inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
21.8.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Jinotělci

Nelíbí se vám vaše šaty? Obléknete si něco jiného. Vyměnit špatně padnoucí tělo jde už hůř. Statistika přitom mluví jasně: v každém větším českém městě žije aspoň jedna bytost, která se narodila v těle opačného pohlaví.

Zavři oči, Romeo, a na pět minut si představ, že jsi Julie. Máš to ženské tělo, které tě tolik lákalo v neklidných jinošských snech: dmoucí ňadra, baculatá stehna, bělostnou šíji se záplavou zlatých vlasů. Cože, tobě se to nelíbí? A ty, Julie, se na chvíli v duchu staň Romeem. Jsi ramenatá, vousatá, šlachovitá…

Když si budoucí slečna Petra jako čtyři měsíce starý plod hověla v matčině děloze, v jejím vyvíjejícím se mozku se něco zvrtlo. O pět měsíců později se pak Petra narodila jako zdravá holčička. Jak rostla, rodiče jí kupovali panenky a bělostné šatičky a maminka ji učila vařit a prát.

Jenže Petru mnohem víc bavilo hrát si s autíčky a vojáčky, střílet prakem a prát se se sousedovic kluky. První šok přišel v pubertě: spolužačky, s nimiž si celé dětství nerozuměla se jí teď najednou začaly líbit. Za čas se s tím vyrovnala. Myslela, že je prostě lesba. No a co? Jenže o pár let později Petra pochopila, že pravda je mnohem horší: není Petra, ale Petr, uvězněný v ženském těle.

Když se příroda splete

To, co se Petře/Petrovi stalo, postihne podle lékařských statistik asi každého statisícího z nás. Transsexuál je člověk, u něhož se tělesný vzhled rozešel s psychickou pohlavní identifikací. Lidská sexualita sídlí v mozku, a mozek nemusí být vždy kompatibilní s tělem. „Jinotělec" se pak cítí být něčím, čím ve skutečnosti není: žena mužem, muž ženou. Jinotělec není homosexuál. V jeho životě se totiž hraje o mnohem víc, než jen o pouhý sex. Jde o jeho duši, přesněji řečeno o celou mužskou či ženskou roli. Divíte se, že transsexuál, žijící pod obrovským psychickým tlakem, nenávidí své vrozené tělo a ze všech sil jej chce vyměnit? Divíte se, že když se mu to nepodaří, často sáhne k sebevraždě?

Transsexualita není žádným zvrhlým výmyslem moderní doby – zajatci těl opačného pohlaví se rodili odedávna. Zatímco ale některé světové kultury transsexuály přijímaly, euroamerická společnost je odedávna pronásledovala. Johanka z Arku byla roku 1431 upálena inkvizicí jako čarodějnice za to, že si během stoleté války navlékla válečnou zbroj, tradičně vyhrazenou mužům. Novinář Leslie Feinberg popisuje v knize Pohlavní štvanci svatou válku, kterou rozpoutala proti „translidem" katolická církev. Ještě před sto lety vzbudila opovážlivá žena, která se na veřejnosti objevila v „pánských" kalhotách, veřejné pohoršení. Dnes už se tomu smějeme. Ženy toužící po „mužském" těle nás ale pobuřují stále. V některých státech USA bylo až do začátku sedmdesátých let našeho století trestným činem i převlékání do šatů opačného pohlaví.

Lékaři popsali poruchu sexuální identifikace teprve na počátku 20.století. Dodnes přesně netuší, co ji způsobuje. Je to snad drobná změna části mozku během zárodečného vývoje? Ví se jen to, že transsexualita je vrozeným stavem mysli – nejde ji tedy vyléčit a nejde ani o žádnou „prasáckou úchylku", kterou by vaše dítko mohlo někde „okoukat".

Teprve kolem roku 1930 vědci zjistili, že jedinou možností, jak jinotělcům pomoci, je umožnit jim převtělení. Jenže se to nejdřív museli naučit – první operativní změna pohlaví se uskutečnila až v 50. letech. V Čechách se z nešťastných jinotělců mohou stát šťastní převtělenci teprve na základě vyhlášky ministerstva zdravotnictví z roku 1970. Zatímco v Evropě jsou převtělenci dosud považováni za jakousi nepatřičnost či senzaci, v jiných kulturách nemají nejmenší problémy. Tak třeba v Indii tvoří transsexuálové (nazývaní zde hidžry) odedávna jakési společensky všeobecně uznávané třetí pohlaví a kastraci zrezivělým křivákem tu zvládne kdejaký vesnický felčar. Transsexualita je běžnou věcí v Thajsku, kde se převtělencům říká katoey (ženomuž). Protože místní lékaři provádějí metamorfózu jinotělců velmi levně, kvalitně a s minimem administrativních překážek, sjíždí se do Thajska transsexuální klientela z celé Asie. Velký komerční úspěch slaví převtělenci v brazilském Sao Paulu. Muži s umělým silikonovým poprsím v ženských šatech jsou u místních heterosexuálních mužských zákazníků mnohem populárnější než klasické prostitutky.

