Hádala se duše s tělem

Když jsem se začala scházet s translidmi, abych o nich mohla napsat tento článek, měla jsem dojem, že jde o celkem jednoduchý problém. A to nikoli problém medicíny, ale společnosti. Narodí se dítě a roste - jenže se sešla duše a tělo, které spolu nekorespondují. Dívčí duše v chlapeckém těle nebo naopak. Čím víc jsem se dozvídala, tím se všechno zdálo být komplikovanější a komplikovanější. Přijímám proto teorii bývalé manželky jednoho transgendera – "Rozumem to pochopit a vysvětlit nedokážu. Ale srdcem ji můžu mít ráda."

Komunita transgenderů je velká a pestrá. Patří sem jak muž, který je rád mužem, jednou za čas si oblékne krajkové prádlo, namaluje se a stačí mu to. A stejně sem patří i člověk, který v mužském těle nepopsatelně trpí, podstoupí hormonální terapii, testy, pohovory, aby mohl absolvovat chirurgický zákrok, který změní jeho tělo. Pak je oficiálně ženou. Ale není to tak jednoduché. Proto o sobě mnozí mluví jako o třetím či dalším pohlaví. Naše zaběhnuté kategorie MUŽ a ŽENA, a především představy, kterými je vyplňujeme, jsou malé, úzké, nedostatečné.

Roli nepřijímám, ale určuji

Běžně používaný termín transsexuál není nejšťastnější. Jeho znění totiž jako by redukovalo problematiku jen na sex. A i sama sexualita by měla být definována individuálně. Podle této teorie ale musíme připustit, řečeno obvyklým slovníkem, že na Zemi žije 6 miliard úchylů. Kdo určí, co je norma? To, co uznává početní většina? Vzpomeňme na Německo třicátých let a vidíme, jak je tento princip nebezpečný.

Nemůžeme najít ani stoprocentního muže, ani stoprocentní ženu, pokud budeme člověka posuzovat z větší šířky, než jen podle jeho vnějších pohlavních znaků. Stojí za to zmínit, jak o své identitě mluví Sky Renfro z kmene amerických Indiánů Cree: "Koncept, podle nějž je na jednom konci čáry mužnost, na druhém ženskost a my všichni jsme kdesi uprostřed, je pro mě příliš složitý. Muž a žena jsou si velice blízko, na kruhu života jsou vedle sebe. Jsou si tak blízko, že občas nejsou k rozeznání."

Pro většinu euroamerické populace vychované v názoru, že normální jsou dvě pohlaví - muž a žena - je tato definice nepřijatelná. Přestože transgendeři tvrdí, že každý člověk má právo nakládat se svým tělem, jak uzná za vhodné a že každý člověk má právo nakládat se svým tělem, jak uzná za vhodné, a že každý jedinec má právo na individuální pohlavní vyjádření, většina společnosti to odmítá. Už jen z toho důvodu, že přijmout tyto lidi znamená položit si otázky a hledat na ně odpovědi. Bourat zažité předsudky a názory a hledat novou cestu. Což je přinejmenším nepohodlné. "Transgendeři jako by ukazovali na nějaké slabé místo v naší vlastní socializaci. To vyvolává strach - co kdyby si někdo všimnul, že nehraju mužskou (ženskou) roli dokonale, tak, jak se ode mě očekává," podotýká socioložka Marcela Linková. Když se pak takový nejistý člověk setká s transgenderem, který si klidně zažité zvyklosti bourá, bude ho nenávidět.

Trnitá cesta k vlastnímu já Je těžké nechat si u nás udělat operativní změnu pohlaví stejně jako ve většině světa, přestože některé země přijaly zákon, který přesně stanovuje podmínky, za kterých lze takovou změnu provést. U nás zákon neexistuje a dokud společnost nepřijme transgendery za partnery při jeho vytváření, snad aby raději ani neexistoval. Ovšem absence přesně stanovených pravidel vede k tomu, že lékaři se stávají sociálními inženýry - jen jejich názor (podpořený i výchovou, společenskými normami, tolerancí a dalšími osobními vlastnostmi) rozhodne o dalším životě utrápené bytosti.

