inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
15.7.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Příběh - 3. Jak to i přes překážky pokračovalo

V té době, kdy jsem se připravovala pomalu k maturitě, jsem doma objevila časopis Stern, který otec přivezl z některé ze svých zahraničních cest. Při listování časopisem, prohlížela jsem si vlastně jen obrázky, protože jsem chodila na angličtinu a němčina mi v té době nic neříkala, upoutal moji pozornost zajímavý fotografický seriál. Reportáž pojednávala o tom, jak jsem s fotografií mohla poznat, o přeměně muže v ženu, o operativní přeměně! Ten večer jsem vzala slovník, a strávila jsem skoro celou noc překladem článku. Spousta odborných výrazů mi chybělo, ale když jsem došla ke konci, bylo mi jasné, že jsem se v článku konečně našla. A v nastalé euforii jsem si myslela, že v Německu je to úplně normální, když o tom píšou i v normálním časopise!

Teď jsem přesně věděla co vlastně chci. Ale jak na to jít? Kde začít? V té době jsem měla za sebou již písemné maturitní zkoušky, které dopadly celkem dobře, a já se pomalu připravovala na ústní. Rozhodla jsem se, že zkusím nejprve promluvit s máti. Večer když přišla domů, jsem vzala ten časopis ve kterém bylo vše popsáno, a začala jsem si ho před ní jako prohlížet. Když jsem narazila na zmíněné stránky, začala jsem je nahlas komentovat. Opatrně jsem se ptala máti, jaký má na to názor, a že bych někdy chtěla být v těle ženy. Máti se na mě prudce otočila a ptala se jak to myslím. Řekla jsem si teď a nebo nikdy, a opatrně jsem začala vysvětlovat, že si myslím, že bych měla být žena, že to cítím už delší dobu. V průběhu mého vysvětlování se máti sesunula na židli proti mně, a tiše mě pozorovala. Když jsem skončila, začala nevěřícně kroutit hlavou. Ale to přece není možné, Láďo, začala vzlykat skoro hystericky, to přece není možné! Začala jsem jí vysvětlovat, že i když o sobě mluvím jako o Láďovi, v mužském rodě, uvažuji o sobě jako o ženě!

To už na ni bylo asi trochu moc, vůbec nepochopila co ji vlastně chci říct. Začala tiše vzlykat a říkala, že to přece není možné, abych byla nějaký úchyl. Ptala se mě jestli se mi líbí kluci! Tato otázka mě tak trochu zaskočila, i když jsem se cítila být uvnitř ženou, přitahovaly mě víc ženy! Podle její reakce jsem poznala, že mě vůbec nepochopila. Pořád dokola opakovala, co tomu řekne tvůj otec? Myslela jsem si, dost naivně, že si spolu popovídáme jako dvě kamarádky, ale dost jsem se spletla. Do našeho rozhovoru se totiž vrátil otec z práce. Moje máti, místo toho, aby byla se mnou nějak solidární, mu všechno vyložila po svém. Můj otec žil vlastně jen svou prací. Byl to v podstatě ohromný kliďas. V klidu si vyslechl sáhodlouhé litanie mé matky, v klidu si otevřel lahvové pivo, postavil přede mě skleničku, nalil mi taky, a prohlásil, že na vojně se to všechno srovná. Armáda prý ze mě udělá toho správného chlapa, kde konečně duševně dospěji a fyzicky se zocelím! Byla jsem zoufalá, ale jeho reakce byla pro mě přijatelnější, než matčina.

Ten večer jsem v posteli přemýšlela jak z toho všeho ven. V hlavě mi utkvěla věta mého otce, že na vojně ze mě udělají chlapa. No jasně! Na vojně! Už to mám. Budu muset jít ještě jednou před komisi na vojenskou správu. Protože jsem chodila do Svazarmu ke psům a radistům, rozhodla jsem se, že udělám vše proto, abych se dostala k psovodům na hranice! Na západní hranice! A odtud už je skok do Německa. Ten večer, jsem se rozhodla, že udělám všechno proto, abych se mohla dostat do země, pro mě zaslíbené.

