O homofobii v nás a kolem nás

Nedávno mi jistá kamarádka sdělila, že je chyba, že se TransForum schází v gay klubu, že by to chtělo najít nějaké jiné místo, protože "mezi teplý přece nepatříme". Připomněla mi několik měsíců starou rozhlasovou diskusi, v níž dva našinci natvrdo označili gaye za úchyly a sebe za zcela normální.

Pokud budu brát kamarádčin citát doslova, musím s ním souhlasit. Je to fakt -- nejsme gayové. Na druhou stranu ale musím konstatovat, že k biologicky většinové společnosti taky až tolik nepatříme (nemluvě už o tom, že v našich řadách je procento homosexuálně orientovaných lidí mnohem vyšší než v běžné populaci). Co nás tedy vede k tomu, že se přiřazujeme k většině (a navíc si namlouváme, že ta většina nás chce) a jsme ochotni odkopnout menšinu? Příčin je několik. Tou hlavní asi bude potřeba se odlišit.

Společnost se svou přízračnou ignorancí mnohé z nás nálepkuje slůvkem "teplouš", "lesba", i když to s námi nemá nic společného. Co víc, problematika sexuální orientace je od naší problematiky pohlavní identity natolik vzdálená, že pocit rozdílnosti mezi námi a gayi nabírá pod tlakem chybných společenských označení kolosálních rozměrů. Je to pocit, který jasně vnímáme, obzvláště za situace, kdy se neustále snažíme sami sebe ujišťovat, že názor společnosti na nás je mylný. A jedním ze způsobů, jak se může někdo utvrdit v tom, že se od ostatních liší, je začít vnímat rozdílnost jako jednoznačně negativní jev. Na počátku je zjištění, že někdo je jiný, pak následuje cosi jako "já bych se takhle chovat nemohl(a)" a na konci je logické vyústění, že čísi odlišnost je známkou jeho zvrácenosti a špatnosti.

Nemusí to být ale jenom záměna s gayi, co v nás vyvolává homofobní postoje. Ono bohatě stačí to, jak se k některým z nás chová většinová společnost. Když se pak ocitnete psychicky i fyzicky na dně, není nic jednoduššího, než zvýšit si sebevědomí tím, že to "dáte jiným vyžrat", a proč ne zrovna gayům, vždyť ti jsou už tradičním terčem. V této souvislosti je poměrně nešťastný postoj lékařů, kteří nás ujišťují o tom, že jsme "normální" ženy a muži a vyzývají nás, abychom se v tomto duchu zařadili do společnosti. Stát se plnohodnotným členem společnosti ovšem v našem případě znamená začít lhát o svém životě a strach z prozrazení pak vede i k tomu, že v přemrštěné intenzitě přejímáme veškeré společenské stereotypy, a to včetně homofobie.

Nevolám tady po našem splynutí s gay komunitou (v praxi by to stejně ani nešlo... snad jen s Láďou, že). Chci jen, aby si třeba moje kamarádka, která "nepatří mezi gaye" vzpomněla, že to z devětadevadesáti procent nejsou gayové, kdo našince vyhazují z práce, odmítají je přijmout, brání jim ve styku s dětmi nebo si z nich nevybíravě utahují. Z hlediska většinové společnosti je princip vzniku homofobie a transfobie totiž stejný, ale společnost má oproti nám "alibi": ze svého zorného úhlu se považuje za normální a nikdo s tímto jejím přesvědčením nehne.

My jsme tuto "normalitu" i s jejími důsledky poznali na vlastní kůži a byla by hrozná škoda nezvolat okřídlené "Nejsme jako oni"! Máme všechny předpoklady být lepší, být lidmi bez zbytečných předsudků a falešných představ. A k tomu bezesporu patří odbourání jakýchkoli nenávistných fobií (ať už homo nebo třeba xeno). Stačí pochopit, že žijeme ve světě, který je odlišnostmi přímo nabitý a kde díky letadlům nebo internetu můžete během jediného dne zažít diametrálně různých kultur hned několik. A pochopit, že v odlišnosti je spíše krása a zajímavost, než hnus a zkaženost.

PS. Té kamarádce, která nechtěla chodit do gay klubu, jsem navrhla, ať najde nějaký „normální" podnik a budeme se scházet tam. Už je to pár neděl a nic, že by „normální" podniky došly? Nebo že by ani ty pro nás nebyly dost dobré? Nebo že by se tam na nás koukali nějak divně?