Osoba, která cítí, že s její pohlavní identitou není něco v pořádku, vyhledá lékaře. Musí být starší osmnácti let a docházet na sexuologii, aby se potvrdila diagnóza. Po roce lze zahájit hormonální léčbu, osoba si zvolí neutrální jméno - například Nikola Hořejší - a pozvolna zkouší přejít do opačné role "nanečisto". Tehdy poprvé zakouší, jak bude reagovat okolí. Proti operativní změně pohlaví existují tři hlavní argumenty - duševní porucha, záznam v trestním rejstříku a rodičovství. Mnozí totiž, i když jim jejich pohlavní role nevyhovuje, zakládají v původním těle rodiny (nebo jsou k tomu donuceni rodiči) a mají děti. Je u nás rozšířenou praxí, že se před operací po transsexuálech požaduje, aby se písemně zřekli/y rodičovských práv. (Ačkoli zákon takovou možnost nezná. Rodičovských práv může člověka zbavit pouze soud.)

Je-li vše v pořádku a zdravotní stav to dovoluje, může dojít k operativní změně pohlaví. Ještě nedávno u nás zasedaly komise, které měly k operaci právo veta. Neexistuje statistika, která by dokumentovala, kolik sebevražd mají tyto komise na svědomí. Mezi transsexuály se mluví i o nich.

Maminko, že sis vždycky přála holčičku ?

První, komu se transsexuál svěří, je zpravidla rodič. Už tady vyžaduje přiznání značnou odvahu. Většina rodičovských reakcí prý bývá podobná - odmítavá. Buď věří, že se to časem spraví a snaží se syny oženit a dcery provdat, nebo jim prostě druhou roli zakážou. Ani jedno nepomáhá. Jen člověka vykoření. Kromě potíží, které má sám se sebou, musí řešit i krizi rodinných vztahů. "Když jsem se mamce svěřila poprvé, zakázala mi převlékat se. Buď budu "normální" nebo půjdu z domu," vypráví dvaadvacetiletá Jana. Ale slib, že všeho nechá, nedokázala dodržet. Svůj vnitřní přetlak ventilovala tajně a lhala. Pak našla spojence v babičce i v sexuoložce a mamku přesvědčily.

Druhým zlomovým bodem jsou kamarádi a kolegové v práci.
"Když jsem to v práci řekla poprvé, všichni se tvářili chápavě a tvrdili, že to berou," vypráví Romy, která pracovala v advokátní kanceláři. Postupně ji však začali ponižovat. Ona se jim zase snažila ukázat, oč je víc žena, než všechny ostatní. Nakonec dostala výpověď - prý i proto, že chodila do práce příliš extravagantně oblékaná.

Připadalo by mi jednodušší udělat za minulostí tlustou čáru a začít nový život ve zvolené identitě. Ale všichni transsexuálové, se kterými jsem se setkala, se shodují, že začít se změnou pohlaví úplně nový život, je krátkozraké. "Buď bych prožila celý další život ve lži - musela bych si vymýšlet svou minulost - nebo bych to jednou řekla natvrdo. Těžko říct, jak by reagovali nepřipravení lidé," soudí Tereza, která vydržela v zaměstnání, do nějž nastupovala jako muž, celkem bez problémů. Podle ní je mnohem snazší žít s lidmi, kteří celou proměnu sledují. Dá se jim vysvětlovat postupně.

Míla má před dalšími translidmi časový náskok. Většina si sice od dětství uvědomuje, že něco není v pořádku, ale k poznání a pojmenování situace dojdou až v dospělosti. "Moje diagnóza byla jasná od deseti let, když mi jako klukovi začaly růst prsa. Vždycky jsem to každému musela nějak naservírovat, abych mohla s lidmi komunikovat. A děti jsou nekompromisní." To ji naučilo nikdy nic netajit. Žila jako muž, teď žije jako žena. Téhle jednoduché větě se však brání. "Jsem člověk, co poznává sebe sama. Jsem tu JÁ. Ber nebo neber. Copak vím, čím budu na konci své cesty? Ale když jsem člověk vstřícný, berou mě tak. Každé ráno začínám sama u sebe - Srovnám si v hlavě, co chci, co chce okolí, jak můžeme žít spolu. A jde to."

