Na svůj život má jen 5, možná 10 let

(rozhovor s Ing. Miluší Šubrtovou)
Těžce se smiřuje s faktem, že svůj život drží jen v rámci několika let. Jak se s takovou prioritou života a otázkami zároveň vyrovnat ? Miluška říká.„Je to otázka přijetí a vyrovnání se s životem“. Dnes nehledá příčiny, ale hledí na přítomnost a zároveň žije z toho, z čeho se, jak sama tvrdí, ještě žít dá.

„…Bojuje s myšlenkou: „Co tady na světě vlastně má ještě dělat ? …“

Sdělení mi klade velkou otázku schopnosti žít. Jak sama mi sděluje."Jsme tu všichni jen pět minut ve vesmíru v přepočtu lidského života, který ji ještě dle lékařů zbývá". Otázka jejího života je kladena jako od - do. V nemocnici jí říkají, že je úžasná a že je schopna žít i s myšlenkou, že má na život už málo času. Její organizmus pomalu, ale přece odumírá rychleji než nám zdravým. Nejvíce je postižen mozek, centrum funkce tělesných orgánů. Má rakovinu mozku.

Otázka operace je nemožná a výhledy na uzdravení jsou ty tam ...

Jak se s takovou nemocí vyrovnává je opravdu obdivuhodné a není běžné. Stále pracuje je aktivistkou a bojovnicí za práva sex. minorit, slabších a tělesně postižených. Pracuje v České televizi na pozici projektant informačních systémů. A svou práci dělá opravdu na výbornou,dle sdělení kolegů. Mohli jsme ji vidět v pořadu České televize „Diagnóza“, „Ego“, „Dobré ráno“,“Události“, „Události ve světě“ apod. Na starosti má celé redakční zázemí co se týká informačních počítačových systémů a nejen to. Podílí se i na tvorbě samotných pořadů v poslední době pořad Bez Imunity, který běžel skoro celý rok. Je to úžasná žena morálních kvalit.

Co bude dál ?

Ptá se a do ucha mi sděluje. „Mám na (to) si najít partnera ? Mám ještě čas všechno stihnout ? Udělala jsem vše co jsem udělat nestačila ? Jak to bude s mým synem ?“.

Co na to rodina ?

Je to problém odpovídá. „Oni už jsou moc daleko ode mne a já od nich a vlastní rodiče jí zemřeli. Nerada bych je zatěžovala takovou maličkostí jako je můj život. Navíc pokud jsem samostatná dokáži lépe čelit vnitřním potřebám, ale někdy mě tu v životě chybí“. Dodává.

Chtěla bych ještě něčeho dosáhnout, ale asi to nestihnu …

Chtěla bych se mít lépe po stránce finanční. Být samostatnější a mít své bydlení. Vždyť ještě nejsem zase tak stará, říká. Chtěla bych postavit prosperující firmu pro transgendery, kteří potřebují mít sociální zázemí a práci bez lidských předsudků. Aby tu práci mohli dělat jako např. muži v ženských šatech, aby se nemuseli bát vyjít si do práce na „krásno“ v dámském, nebo v čem chtějí, aby zkrátka netrpěli ponižováním ze strany lidské veřejnosti.

Potom bych ráda vybudovala cestu světla pro AIDS lidi, kteří jsou na tom zhruba podobně a nemají moc šancí na lepší život v naší zemi. Zkrátka ráda bych tu byla platná všem potřebným, ale to asi nejde všechny uspokojit v jejich potřebách. A tak mi nezbývá než se snažit o jediné být nablízku dění, které je podstatné pro mě i pro lidi, dodává na konec.

Kdo chce žít nesmí se bát !

Miluška říká. „Strach má velké oči a málokdy vidí tam kde je potřeba vidět právě ve chvílích, kdy v sobě ten strach nosíme“. Její slova mi připomínají květ života, který tak těžce sama na konec bude nucena utrhnout dříve než mi všichni zdraví ostatní lidé !

Jak já ji závidím, ten její bohatý a krásný pohled na život, pro který mnohdy ona sama málem musela zemřít.