Jazyk to prozradí
 |
Před časem jsem na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, kde vyučuji německé slovotvorbě, uskutečnila malý výzkum mínění o jevu zvaném feminismus. Celkem 47 mladých lidí (36 žen, 9 mužů) ve věku od 19 do 25 let se volně vyjadřovalo ke čtyřem bodům ankety.
Přestože, jak uvedli, žádnou feministku neznají a mohou se řídit pouze svými domněnkami, definovala většina z nich bez váhání feministku jako ženu, jež dává přednost kariéře před rodinou; může to být podnikatelka, (praštěná) vědkyně, mužatka, členka nějaké organizace.
Mnozí respondenti dovedli popsat také zevnějšek a charakterové vlastnosti "typické feministky": přísnou, štíhlou až vyhublou ženu v kostýmu a s brýlemi, několikrát se objevila kravata a diplomatka. Třiceti šesti respondentům se zdála feministka nesympatická a na ženu příliš "perfektní" (tj. neženská); jedna odpověď zněla "odstrašující monstrum, něco jako bolševik".
Na otázku, proč se ženy stávají feministkami, odpovídali dotázaní: bojují za ženská práva, chtějí "vybojovat, co bylo a zůstane doménou mužů", udělat kariéru, odbourat předsudky a klišé o ženách, "osvobodit ženy od vařeček", "předělávat ženy na muže", dosáhnout rozdělení domácích prací, popřípadě "namýšlejí si nerovnoprávnost", jak odpověděli čtyři z devíti mužů. Často bývají údajnou příčinou komplexy méněcennosti, touha po seberealizaci, pomstychtivost popř. dotyčné "samy nevědí proč".
Podle mého mínění je feminismus téma, jemuž česká společnost po pádu železné opony zbytečně dlouho odolávala. Nechuť připustit si "ženskou otázku" sdílely vláda, parlament i sdělovací prostředky, doufajíce, že jde o pomíjivou módní vlnu. O budoucím vstupu do Evropy jsme diskutovali ze všech možných hledisek s výjimkou jednoho - ženského. Není příliš divu: vždyť ženské zájmy mezi diskutujícími muži celkem ani neměl kdo zastávat.
Přitom zrála právě v prvních pěti letech po revoluci 1989 doba k tomu, aby byl nastolen diskurz o ženské otázce. Obávám se, že zejména prezidentský pár, ač tolik nakloněn jiným masarykovským atributům, tehdy nevyužil jedinečnou příležitost připomenout a podpořit prvorepublikovou tradici vzdělaných, osvícených, veřejně činných žen - Charlotty Masarykové, Františky Plamínkové, Marie Horákové a jiných. Škoda, byl by tím v pravý čas vytvořil ty nejpřirozenější podmínky pro vstup žen do politiky.
Český národ si dokáže vážit žen-političek, jak o tom svědčí například popularita Petry Buzkové či vzestup Libuše Benešové. Jen je jich doposud příliš málo na to, aby výrazněji ovlivnily veřejné dění a spoluzodpovídaly za vývoj našeho státu. Nedostatek žen ve vedoucích funkcích souvisí, podle mého názoru, nejen se strachem mužů o ztrátu rodinného zázemí, nýbrž - a to především - s neochotou samotných žen vykročit ze své tradiční ženské role. Submisivní (ať skutečné či předstírané) postavení přináší ženám výsadu nemuset být za každých okolností silnými, racionálními, výkonnými, jak to společnost vyžaduje od mužů.
Patřím ke střední generaci a pamatuji si z vlastní zkušenosti, že v období socialismu jsme my ženy plnily - kromě role manželky, matky a strážkyně rodinného krbu - navíc funkci jakési "manažerky domácnosti". Musely jsme při plné zaměstnanosti vyvinout mimořádný důvtip a úsilí, abychom zajistily veškeré rodinné potřeby - sehnat "úzkoprofilové" maso, ovoce a zeleninu; z omezeného sortimentu málo kvalitních surovin upravit pestrý a zdravý jídelníček; z jednotvárné nabídky látek ušít a uplést nápadité oblečení. Bez dostatečné technické báze bylo třeba obstarat svou práci, péči o děti a domácnost. Zodpovědnost za péči o domácnost i její členy spočívala na ženách; známý předrevoluční vtip o tom, že když muži chybí knoflík u saka, má se buď oženit nebo rozvést, názorně ilustruje ženskou roli za socialismu.