Kulturně zamrzlá společnost

Jedním z mála teoretiků, kteří se u nás zabývají transgender problematikou a tzv. třetím pohlavím, je Mirek Vodrážka. Podle něj je hlavní problém transkomunity problémem kulturním. "Naše společnost je zatím ve všech oblastech "kulturně zmražená". Kdyby se to, co padesát let stagnovalo, dalo do pohybu, vytvořily by se nové formy občanského soužití, společnost by se pravděpodobně transformovala i v oblasti sexuální kultury," tvrdí. Že pět hlupců přehlasuje jednoho chytrého, to je podle Vodrážky jen vulgární pojetí demokracie. Demokracie se skutečně rozpozná podle toho, jak se chová k menšinám. A nejen k tradičním, jako jsou národnostní, subkulturní, ale i třeba pohlavní menšiny. Ale jak může někdo uznávat práva druhého, když si ani nedokáže přiznat, že ten druhý je jiný. "Protože on vše vidí ideologickým, narcistickým úhlem - druhý člověk, to jsem já. A druzí se musí zařadit. Nehledá se parita, prostor, kde by se všichni mohli více realizovat. Naopak - musí se přizpůsobit majoritě, respektive minoritě, zařadit, nepřečnívat," soudí M. Vodrážka. Také on přiznává, že společnost je vedena neochotou klást si otázky, hledat na ně odpovědi. Kvůli strachu, že by se sama musela měnit. "V minulosti existovaly společnosti, které dokázaly rozlišovat až osmnáct pohlaví. Nevadilo by, že u nás se uznávají jen dvě pohlaví. Problém ale vyplývá z toho, že pohlaví se stalo součástí restriktivní politiky. Nejen vůči transgenderům. Na základě určité genderové kulturní politiky jsou diskriminováni stejně muži i ženy."

Příběh - Svým životem nás neobtěžuj

Jitka chtěla změnu pohlaví už v sedmadvaceti letech. Tenkrát jí to lékaři rozmluvili - prý by stejně nebyla pěkná ženská. Maminka za ni odpověděla na inzerát a prakticky ji oženila, jenže v manželství problémy vyzrály. Dnes Jitka ví, že se to vůbec nemělo stát. Rodina nefungovala. Když se odhodlala ke změně pohlaví znovu, byla už rozvedená. V zaměstnání vše fungovalo v pohodě téměř dvacet let. Pracuje v technické profesi v České televizi. Obor, jemuž se věnuje, umí jen několik málo lidí. Nastoupila sem jako muž a nikdy neměla se svými kolegy žádné problémy. Když se odhodlala ke změně pohlaví, věděla, že i své okolí staví do nelehké situace. Čekala poznámky, vtipy. Ale na to, co přišlo, zdaleka nebyla připravena.

V situaci selhal především vedoucí. Už v době, kdy procházela "neutrálním obdobím", jí zakázal s ostatními o jejích problémech mluvit. Prý - nezatěžuj s tím ostatní. Zjistila, že některým vadí už jen její přítomnost. A vedoucí se stal vykonavatelem jejich zlovůle. Jednou, po pohovoru s lékařem, přišla do práce poprvé v ženských šatech. Vlastně jen na návštěvu, měla volno. Kromě posměchu vyvolala zásadní odpor - takhle nám sem nechoď, to kolegy dráždí. Problémy vyvstaly i s tím, jakou bude vlastně užívat šatnu. Navrhla, že se bude převlékat v jedné nepoužívané místnosti, ale zase narazila - nezaváděj sem novoty. Lékařská komise proto zkrátila její "přechodovou fázi" a Jitka v tom viděla úlevu. Doufala, že potom se situace uklidní. Ale zmýlila se. Když byla po operaci v neschopnosti, mělo dojít k plánovanému snížení zaměstnanců. Na seznamu lidí navržených na propuštění byla na prvním místě. Nešlo o "příkaz shora", ale práci jejího vedoucího. Jako muž byla nenahraditelná, teď byla nadbytečná. Nakonec zůstala - ke snižování stavu vůbec nekonalo. Chtěla s kolegy o všem mluvit, ale neposlouchali ji. Nechtěli být obtěžováni. Zkusila tedy napsat na nástěnku - Teď se jmenuju Jitka a byla bych ráda, kdybyste mi tak mohli říkat. Na staré jméno nebudu reagovat.- Kolegyně dopis roztrhala a vedoucí si opět Jitku podal - vše je jen její problém a nesmí nikoho obtěžovat. Útoky se stávaly neúnosnými. Nakonec zasáhlo občanské sdružení TransForum. Pověřilo Jitčinu kamarádku, aby zašla za bývalým generálním ředitelem a pokusila se mu všechno vysvětlit. Situace se zklidnila. Definitivně? Jitka má pár spojenců a několik záludných nepřátel. Až bude muset někdo z oddělení odejít, bude zřejmě první na řadě?

Rozhovor - Tři, čtyři generace a bude to

MARCELA LINKOVÁ pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR v oblasti gendersociologie. Je jedním z mála odborníků, kteří se u nás zabývají problematikou transgenderů.