Začátkem června jsem složila úspěšně maturitní zkoušky. O týden později jsem byla předvolána na vojenskou zprávu. Na chodbě nás čekalo hodně. Skoro všichni šli žádat o odklad, buď kvůli zdravotnímu stavu, a nebo kvůli dalšímu studiu na vysoké. Když jsem přišla na řadu, vstoupila jsem do rozlehlé kanceláře. Tam seděla komise složená z lékaře, poznala jsem to proto, že měl bílý plášť, a několika důstojníků. Po odkývání jména a datumu narození, se mě zeptal doktor, jestli mám nějaké papíry ohledně mého zdravotního stavu. Odpověděla jsem, že ne, že jsem zdravotně úplně zdráva, a nemám žádné problémy. Jeden z důstojníků se mě zeptal, jaké zařazení na vojně by se mi líbilo, kam bych jako chtěla nastoupit. Možná že jsem odpověděla až příliš rychle, a zbrkle. Prostě ze mě vyletělo, že bych chtěla k psovodům na hranice, nejlépe na Šumavu. Významně se na sebe podívali, a jeden z nich mi řekl, že sice v mojich papírech vidí, že chodím do Svazarmu, ale že taky umím s vysílačkou a chodím na angličtinu. Zkrátka mi oznámili, že mě moje vlast potřebuje jako radistu u průzkumu, a že budu rukovat do Přerova! Tak to je teda pěkně daleko od hranic! Oznámili mi, že mi domů přijde výzva k převzetí povolávacího rozkazu, a že rukovat budu v začátkem října.

Tak to byl pro mě konec všech iluzí. Odjela jsem na chalupu strávit poslední prázdniny před vojnou. Někam nastoupit do práce se mi nechtělo, věděla jsem, že policajti mi dají před vojnou pokoj. Ve vesnici, kde jsme měli chalupu, byl taky státní statek, který tam měl zahradnictví. Tak jsem v něm nastoupila na brigádu. Když tak na to vzpomínám, byly to úplně bezstarostné dva měsíce v mém životě. V zahradnictví dělaly samé vesnické ženské, jeden traktorista, a já, mladý kluk, brigádník s duší ženy. Jak ráda jsem poslouchala o čem se při práci bavily, prožívala jsem s nimi jejich problémy. Oni mě braly jako jednu z nich, posílaly mě místo práce k vodě se opalovat, a nosily mi i jídlo, abych prý zesílela, a byl ze mě pořádný chlap. Vůbec nemohly tušit, že odpoledne se na chalupě měním v ženu, že jsem si byla schopna všechno uvařit, vyprat a zašít! Prostě žila jsem si takový dvojí život, ale věděla jsem, že to tak nemůže zůstat, chtěla jsem jít dál! Chtěla jsem být dokonalou ženou!

Jenže nic netrvá bohužel věčně. Nástup na vojnu se nemilosrdně přiblížil. Večer před mým odjezdem, se u nás doma sešla celá rodina. Podle dotěrných otázek mé sestry, jsem poznala, že ji máti prozradila o čem jsme se spolu bavily. Najednou se moc starala, jestli chodím s nějakou holkou, jestli jsem už někoho jako měl a podobné narážky. Slavnostně jsme povečeřeli, a ještě štěstí, že se otec rozpovídal jak on prožíval základní vojenskou službu, a uděloval mi rady, jak to na vojně prostě dobře zvládnout.

Druhý den jsem odešla ráno na nádraží, nasedla do vlaku směr Přerov, který byl plný přiopilých branců, a vyjela jsem vstříc neznámé budoucnosti, plna strachu a obav, ale s pevným přesvědčením, že pokud to situace dovolí, opustím tuto republiku děj se co děj, a všemi možnými způsoby se budu snažit dostat do mé zaslíbené země.

Shlédnuto: 6199x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 2    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License