Íránská transžena vypovídá o mučení

Poprava dvou mladých gayů

Nejnovější svědectví od oběti pronásledování LGBT lidí v Íránu přichází z Mashadu, ultrakonzervativního města na východě země, kde byli loni v červenci dva teenageři popraveni pro svou homosexualitu. Svědectví podává jednadvacetiletá Mekabiz, která samu sebe označuje za transsexuálního člověka.

Mekabiz byla odvržena rodinou pro svou pohlavní identitu, vězněna, mučena a nyní žije jako bezdomovec na ulicích Mashadu. Udržuje však kontakty s tamní podzemní gay komunitou, která po internetu zprostředkovala následující interview. V tomto rozhovoru překládaném do angličtiny Avou z Perské gay a lesbické organizace (PGLO) vypráví Mekabiz svůj tragický příběh:

"Vždy jsem byla přitahována k lidem stejného pohlaví, a to již jako dítě. Když mi bylo pět let, tak jsem zažila svoji první sexuální zkušenost se synem chlapce ze sousedství. Také na základní škole jsem se kamarádila s dobře vypadajícími kluky mezi spolužáky, ačkoliv mým jediným důvěrným přítelem byl v té době můj starší bratranec."

"Moje matka objevila, že jsem měla vztah se sousedovým synem, když mi bylo šest let. Zbila mně zahradní hadicí, tak, že jsem skoro měsíc nemohlaa vstát z postele. Přesvědčila otce, abychom se přestěhovali do jiné čtvrti, avšak neřekla mu nic o mé sexualitě, protože můj otec byl bývalý armádní důstojník a kdyby to věděl, tak by mě nejspíše zabil."

"Podruhé objevila moje matka, že jsem měla vztah se svým osmnáctiletým bratrancem, když jsem byla v páté třídě základní školy. Následoval její konflikt s mým bratrancem, kterého vyhodila z domu a již s ním nikdy nepromluvila. Rovněž mě tvrdě potrestala. Poté jsem byla pod přísným dohledem matky, která od té doby nevěřila žádnému z mých známých, takže až do střední školy jsem neměla příležitost navázat žádný sexuální vztah. Po nástupu na střední školu jsem začala mít vztahy se svými spolužáky nebo jinými staršími chlapci."

Mekabiz byla poprvé zatčena v loňském roce. Byla na motocyklu se svým známým studentem Alim, který ji vzal k sobě domů kvůli sexu. "Na silnici nás zastavila policejní hlídka, která kontrolovala Aliho doklady. Já jsem měla oblečeny ženské šaty, které byly velmi těsné a obepínaly celé moje tělo. Bohužel moje pohlaví způsobovalo viditelný hrbolek, což vzbudilo podezření policistů, kteří se domnívali, že snad pašuji drogy nebo tak něco. Zavolali z ředitelství policistku, která mně začala kontrolovat od nohou a jak postupovala nahoru, tak začala křičet "Je to muž." Vzápětí mně policejní důstojník udeřil do obličeje tak silně, až mi vyrazil dva zuby."

Mekabiz i Ali byli odvedeni na policejní stanici, kde byli zadrženi. "Ali popřel, že by mně znal. Lhal a tvrdil, že myslel, že jsem dívka a chtěl mně vzít domů, avšak naštěstí díky policistům zjistil, že jsem ve skutečnosti muž. Nakonec byl Ali odsouzen k patnácti ranám bičem a poté byl propuštěn, zatímco já jsem zůstala ve vězení. V průběhu tří týdnů před mým procesem ke mně přicházeli policisté a bili jen proto, že jsem tam byla. Byli také velmi vynalézaví při vymýšlení způsobů, jak mně ponižovat. Když jsem byla předvedena před soud pokoušela jsem se tvrdit, že jsem byla oblečena jako žena, protože jsem se pokoušela udělat vtip na svého přítele Aliho. Aliho svědectví však tuto obhajobu zhatilo a zatímco on se zachránil, mně jeho svědectví uvrhlo do velkých potíží."