Jak jste se k tématu dostala?
"Původně jsem zastávala názor, že přírodou jsou dány jen primární a sekundární pohlavní znaky a za všechno ostatní může společnost. Pak jsem ale v Americe vyslechla přednášku člověka, který se narodil jako žena a absolvoval přeměnu v muže. Tvrdil, že jeho chování se začalo měnit už v okamžiku, kdy mu začali podávat hormony. Najednou si uvědomil, že se třeba na ulici chová jinak než dřív. Tehdy jsem začala o problematice přemýšlet a shánět další informace."

Co o postoji české "většiny" vypovídá stále stoupající obliba travesti show?
"Obrovská obliba travesti show je naprosto zarážející. Navštěvuje je velká spousta mužů, kteří jsou schopni se tam naprosto odvázat. V té souvislosti si myslím, že v Českých zemích máme poměrně striktně definované gender role. A specielně muži od třiceti let výš mají velké potíže přijmout fakt, že gender role se mohou nějak rozmělnit, že muž nemusí být striktně maskulinní se všemi atributy, které po něm společnost požaduje.

Travesti show jako by jim poskytlo možnost z těch striktně vymezených rolí vypadnout v rámci jakéhosi rituálu. Je vidět, že ta potřeba existuje, ale společenská kontrola tak velká, že nelze jinak dát průchod femininním tendencím, aniž by byla ohrožena mužská identita. Travesti show umožňuje klukům i holkám v kontrolovaném prostředí, kde jsou dány časové i prostorové hranice, dát průchod přetlaku. Pak zpívají, tancují na stolech, ... Mimo tuto zónu se bojí, zvlášť muži, ukázat, že mají také jiné potřeby. Tradičně uzavřené kapitoly mužského já, jako je bolest, pláč, beznaděj, ven nesmějí. To je image homosexuála - zženštilost, ublíženost."

Existuje sociologická definice pojmů muž a žena?
"Když se dítě narodí, řekne lékař - to je holčička, to je chlapeček. Podle vnějších pohlavních orgánů. Ale je načase, aby si i medicína začala uvědomovat, že není jedno pohlaví, ani tři, že je jich široká škála. Definice pohlaví se hledá na mnoha úrovních - neuronové, hormonální, morfologické i dalších. Ty všechny dohromady vytvářejí pohlaví a socializace hraje úlohu v tom ,jak se bude jedinec vytvářet dál. Nedá se říct - jsme definitivní ženy nebo definitivní muži. Proto je dobře, že transgendeři se dostávají stále více ke slovu a vysvětlují. Pohybují se v tak širokém spektru, že naše zažité mužské a ženské role jim samozřejmě vůbec nedostačují.Je to impuls k tomu, aby se společnost začala liberalizovat. V tom jsem optimista a věřím, že to dobře dopadne."

Nesouvisí odmítání translidí se strachem, aby lidstvo nevyhynulo?
"Pro mnoho lidí je ale nesmírně důležitý fakt - musíme mít potomka, nejlépe syna. I když většina společnosti tvrdí, že je jedno, zda se narodí dcera nebo syn, názor, že je nutný pokračovatel rodu, přežívá.

Odmítání transsexuálů ale spíš vychází z hlubšího strachu, který má co dělat se sociálním pořádkem. Homosexuálové a transgendeři rozbíjejí "ten základ" - rodinu. Pro 90% dotazovaných lidí je rodina to nejdůležitější. Postupně ustupuje význam vztahu muž-žena (nebo muž-muž, žena-žena), ale nabývá vrch vztah dospělého s dítětem. "

Jsou jiné země v přijímání transsexuálů dál?
"Ve světě je situace obdobná. Ve velkých městech, jako u nás v Praze nebo v Brně, už v určitých kruzích převážně mladých lidí nehraje žádnou roli například sexuální orientace člověka. Je to součást života, proč ji problematizovat?

Za hranicemi města jsou problémy také všude stejné, s tím rozdílem, že například v Americe jsou tendence mnohem agresivnější. U nás se spíš bouchne pěstí do stolu, v Americe zmlátí člověka třeba na ulici nebo rovnou u něj doma."

Jaká společnost by byla podle vás ideální?
"Nemůžeme začít od bodu nula. Až vymře naše stará politická garnitura, začne se možná něco měnit. Díky seminářům, setkávání, médiím i výchově. Školy začnou vzdělávat děti jinak, předkládat jim jiné modely. Za tři, čtyři generace dospějeme k tomu, že nebudeme vychovávat stereotypně holčičky a jinak chlapečky. Pak dokážeme skloubit to, co je dobré na obou rolích - to ambiciózní, pečovatelské i tolerantní."