inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
25.5.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Příběh - 2. Jak jsem se postupně našel

Tak jak šel čas, využíval jsem každou volnou chvilku, kdy jsem byl sám doma, ke svým hrátkám. Prostě jsem se oblékl do oblečení své setry, a představoval jsem si , že jsem holka. Několikrát jsem se i přistihl, že o sobě přemýšlím v ženském rodě. Když jsem šel ven, nějak mě vůbec nezajímalo, že kluci hrají fotbal, nebo v zimě hokej, já jsem se raději držel poblíž skupiny holek, a poslouchal jsem o čem se baví. Jak rád bych byl tenkrát už jednou z nich! Když už nebylo vyhnutí, to znamená že někdo chyběl do počtu, tak jsem naběhl na hřiště, ale hře jsem moc nedal. V tělocviku mi moje sebevědomí podržel fakt, že jsem byl kupodivu nejlepší ve šplhu, a hodu kriketovým míčkem. I když jsem o sobě přemýšlel někdy jako o holce, musel jsem si tenkrát přiznat, že se mi ale nelíbili kluci, prostě se mi líbily holky!!! Byla to doba plná zmatků a hledání cesty. Taky jsem se pořád se svojí zálibou musel skrývat. Nikomu jsem se nesvěřil. Kdo tenkrát jen mírně vybočil z řady, byl okamžitě pranýřován.

V patnácti jsem nastoupil do učení. Naši propagovali heslo, že řemeslo má zlaté dno, a že člověk nikdy neví, kdy ho bude potřebovat. Tak jsem se stal učněm v oboru elektro. Když jsme se scházeli poprvé ve třídě, uviděl jsem, k mému velkému překvapení, že s námi budou do naší třídy chodit i čtyři holky. Jak jsme se scházeli ve třídě, ony si sedly nějak automaticky k sobě. Lavice za nimi byla ještě prázdná, tak jsem se za ně posadil. Prostě a jednoduše, jsem chtěl být blízko nich. Postupem času jsem se z jednou z nich spřátelil. Jmenovala se Sylva. Bydleli jsme oba v pražských Dejvicích. Pomáhal jsem jí při praxi vyrábět různé věci, které po nás chtěli, a taky jsem ji vysvětloval něco z elektra, protože jsem školou procházel absolutně bez problémů. Trávili jsme spolu čím dál tím víc času. Strašně rád jsem si s ní povídal o všem možném, ale nejraději jsem ji poslouchal, když vyprávěla ryze holčičí problémy. Několikrát se mi stalo, když jsem byl s ní, že jsem o sobě začal mluvit v ženském rodě. Nikdy to nekomentovala, a ani se mi nesmála. Několikrát jsem ji i políbil. Bylo to takové nesmělé a spíš kamarádské. Postupem času jsem se ale trochu osmělil, a zjistil jsem, že má krásně pevná hezká prsa, které jsem ji teda mohl jenom tiše závidět, a které jsem tak rád držel ve svých dlaních. Byla to taková doba vzájemného osahávání a poznávání. Mé prsty, už věděly, i jak vypadá, tam, dole. Tenkrát to nešlo tak rychle jako dnes….

Když už jsem začal chodit jak se říkalo do třeťáku, koupili naši chalupu. Pro mě to byla celkem zlomová událost. Na chalupě bylo totiž potřeba udělat spoustu práce. Naši ale trávili dost času na cestách, tak jsem tam začal jezdit o víkendech pracovat sám. Na chalupu se pochopitelně převezlo z bytu i vše nepotřebné, včetně oblečení . A to byla moje odměna. Vždycky večer jsem se oblékl do holčičího oblečení, a za použití očních stínů a rtěnky, které jsem nenápadně odcizil máti a sestře, jsem se hezky namaloval. Máti tam taky odvezla svoji blonďatou paruku, kterou jí bylo líto vyhodit. Tu jsem si vždycky nasadil, a dílo bylo takřka dokonalé. Tedy alespoň pro mne. Chalupa byla na takové polosamotě, tak jsem se odvážil i na večerní procházky do zahrady. V hlavě jsem o sobě začal takřka již trvale uvažoval jako o holce. Musela, ano říkám musela, jsem se čím dál tím víc soustředit na to, že když jsem s někým mluvila, musela jsem používat mužský rod.

Po závěrečných zkouškách jsem se dlouho připravovala na to, jak pozvu Sylvu k nám na chalupu. Pochopitelně, když tam nebudou naši. Jenže se začátkem prázdnin přišla ledová sprcha. Když jsem se se Sylvou domlouvala na společném výletu k nám na chalupu, tak mi oznámila, že má jiného kluka. Nebrečela jsem, cítila jsem jen hrozný smutek někde v duši. Když jsem chtěla nějaké slůvko vysvětlení, tak mi řekla, že ji připadám trochu zženštěle. Připadalo mi to dost nefér, protože se o tom nikdy nezmínila. Říkala, že se naše cesty stejně rozcházejí, protože já jdu dál do školy, a ona nastupuje někde ve fabrice.