"Soudce se mnou zacházel jako se špinavým zvířetem. Když jsem se ho zeptala: "Vaše ctihodnosti, proč se ke mně chováte jako ke zvířeti?" tak soudce odpověděl: "Ty jsi špinavější a horší než prase" a odsoudil mně ke třem měsícům ve vězení Vakil Abad a šedesáti ranám." Když mně začali bičovat, tak policejní důstojník mi řekl, ať se připravím na pořádný výprask, neboť naši maséři jsou pověstní. Byla jsem odvedena do velké místnosti, kde jsem byla svlečena a upoutána do pozice ve stoje. Vše začalo čtením úryvků z Koránu, po kterých začalo bičování. Po třinácti ranách jsem ztratila vědomí, ale přivedli mně zpátky ke vědomí a bití pokračovalo."

"Ve vězení jsem trpěla jako nikdy předtím ve svém životě. Umístili mě do oddělení jedna, kde byli vězněni drogový díleři a lidé s doživotními tresty. Byla jsem v cele, kde nejmladšímu spolubydlícímu bylo třicet devět let.

Když jsem se ptala stráží, proč jsem nebyla umístněna v oddělení pro mladé vězně, tak se jen šklebili a řekli mi "Byl si už s mnoha mladými lidmi, teď budeš moci posloužit svým starším spoluvězňům – oni jsou také lidé, nikdy už nebudou mít opravdový sex a masturbace není žádná zábava." Všichni vězni v mém oddělení mě postupně znásilnili. Také mi vytetovali nápis na záda "Suvenýr z věznice Vaki Abad". Neumíte se představit, jakým peklem jsem prošla. Prosila jsem boha, aby mně zabil."

"Také jsem se pokusila o sebevraždu. Požádala jsem jednoho muže, který mně pravidelně zneužíval, aby mi dal nějaké opium. Nějaké mi dal a já jsem je snědla v naději, že zemřu. Byla jsem v bezvědomí tři dny, ale poté mně ostatní vězni nutili užívat drogy a dále mně znásilňovali, což mně ničilo. Když jsem se jednou pokusila stěžovat si vězeňským autoritám na svou situaci, tak se mi jen smáli a říkali: "My víme, že už si měl hodně sexu, že ho máš rád, tak ho ber, užívej si ho a drž hubu." Strážní mně napadali a říkali: "Hej, sestro, jací jsou tvoji manželé?" Když mně spatřil jejich vedoucí, tak se choval, jako bych byla ďábel a proklínal mně v arabštině."

Když byla Merkaz konečně propuštěna z vězení, tak si najala auto na cestu domů. "Když jsem se však dostala domů, tak můj otec prohlásil, že už nejsem jeho dítě a vyhodil mě ven. Moje rodina – všichni přitom mají univerzitní diplomy, jenom já mám pouze střední školu - se o mně dále nezajímají a nevěnují mi žádnou pozornost. Od doby co jsem se vrátila z vězení, tak jsem pro ně nikdo. Nyní přespávám na kartonech v ulicích Mashadu. Občas přespávám ve starých rozpadlých domech patřících lidem, s nimiž udržuji přátelské vztahy. Ti však po mně požadují, abych pašovala drogy, a tak získala peníze na své životní náklady. Toto není život! Prosím pomozte mi!"

"Chtěla bych získat práci se stabilním příjmem, abych měla místo, kde žít a dostala se tak z této strašlivé situace. Můj jediný cíl je vstoupit do manželství a vést klidný život s nějakým mužem, ale právě to není v Íránu možné. Můj největší strach je být znovu uvězněna, neboť jsem musela přísahat před soudcem, že už nikdy nebudu tím, kým jsem, a nikdy nebudu žít, jak žiji. To je však také nemožné."

Pro LGBT lidi v dnešním Íránu se tato země stala největším náboženským vězením na světě. Tento režim každý den hrozí vězněním, mučením a popravami gay a transgender lidem. Jestli chcete pomoci bojovat s nelidským postupem proti gay lidem v Íránu a pokud chcete pomoci obětem režimu jako je Mekabiz a íránským gay uprchlíkům, pak kontaktujte Perskou gay a lesbickou organizaci (PGLO), jejíž anglicky psané stránky najdete na adrese www.pglo.org.

zdroj: Doug Ireland - direland.typepad.com, 8.2.2006