěru této kapitoly.