Jeho omyl

„Probuď se Jano!"

Jana prudce otevřela oči. Její tělo bylo vlhké potem, černé vlasy slepené. V místnosti vládlo posvátné ticho. Pouze měsíc znesvěcoval temnotu noci svou stříbrnou září. Jana se celá třásla. Opět ten sen! Ten hlas! Ta tvář! Cožpak ani ve snu jí její soužení neopustí?

Spustil se budík.

5:00

Jana se zmateně rozhlížela po místnosti. Hledala narušitele poklidu noci. Konečně uviděla rudě žhnoucí displej. Zaklapla budík a opět se zhroutila na postel.

Přemýšlela o svém snu.

7:00

Jana stála před zrcadlem v koupelně. Vlasy jí spadaly do obličeje jako temný závoj. Odhrnula je. Trhla sebou a vzápětí se znechucením a zoufalstvím tvář od zrcadla odvrátila. Bála se odrazu, který každé ráno v zrcadle spatřovala. Den za dnem na ni v něm čekal. Každý den s nadějí v srdci předstoupila před tohoto nestranného soudce a ten ji každý den krutě konfrontoval s tím, že Viktor z její tváře nevymizel. Tolik času uběhlo a stále tam byl. Skrytý v detailech – chmýří pod nosem, ostré rysy úzké rty.

Dnes se však něco změnilo. Pohár se naplnil a Jana prudce udeřila pěstí do zrcadla. Celé se roztříštilo, střepy dopadly s lomozem na zem - jako ve snu!

Jana pohlédla na svou ruku, která byla celá oděná v krev. V Janiných očích zela prázdnota. Nezúčastněně pozorovala, jak se jí krev dere z mnoha ran na jejích kloubech. Nechala paži klesnout podél těla. Zaměřila svoji pozornost na střepy, které se na zemi třpytily jako hvězdné nebe.

„Jano!", ozval se znenadání tichý syčivý hlas.

Jana se začala divoce rozhlížet po pokoji.

„Tady Jano", ozvalo se přímo pod ní. Hlas již byl jasnější, ale tak chladný a děsivý.

Podívala se na jeden z větších střepů. Odraz v něm ji klamal. To je on. Viktor. Jeho tvář nespatřila již měsíce. Strnule na něj zírala.

„Už jsme se dlouho neviděli, co Janičko?", zasyčel odraz úlisně. Odraz, který se před sedmi měsíci rozhodla odvrhnout. Zabít. Jana otevřela ústa, ale nevyšel z nich ani hlásek.

Viktor se temně rozchechtal: „To jsi si vážně myslela, že se mne zbavíš trochou hormonů? Vždy jsem tu byl. Přece tě neopustím, neboť čím bych bez tebe byl?"

„To není možné – Vždyť ty – Já nejsem!", koktala Jana.

„Ale ano Janičko. Jsem to já. Stále s tebou!", ušklíbl se na ni Viktor.

„Ne! Já tě nechci! Já-já prosím. Nech mě!", prosila úpěnlivě Jana, „Nech mě být!"

„To že si přeješ?", podivil se Viktor, „ Ty mně chceš! Voláš mne víc než kdy jindy. Tvé sny! Bídný život bez přátel, bez práce, bez lásky! Ne ty po mně toužíš", dořekl a Jana v něm poznala podmanivý hlas ze svého snu.

„Lžeš! To všechno jsou lži. Já tě nechci!", vzlykala Jana, „Mlč. Odejdi. Nech mě být, vždyť jsi mrtvý", zakřičela a padla na kolena do střepů.

Další krev se drala z čerstvých ran na její kůži a na zemi se mísila se slzami, které kanuly po Janiných tvářích.

12:00

Sezení s doktorem Pogorevem.

Janin vzhled odrážel bolest v její duši. Černé vlasy jí zakrývaly téměř celý obličej. Na sobě měla dlouhou temnou sukni. Tričko s dlouhým rukávem a rukavice zakrývaly ohavné rány na jejích rukou. Temné oční stíny dělaly její zlomený pohled ještě děsivějším.

Pogorev se na ni pokrytecky usmíval a nijak se nevzrušoval nad jejím temným vzezřením.

„Tedy Janičko! Vy se mi doslova měníte před očima. Jste den ode dne krásnější. Vyslovený květ mezi mými pacientkami."

