Hidžry
Už odmala mě přitahoval ženský svět, zatímco mužský pro mě byl jen nepochopitelný zmatek, kterému se musím naučit, abych příliš nevybočovala z řady. Naučila jsem se tak mužské vzory chování i výhody, které z toho plynou. Potají jsem však přitom četla dívčí romány, zkoušela se líčit a ztotožňovala se s ženskými postavami.
Ještě po dvacátem roce života jsem vše před okolím úzkostlivě tajila. Postupně ale vědomí mého ženského já nabývalo na síle a nakonec jsem se rozhodla vystoupit takto na veřejnosti a přestat předstírat něco, co nejsem.
Nikdy bych si neodpustila zůstat se schovávat do konce života za masku muže, kterého do té doby všichni znali, jen proto, abych nenarušila své vztahy s okolím. Teď už vím, že jsem dobře udělala a přestože můj dosavadní život se změnil k nepoznání, našla jsem konečně své přirozené já.
Asi nejpodstatnější změnou byl můj rozchod s rodiči a s tím související komplikace při studiu
vysoké školy. Původně jsem si – značně naivně – myslela, že moji cestu za štěstím podpoří a
budou rádi, že jsem našla sama sebe. Dopadlo to ale zcela opačně a dostala jsem na výběr, že
doma mohu zůstat jen jako kluk. A protože jsem holka, byla to jasné rozhodování.
|
Dnes jsou hidžry diskriminovanou částí společnosti, nebývalo tomu tak ale vždy. Jejich otevřené odsuzování začalo až v době anglické nadvlády, kdy se zde začaly prosazovat evropské normy bez přílišných ohledů na dosavadní společenské uspořádání. Tak byly hidžry zbaveny svého dřívějšího rovnoprávného postavení. V pohledu tamní společnosti se hidžrou člověk nestává až po přihlášení se k této komunitě, ale je tak brán i zpětně, jako by hidžrou vždy byl. Evropa má v tomto směru podstatně zastaralejší názory a žena, která se narodila jako muž je i po fyzické změně často brána jen jako „předělaný muž" - což je zcela mylné pojetí. Operaci z nikoho ženu neudělá, ta pouze zbaví člověka toho, co cítí, že má navíc a co mu komplikuje život právně i fyzicky. Když jsem pro svoji transsexualitu musela opustit domov, hledala jsem na Netu články, které by mě pomohly překonat samotu a zaujaly mě právě některé příběhy hidžer pro jejich podobnost s mým. Poté, co se rozhodly veřejně přijmout ženskou roli, museli opustit své rodiny i zázemí a vydat se do neznáma a začít žít sice od nuly, ale zato tak, jak to cítí. Během století své existence si hidžry vytvořily pozoruhodnou organizaci svého společenství, složeného z virtuálních rodin, kam nové členky vstupují v pozicích dcer. Přijímají ženské jméno i vizáž a podrobují se tomu, co by se dalo označit za velmi primitivní způsob změny pohlaví. Ačkoliv se při těchto zákrocích jako jediné anestetikum používá opium, je to očekávaná událost, znamenající vstup do nového života. |
U nás k podobnému organizování nedochází a bylo by to i zbytečné, v naprosté většině
případů se rodina i okolí s novým stavem věcí smíří. Přesto je v této komunitě silná solidarita.
Proto když jsem se najednou ocitla bez domova, mohla jsem v prvních dnech přespávat právě
u kamarádek z této skupiny. Byla to pomoc především psychická, protože jsem se cítila
beznadějně sama. Postupně se ale vše začalo obracet k lepšímu. Poznala jsem nové lidi, pro
které už jsem byla holka a to byla dostatečná kompenzace za všechny ostatní ztráty.
Fyzická změna mě čeká za několik měsíců. Pocity mám rozporuplné, je zde budoucnost, v níž se po fyzické stránce nebudu muset cítít méněceně pro svoji fyzickou odlišnost, je zde ale i strach. Po více než deseti letech, během kterých jsem si tak sebe představovala, je ten okamžik najednou zde. Blíží se konec dlouhé cesty a za ní je úplný začátek cesty nové, dosud jen nepříliš poznané.
Když hodnotím několik uplynulých měsíců, je pravdou, že jsem celou řadu věcí ztratila. Při odchodu jsem si do batohu vzala jen zásobu oblečení a pár drobností. Už se tam nevešly fotografie a poznámky z trampů, spotovní vybavení ani sešity do školy – ty jsem ale díky vzdálenějším příbuzným získala z velké části zpět. Jako hodně velkou újmu beru, že nedostuduji s těmi, s nimiž jsem v prvním ročníku začínala a že tak neuvidí moji přeměnu až do konce.
Přesto ale vím, že klady převažují. Je to něco nevyjadřitelného uvnitř mě, co by se asi nejlépe dalo vystihnout vyjádřením „svoboda v projevu mého já". Povzbuzující je také reakce lidí v okolí, kteří v naprosté většině vše respektují a neohlížejí se na moji minulost.
Vstoupila jsem tak naplno do nového světa, o němž vím, že je pro mě tím pravým. Vše, co dělám, dělám najednou raději, protože jsem si uvědomila své já. A tak snad jedinou věcí, které bych mohla litovat, je, že jsem se k veřejnému odhalení neodhodlala dříve.
