inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
21.8.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Jako ženská se nenáviděl

Na svět přišel pan Miloš v ženském těle. Díky medicíně se z něj v pětatřiceti stal muž. Dnes je to už deset let.

Je vyšší, černovlasý a schválně se neholí. Kouří dýmku a střídmě pije vodku a pivo. Chce vypadat co nejmužněji. Na tom mu opravdu hodně záleží. Nechce, aby jeho manželka někdy poznala, že není „ten pravý". Pětačtyřicetiletý pan Miloš se totiž narodil a dlouho žil jako žena. „Opravdu silně jsem ten rozpor začal vnímat v pubertě. Do té doby, jako dítěti, mi to moc nepřišlo. Ani si na všechno podrobně nevzpomínám. Vím ale přesně, že jsem nenáviděl volánky a sukně. Řval jsem, když mi je chtěla máma obléknout. Cítil jsem se zvláštně ponížený," vzpomíná dnes pan Miloš, který se živí jako soukromý podnikatel.

Měl štěstí v neštěstí. Příroda mu sice nadělila tělo, v němž se duše zoufale necítila doma, ale současně ho přivedla do prostředí, které na jeho odlišnost moc výrazně nepoukazovalo, přestože pochází z malé vesnice v severních Čechách, kde zná každý každého. Dodnes tam i s novou rodinou – pohlednou mladou ženou a malým nevlastním synkem – pravidelně jezdí.

„Na jednu stranu jsem hrozně šťastný, na druhou ale žiju pořád tak trochu ve stresu. Bojím se, aby mé ženě nikdo nic neprozradil. Mám ji moc rád, věřím, že náš vztah je silný, ale tohle by myslím neusnesla." Pro svou paní má zůstat navždy jen a jen mužem. Ani na smrtelné posteli se jí se svým největším tajemstvím nesvěří.

I proto bydlí pan Miloš ve velkém městě a uzavírá se před společností. V anonymitě si připadá bezpečnější. S rodinou hodně a rád cestuje. Slušně vydělává, proto může své nejbližší brát hlavně do ciziny, nejčastěji někam k moři. Občas putují i na chalupu do jižních Čech. Tam Miloš rád vaří, kutí a věnuje se ovocnému sadu a malé zahradě.

„Na základní škole jsem se jaksi samozřejmě kamarádil s kluky, hrál klukovské hry, škádlil s nimi holky a provozoval kdejaký klučičí sport. Přišlo mi normální, že mě učitelka pravidelně jako holku nominovala do školního hokejového mužstva kluků." Hochům jeho účast nevadila, nebouřili se. Uznávali ho, i když byl holka, na bruslích s hokejkou byl prostě „dobrá".

Respektovali ho i doma. Rodiče sice tušili, že s dcerou něco není v pořádku, ale nechávali potomka být. Znali jeho výbušnou povahu a navíc sami dali přednost čekání, zda čas nahlas nevyslovený problém vyřeší. Ani Milošovy dvě starší sestry ho do her s panenkami, které mu stejně připadaly přihlouplé, nevtahovaly. Věděly, že má raději auta a vláčky a že by jim při hře jen překážel. Nesmály se mu, ale popichovaly ho, jak to dělají všechny děti.

V deváté třídě si po dohodě s moudrou psycholožkou, která mu velmi pomohla, vybral pro další studia strojní průmyslovou školu. „Měl jsem v ročníku zvláštní roli – chodili se za mnou tenkrát svěřovat kluci i holky. Kluci chtěli radit, jak na holky, holky se se mnou domlouvaly, co dělat, aby zabral idol, který se jim líbil. Ačkoliv jsem byl holka, všichni mě brali jako „neutrála". Ale do třídního kolektivu jsem rozhodně patřil, neodstrkovali mě. Pravdou je, že nějaká ta hloupá narážka se sem tam taky ozvala," popisuje Miloš své někdejší postavení.

Začaly se však dostavovat první drobné deprese. V době dospívání na sobě pocítil také novou zkušenost, podle jeho slov drsnější než holčičí oblečení v dětství. Stal se jím fyzický dotek spolužáka opačného pohlaví. Stačilo, aby mu kterýkoli hoch jen mimovolně položil ruku na rameno a Milošovi se hned udělalo zle, naskočila mu husí kůže, jako by škrábl nehtem o sklo. Současně nastal čas, kdy musel začít kontrolovat i sám sebe, pokud nechtěl, aby si někdo všiml, že se chvílemi na své spolužačky nedívá jako jedna z nich. Instinktivně se obával možných konfliktů, rád si proto odpustil taneční, méně rád různé mejdany s hudbou.

Naštěstí se mu vyhnul zájem ze strany pánského okolí, zřejmě i proto, že jako slečna moc přitažlivě nevypadal a vědomě se všemu dívčímu bránil. Strojil se i česal bez sebemenší vyzývavosti, džíny, košile, tenisky raději kupoval v pánském, vlasy si nechal nakrátko stříhat u holiče…Kdo ho neznal, myslel, že jde o hocha.