Jana se otřásla. Pocítila chlad. Viktor se vrátil.

„Vidíš toho pokrytce. Směje se a maže ti med kolem huby, ale co pro něj jsi? Nic. Perverzák. Úchyl. Jenom ti lže. Jsi pro něj pouze položka na výplatní pásce. Nikdy pro něj nebudeš ženou", šeptal Viktor.

Jana se začala třást.

„N-není mi poslední dobou příliš dobře", pípla nesměle Jana, „Já, cítím se nesvá. Mám problémy se spánkem."

„Opravdu. Ale mě se zdá, že si trošku vymýšlíte. Vždyť vy od pohledu kypíte zdravím a krásou. Myslím, že jste pouze přetažená, koneckonců prožíváte nové zrození", řekl Pogorev a protáhl se.

„Ne, je to jiné.."

„Do toho!", uchechtl se Viktor, „Řekni mu to o mně. Neuvěří ti a pošle tě do blázince a tam teprve poznáš, co je utrpení. Jemu je úplně jedno, jak skončíš."

Janě se hlavou divoce honily myšlenky. Náhle zvadla.

„Prosím?", pohlédl na ni zkoumavě doktor.

„To nic doktore. Jsme asi opravdu pouze unavená", řekla tiše apaticky Jana.

„No tak vidíte. Je to pouze taková zimní únava. Takže se uvidíme zase příště", zakončil sezení doktor.

„Vidíš jak rychle s tebou byl ten doktůrek hotov! Každá minuta s tebou ho trýzní a navzdory svému vzdělání se bojí, že by se mohl nakazit. Já jsem jediný, kdo zná tvé pravé já. Ty máš pouze mne", promlouval k ní Viktor a jeho slova se k ní vracela tisíckrát.

„Tak příště doktore", rozloučila se Jana a se slzami na krajíčku vyšla z ordinace.

18:00

Ulicemi Jana kráčela bez duše. Těžce pociťovala odpor lidí, které míjela. Byla tak sama – sama v mrazivém večeru. Nikdo jí neobdařil milým slovem nebo alespoň úsměvem. Byla zrůda. Ani žena, ani muž. Bytost na rozhraní nemající ve společnosti plné předsudků místo.

Cítila chlad, který pronikal celým jejím tělem, vakuum, které ji dělilo od zbytku samozvané civilizace. Kolem ní se rozléhala pouze prázdnota, která jí plíživě pronikala do duše.

Krok za krokem ji pálila tíha existence.

Avšak spolu s Viktorem přišla i naděje. Světlo v té nejhlubší temnotě.

Uhodila ji do očí. Udivená spádem událostí s bázní pohlížela na ni.

Vznášela se přímo před ní. Podobizna do níž se zamilovala. Byla tam – ve své nezměrné nádheře – tak krásná, éterická, božská.

„Ne, stůj!", zasyčelo Janě v uších.

„To nejsi ty. Ty jsi já. Já jsem tvá spása i prokletí. Tvůj osud. Nemůžeš se postavit jeho volbě! On vybíral a je neomylný. Ty nemáš právo volby!", křičel Viktor hystericky.

„Pak zvolil špatně", zašeptala Jana, která byla okouzlena krásou bytosti, jež se před ní zjevila. Našla sebe samu.

Očarovaná k ní vztáhla ruce. K zevnějšku, který byl odrazem její duše. Jejím srdcem se rozlévalo teplo.

Dotkla se jí a ona ji uchopila za ruce.

Již neslyšela Viktorův zběsilý řev ani jeho hrozby. Teď se s ní vznášela. Čas se pro ni zastavil. Byly jenom ony dvě.

Držely se za ruce, tančily a smály se na sebe jako dvě sestry, které se spatřily poprvé v životě.

Svět okolo pohasínal. Prostor planul šedým ohněm.

Ony však stále tančily valčík Radosti. Stále tančily dokud nesplynula jedna a druhou. Dokud se duše nespojila s tělem.

12:00 o dva dny později

Doktor Pogorev shlížel na Janu. Ležela pod mostem na ledové kře, která uvízla u jednoho z pilířů. Zmrzlá s mírem v tváři.

„Ano, je to ona", řekl tiše policistovi Pogorev.

Konečně našla sebe samu.