Dnešní nabídka potravin, dobře opracovaného masa, ovoce a zeleniny i chuťově stále kvalitnějších polotovarů nás zbavuje starostí. Potupné stání ve frontách na maso, shánění zboží pod pultem a účast v prvomájových průvodech kvůli pouhému nákupu banánů jsou minulostí. Kvalita a cenová dostupnost konfekce činí zbytečným dříve nepostradatelné domácí šití, pletení, přešívání a látání. Myčky, automatické pračky, mražené polotovary a úklidová služba signalizují pomalu a nezadržitelně klesající hodnotu bývalého našeho monopolu domácích prací.
Zároveň stoupají nároky na výkon žen v zaměstnání. Stejně jako v bývalé NDR se ani u nás po roce 1989 nenaplnily předpoklady, že významná část ženské populace zůstane v domácnosti. České ženy podávají vysoké pracovní výkony, aby obstály v mužské konkurenci; kromě toho řídí auto, učí se cizí jazyky, zajímají se o politiku a ekonomiku, dále se vzdělávají, sportují, pečují o svůj zevnějšek. Mé studentky na fakultě se ve výběru budoucího zaměstnavatele chtějí řídit především možnostmi kvalifikačního růstu. Podle mého názoru dochází k jakémusi průniku ženských a mužských rolí, ženských a mužských hodnot. Bylo by myslím velkou chybou lpět na jejich tradičně dichotomickém vymezení: proč by rozum a cit, něha a síla, schopnost empatie i dravá soutěživost nemohly sídlit v jednom těle a být aktivizovány bez ohledu na pohlaví?
V této souvislosti chápu "svůj" feminismus především jako právo volby a sebepotvrzení té identity, která mi vyhovuje. Svobodně zvolená péče o početnou rodinu má stejně vysokou hodnotu jako třeba kariéra špičkové vědkyně, bohužel česká společnost považuje obě verze spíše za krajnosti a nerada je akceptuje.
Za neméně důležitou považuji rehabilitaci právě oněch hodnot, jež jsou - snad z nedostatku jiné terminologie - stále ještě nazývány ženskými: vstřícnost, empatie, sociální cítění, nezištnost, blízkost k přírodě. Pozapomněli jsme na ně ve chvíli, kdy jsme na náměstích přestali chrastit klíči a vrhli se do ekonomické transformace. Vrátit jim váhu předpokládá přivést ženy do klíčových pozic - budou-li pak chtít?
"Chytrý český feminismus" - tak bych nejraději nazvala novou a chybějící myšlenkovou alternativu, hodnou fundovaných diskusí a popularizace ve sdělovacích prostředcích. "Chytrý" proto, že nevynechá ze spoluúčasti na harmonizaci společnosti muže; přívlastek "český" vyjadřuje, že po zvážení zahraničních zkušeností bychom měli zvolit takovou cestu, jež bude respektovat česká specifika a dokonce snad i šťastně naváže na ony předválečné tradice.
Pro budoucí výkladové slovníky navrhuji definovat obsah a cíle feminismu jako "podporu rovných práv a příležitostí pro ženy a muže"; rozhodně doporučuji vyhnout se zbytečně konfrontačnímu výrazu "boj". Jen tak přestanou ti, jež sympatizují s feminismem, být spojováni s obrazem kostnatých zakomplexovaných monster likvidujících mužskou populaci (s výjimkou několika elitních jedinců ponechaných k reprodukci).