V té době, se mi dostaly do ruky i nějaké články s tématikou, která mě velmi zajímala. Většinou se tam v nich popisovali muži, kteří třeba ukradli někde dámské prádlo, a pak se nad ním vzrušovali. Autoři je nazývali fetišisté! Tak to vůbec nebyl přece můj případ! Ani jsem se nemohla ztotožnit s výrazem transvestit. Tak, jak ho popisoval zase jeden autor, to byl někdo, kdo se převlékal do šatů opačného pohlaví, a hledal v tom uspokojení, ale byl nakonec rád, že je muž! To jsem ale taky nebyla já! Já jsem přece měla už tenkrát v sobě ukrytou duši ženy, která postupně přebyla názor, který mi byl od malička vštěpován. A to že jsem chlapec, kluk, muž! Až jednou jsem se dostala ke speciální lékařské knize, nazvané vedemecum medici, tak byla pod diagnózou F64 označena transsexualita. Po přečtení všech dostupných informací, jsem se konečně dozvěděla, co mi vlastně je. Nebyla jsem nemocná, nebyla jsem úchylná, měla jsem jen, a pouze, opačnou pohlavní identitu!! Na jednu stranu se mi dost ulevilo. Když o tom někdo už psal, tak to asi nebylo nic vyjímečného! Ale v hlavě mi zůstával zmatek! S kým si o tom popovídat! Komu se svěřit? Moji rodiče byli pořád na služebních cestách, pro starší sestru jsem byla spíš nezbytná přítěž! Musela jsem se s tím poprat sama!

Když mě teď opustila moje jediná kamarádka, rozhodla jsem se zkusit se vyléčit prací. Kousek od nás bylo středisko zájmové činnosti, tenkrát se to jmenovalo Svazarm, a chodilo tam i dost dívek. Učili se tam střílet z luku, nebo se starali o psy co tam byli v kotcích, a taky tam byl radioamatérský kroužek. Protože byli prázdniny, měla jsem za sebou přijímačky na průmku, tak jsem tam začala docházet. Holky i kluci se učili morseovu abecedu, lovili na rádiích amatérské vysílačky od nás, a ze socialistické ciziny. Měla jsem dobrý hudební sluch, tak jsem se poměrně rychle morseovku naučila. Celé prázdniny jsem strávila buď v kotcích se psy, a nebo na učebně s uchem u rádia. Chtěla jsem se nějak automaticky začlenit do skupiny holek, ale oni už tam chodily déle než já, a měly svoji takovou uzavřenou společnost. A taky si mezi sebe nechtěly pustit kluka! Moje samota a duševní rozháranost, mě přivedly na hranici naprostého osamění. Připadala jsem si úplně sama. Naši mě sice zásobovali penězi i věcmi které vozili z tehdejší kapitalistické ciziny, ale nikoho nezajímalo, co se semnou děje, co cítím! Otec sice prohodil, že jsem nějaký divně zamlklý, ale máti ho uklidňovala, že se to jistě po pubertě změní.

Začala zase znovu škola. Udělala jsem vyrovnávací zkoušky a nastoupila rovnou do druhého ročníku průmyslovky. Zakousla jsem se do učení a do práce ve Svazarmu. Taky nesmím zapomenout zmínit jednu velmi důležitou životní událost! Tou byl odvod do základní vojenské služby. Předcházely tomu nějaké lékařské vyšetření, ale já jsem byla zdravá! Tedy pouze podle lékařů fyzicky. Napsali, že mám mírně propadlý hrudník, ale jinač schopen, jak se říká bez závad! Nikdo se mě neptal na můj názor! Dostala jsem odklad kvůli škole. Představa, že ze mě bude voják, obránce naší socialistické vlasti, ve mně vzbuzovala poměrně děsivé představy. Ve škole jsem si vyslechla od kluků, kteří měli starší bratry už na vojně, jak tam trpí, a jak je tam šikanují. No prostě hrůza. Taky se ale ve mně začalo něco dít. Možná to bylo vlivem toho, že v naší třídě jsme byli samí kluci. Protože situace byla pro mě, tedy z mého úhlu pohledu, absolutně bezvýchodná, začala jsem s tou ženou uvnitř bojovat. Snažila jsem se jí zatlačit do pozadí, a přijmout roli, do které mě zasadila naše rozvinutá a tolerantní společnost, tedy roli muže. Řešila jsem to tím, že jsem se zakousla do učení, jak ve škole, tak i ve Svazarmu. Následek byl ten, že mi ve škole začali nadávat že jsem šprt, a chtěli se semnou kamarádit jenom kvůli opisování, a ve Svazarmu jsem začala vyhrávat soutěže v chytání morseovky.

Moje sestra se od nás již odstěhovala ke svému příteli, a já protože jsem již byla přeci dost stará, plnoletá, a uměla jsem si nakoupit a i uvařit, jsem bývala velmi často sama doma. I když jsem s tou ženou chtěla bojovat, přece jsem se, samozřejmě když nikdo nebyl doma, převlékla večer do dívčích šatů, a trávila jsem celý večer doma jako žena. Měla jsem i svoji krásnou hedvábnou noční košilku, bez které jsem si už nedovedla představit noční spánek. A taky jsem objevila chuť vína. Chuť a hlavně jeho moc, která vám umožnila hledět na svět veseleji, moc která vás přenesla do světa bezstarostnosti, a dávala vám možnost zapomenout na strasti všedního bytí.

Pokračování

Shlédnuto: 8264x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 0    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License