„Tehdy mě nějaký čas trápily náhlé matčiny snahy, když si umínila, že ještě vlastně nevím, jestli jsem ryba nebo rak, a vodila domů různé kluky a mužské, aby mě některý zaujal." Pan Miloš reagoval úplně obráceně než od něj matka čekala. Utíkal před všemi do přírody, v těch chvílích brečel, nenáviděl matku a celý svět. Maminka naštěstí brzy od svých pokusů upustila a rezignovala. Později se – stejně jako jeho otec – celkem klidně smířila se změnou dcery v syna. Jen zpočátku prý při hovoru s ním špatně skloňovala.

Po absolvování průmyslovky se Miloš z malé vsi odstěhoval. Odešel do prostředí, kde ho nikdo neznal, a tam o sobě mohl bez problémů mluvit v mužském rodě.

„Nebylo to těžké, naopak. Dostavila se ohromná úleva, i když jen částečná." Že se cítí být někým jiným, než je, se pochopitelně pouhou gramatikou nevyřešilo.

Ve čtyřiadvaceti vypadal jako nedospělý sedmnáctiletý hoch. Jednou mu nechtěli v hospodě natočit pivo, podruhé mu v práci zákazník nedůvěřoval. Byl pro všechny jen mladé neseriózní ucho a užíral se tím. Nerad dnes vzpomíná na dobu, za níž udělal jednou provždy tlustou čáru: „Brali mě sice jako kluka, jako chlapíka, i ženské po mně koukali, ale jen já věděl, o co jde. Deprese jsem zaháněl chvíli úplnou samotou, chvíli zase nezřízeným pitím s kamarády. Bylo to nesnesitelné. Koketoval jsem i se sebevraždou."

Po jedné dlouhé pitce se odhodlal a zavolal na linku důvěry. Do sluchátek řekl jedinou větu: „Chci rychle, se vším všudy, přeoperovat na chlapa!" Druhý konec drátu odpovídal vyhýbavě, ale hlas přece jen poradil, kam se obrátit.

„Bez váhání jsem vyhledal patřičné lékařské odborníky, ale ti spíš všechno zdržovali, jeden mi mé odhodlání dokonce rozmlouval. Asi se na váhavém přístupu podepsal i tehdejší režim. Jenže já byl stoprocentně rozhodnutý, byl to můj cíl, který pro mě znamenal úplně všechno. Chtěl jsem za každou cenu odstranit všechny překážky bránící tomu, abych mohl normálně žít! Nejvíc mi nakonec pomohl jeden pražský sexuolog."

Zařadili jej mezi medicínské případy. Od chvíle, kdy na něm začali lékaři pracovat, změnil podruhé celý dosavadní život. Práci, přátele, uzavřel se před světem, než bude vše hotovo. Celá přeměna, jedna těžká operace a dvě lehčí, trvala skoro deset let.

Pobaveně popisuje jeden moment, který mu neuvěřitelně posílil sebevědomí. Při jedné z prvních operací, před níž si vymínil pokoj s pány, mu nic netušící spolunocležníci vyprávěli, jak o vánocích došlo v nemocnici ke spojení ženského a mužského pokoje. ,To bych nesnes, představ si, že by se tu válela nějaká baba,´ říkal mi můj soused. Docela dobře jsem se bavil."

O svém sexuálním životě pan Miloš odmítá mluvit. „To je čistě má soukromá věc. Nakonec v té posteli opravdu všechno není. Když se ale chce…" Otevřeně a s patřičnou pýchou prozrazuje, že po skončení všech zákroků neměl problém seznamovat se se ženami. Nestyděl se a nedostavily se ani jiné psychické zábrany. Už v čase mezi operacemi se prý našlo pár zajímavých dam, dvě dokonce přebral kamarádům. A jednu ryzímu kulturistovi! S úsměvem krčí rameny: „No co jsem měl dělat, když mě tak chtěly?" A podotýká, že všechno bylo ještě „horší", když stanul venku coby kompletní muž. Tvrdí, že ženské nějak přitahuje, což mu rozhodně nikterak nevadí.

„Teď jsem ženatý, tak se mírním. Ale pořád se rád za hezkou slečnou otočím," říká s malou nadsázkou.

Potká-li někoho stejně postiženého, vycítí to. Nijak se s ním ale nesbližuje. Nechce. „Proč? Dělám mrtvého brouka. Měl jsem dost starostí sám se sebou, tohle si každý musí vyřešit individuálně," tvrdí. Lituje pouze toho, že k úlevné změně u něj nedošlo o pár let dřív. Třeba o deset.

Bývalým známým, spolužákům, kteří ho znali jako holku, se dokáže dívat do očí, když je náhodou potká. Neví, proč by měl klopit oči. Zatím se nesetkal s pohrdáním, s nepochopením. Většina lidí v okolí mu vždycky fandila. Jeho sestry mu prý prozradily, že je těší mít jednoho bráchu, nejsou aspoň monotónní rodina a on jim navíc může vysvětlit, co jejich manželům na nich někdy vadí…

„Dostal jsem se ze svěrací kazajky. A už o tom opravdu nechci a nebudu nikdy mluvit. To, co jsem prožíval dřív, mi připadá jako osud nějaké cizí ženské a ten mě nezajímá," míní vážně a čistí si dýmku naplňovanou tím nejsilnějším tabákem.

Shlédnuto: 3427x    |    Komentáře: 2    |    Tipů: 2    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License