Vývoj českých postojů k feminismu podle mých dlouhodobých pozorování potěšitelně směřuje k jeho společenskému uznání. Nekompetentní televizní moderátoři-baviči se pokusy o jeho skandalizaci sami zesměšnili; dnes se už snad nikdo nepustí do feministické polemiky bez důkladné přípravy. Vzorem zodpovědného přístupu k tématu a snahy co nejšíře a nejobjektivněji informovat může být článek o feministických aktivitách, jenž i s názornými grafickými vyobrazeními vyšel v únoru 1999 v Reflexu. Autor článku podal ucelený a fundovaný pohled na strukturu, vzájemné vztahy a náplň činnosti našich ženských organizací.Věru příjemný příslib stoupajícího zájmu o životní situaci českých žen, jestliže si Reflex předplácí generace mého (devatenáctiletého) syna.
Stoupenci feminismu jsou nicméně ostře sledováni a měli by si to uvědomovat. Považuji za pošetilé uzavírat si cestu k vzájemnému porozumění urážlivými výroky na adresu druhého pohlaví, jak jsem slyšela v jedné televizní besedě: moderátor se hned v úvodu pokoušel zlehčit téma radobyvtipnou replikou "K čemu sou ti ženský dobrý?", pozvaná radikální feministka pak nazvala přítomné muže "ješitnými samci" A naopak mám dobrou zkušenost ze seminářů, kde přednáším téma "Žena, jazyk a společnost" křesťanským demokratům, tedy lidem, kteří kladou důraz na tradiční způsob života. V živých diskusích projevují nespokojenost se současnou morálkou, ale nakonec rádi zjišťujeme, kolik máme společného, jestliže usilujeme o zrovnoprávnění "ženských" hodnot...
Jsem profesí lingvistka a s feminismem jsem se seznámila prostřednictvím jazyka. Zpočátku jsem se jen podivovala nad rozsahem a tématickou různorodostí oboru feministická lingvistika, který je považován za kukaččí mládě v hnízdě české jazykovědy. Když jsem pak připustila myšlenku jazykové diskriminace žen a začala se jí systematicky zabývat, jen jsem si potvrdila svá tušení o nevyhnutelném sbližování Západu s Východem - způsob, jakým se o ženách a s ženami mluví, ve všech jazycích odráží jejich ne zcela rovnoprávné postavení ve společnosti.
Uvedu několik příkladů: doposud bez protestů akceptujeme třeba televizní zprávy o zásazích kriminalistů proti "obchodu s bílým masem". Neuvědomujeme si, že obětem zločinu je tím dvojnásob ubližováno. kromě fyzického utrpení musejí snášet ještě diskriminující pojmenování: výraz "maso" degraduje ženinu osobnost na její tělesnou schránku; "bílé" má být snad lichotkou? V tomto kontextu ovšem nechutnou, či snad ještě hůře - rasismem zavánějící...
Mužský úhel pohledu poznamenává slovní zásobu v oblasti sexuality. Pro sexuálně hyperaktivní ženy máme v češtině spoustu hanlivých označení. Názvy osob mužského pohlaví jsou pejorativní jen proto, že v jejich základu stojí ono urážlivé označení ženské. Správné pojmenování určitého jevu někdy odhalí jeho podstatu. Pojem "znásilnění v manželství" byl po staletí pro právníky nesmyslem; dnes se nad ním v demokratických zemích nikdo nepozastavuje.
Problém "prostitutek z E 55", takto nazýván, zamlžuje příčinu - sexuchtivou klientelu. Zdánlivě nevinné označení "mateřská dovolená" navozuje a konzervuje představu o blaženém nicnedělání. Kdo ale celodenně pečuje o dvě malé děti, pravděpodobně si ne vždy připadá jako na dovolené. Český jazyk zůstává jednou z domén nedotčených porevolučním vývojem. Zatímco na Západě vznikly statisíce stránek odborných pojednání o demokratizaci jazyka, my Češi a Češky dodnes spíme na něžně revolučních vavřínech svobody.
Snahy o jazykové zrovnoprávnění žen zprostředkováváme na překladatelských seminářích nanejvýš jako "interkulturní specifika", tedy něco, na co je nutno dát si pozor při převodu z cizího jazyka. Nebojím se však, že nás evropští kolegové nechají dlouho spát; na to jsme si až příliš podobni ve svých radostech a strastech.
