Jak jsem to zabalil s holkama, kterým se líbí holky

To jsem tak kdysi dávno, už je tomu skoro celý jeden rok, seděl v jedné příjemné restauraci s jednou příjemnou slečnou naproti mně. Mimo jiné jsme si povídali i o počasí (tak trochu v anglickém stylu) a já říkal, že mi ty teploty kolem dvacítky maximálně vyhovují (tudíž by se dalo říct, že letošní způsob léta pro mě není zas až tak nešťastný vzhledem k nižším teplotám a častějším deštíkům), protože se koupat chodím tak nanejvýš do vany a stejně pořád nosím košile. Slečna se mírně zamyslela a pak řekla:

"A proč vůbec pořád nosíš ty košile? To kvůli zakrytí tvé ženskosti?" Chvíli jsem lapal po dechu a byl totálně zaskočený, protože jsem si nikdy předtím nepřipouštěl, že bych nějakou tu ženskost mohl mít, když jsem se jí snažil dlouhá léta těžce zbavovat. A navíc ona to řekla takovým tónem, který mě dokonale vytočil.

Ano, ona byla o mé situaci informována, ale říkala, že v dětství měla taky takové chlapecké záliby a způsoby chování, až jí rodiče nabídli, že jí zaplatí operaci na změnu pohlaví. Pak to ale přešlo a ona je teď dáma na vysokých podpatcích, v kloboučku, kostýmku a s nezbytnou dlouholetou partnerkou po boku.

Další holka, kterou jsem pak potkal, a která o mě jevila eminentní zájem, byla opět lesbička. Řekl jsem jí to o sobě na rovinu.

"A co to znamená transsexuál? To jako že je na oboje?"

"Ne," odpověděl jsem a vysvětlil, co to znamená transsexuál.

"Aha. Ale já jsem taky před pár lety uvažovala o operativní změně pohlaví, no, vidíš, a pořád ještě jsem holka," ona na to. A pak se mi snažila namluvit, a nebyla jediná v mém životě, že mě to taky časem určitě pustí.

Nepustilo. A je to čím dál silnější.

Jen jsem se zasmál pod vousy (na které v podstatě stále ještě čekám) a řekl si, že s lesbičkama definitivně končím. Vlastně jsem ani nezačal. Vždyť už jenom ten pocit, že ve mě budou vidět holku, je absolutně nesnesitelný.

Tak jsem si našel holku bisexuální. I z ní se však nakonec vyklubala lesbička, která navíc ráda cituje filmy, pokud neví co říct, což je ovšem většina času, který tráví se mnou. Frekvence našeho setkávání je taky ale dost malá - tak průměrně dvakrát do roka. Možná menší. Má ze mně ještě k tomu všemu divný pocit, takže jsem ji takticky přenechal svému kamarádovi, který by ji rád poznal, a to co možná nejblíže.

Užuž jsem se pomalu začal smiřovat s myšlenkou, že to budu muset ještě pěkně dlouho táhnout sám, nenadále mi však svitla naděje...

Dostal jsem nedávno mail od jedné holky, která viděla film Kluci nepláčou a byla jím naprosto unešená. Chtěla najít někoho, jako byl Brandon Teena, a narazila na webu na moje stránky. Je sice až z druhého konce republiky, ale konečně je tu někdo, kdo by mě mohl brát takového, jaký jsem... Pravděpodobně... Možná... Asi... Zřejmě... Snad... Doufám...!