Jeptiška mnichem?

Kolik převtělenců mezi námi žije? Sexuoložka Hanka Fifková mluví o zhruba tisícovce českých transsexuálů, statistiky z jiných zemí se velmi liší. Zajímavé je, že zatímco s uvolněním politického klimatu po roce 1989 v bývalém východním bloku vzrostl počet žen, které se chtějí stát muži, na Západě tomu bylo vždy naopak – převaha mužů tu touží po ženském těle. Historicky nová možnost změny pohlaví přináší i dosud nevídané problémy: Londýnským transsexuálům třeba až donedávna dávali revizoři v metru pokuty za to, že fotografie na průkazce neodpovídala jejich pohlaví. Dopravní společnost ale nakonec vyhověla stížnostem převtělenců a uznala, že mají právo na dvě průkazky – jednu s mužskou a druhou s ženskou podobou.

Někdejší příslušník amerických elitních výsadkových jednotek James Mundell se v 70. letech nechal přeoperovat na atraktivní blondýnku Sandru Kayovou. Pak se nezávisle na sobě oženil(a) se čtyřmi nic netušícími pracháči a připravil(a) je o úspory. Na seznamu čekatelů na převtělení římské kliniky San Camillo jsou prý ke zděšení Vatikánu i dvě řádové sestry. Že by budoucí mniši? Zpěváckou soutěž Eurovize vyhrála v květnu 1998 izraelská zpěvačka Dana International, která byla až do svých jednadvaceti let mladíkem jménem Jara Cohen. „Je to ohavnost, ani v Sodomě neměli nic takového," komentovali to rabíni netolerantně. Ke kuriózním případům dochází i v Čechách. V pražském Sexuologickém ústavu se před časem léčila trojnásobná matka Jarmila. Když se konečně převtělila v muže jménem František, úředníci správy důchodového zabezpečení zděšeně spráskli ruce: Jak mají vyřídit žádost trojnásobné matky Františka o předčasný odchod do důchodu? Tragikomické osudy převtělenců můžeme domýšlet dál. Představme si třeba „nového" muže, kterému vzápětí po získání nového těla přijde povolávací rozkaz (nestane se to jen díky vyhlášce, díky níž dostává transsexuál automaticky modrou knížku). Jenže vyměnit pohlaví není jako převléknout šaty. Lékaři totiž nejsou bohové a jimi vymodelované orgány proto nikdy nebudou plnohodnoutnou náhradou toho, co vytvořila příroda. Jinotělec se musí rozhodnout, co je pro něho meší zlo. Buď se bude dál trápit v „cizím", ale zdravém těle, či šťastně přesadí svou duši do vysněné tělesné schránky, která ale bude jen nedokonalou a zmrzačenou kopií druhého pohlaví. Operaci proto podstupuje jen část transsexuálů. Zbytek se více či méně úspěšně pokouší smířit s tím, že se prostě narodil špatně.

Náš táta je Lenka

Transsexuálové bývají ostýchaví. Bojí se (často oprávněně) nepochopení a nenávisti. Poté, co se převtělenec vylíhne jako motýl z kukly, za sebou většinou zanechá i trosky minulého života, který prožil v „nepřátelském" těle. Odstěhuje se do cizího města, najde si novou práci a partnera. Jen někteří transsexuálové mají štěstí, že je jejich okolí a bývalá rodina přijmou. „Udeřila jsem na manžela, co s ním je," popsala nedávnou takovou zlomovou situaci v novinách žena jednoho z nich. „Když ze sebe začal soukat, že je transsexuál, spadl mi kámen ze srdce. Nejvíc jsem se totiž bála, že je mi nevěrný." Dnes je živitel rodiny po operaci a rodinná pohoda se vrátila. Originální žena prý převtělence dokonce zasvětila do tajů líčení a půjčuje mu část šatníku. Jen děti se musely naučit svého bývalého otce oslovovat Lenko.


Jak vyměnit tělo

Je to přeci jen o něco složitější než záměna smokingu za květované letní šaty (či naopak) a přimalování kníru (či obtažení úst rudou rtěnkou). Výměna pohlaví zabere několik let a probíhá v šesti krocích:
1. Nejdřív předstoupíte před komisi složenou ze sexuologů, lékařů a právníků. Ta prověří vaši motivaci, bude se zajímat o vaše fyzické a duševní zdraví a o to, zda nejste závislý(á) na drogách a alkoholu.
2. Následuje duševní příprava spočívající v pravidelných schůzkách vás a vašich nejbližších příbuzných s psychoterapeutem a důkladných debatách o tom, co se chystáte podstoupit.
3. Třetím krokem je nasazení hormonů opačného pohlaví. Mužům díky tomu začnou růst prsa a jejich postava se žensky zaoblí, ženám naopak zhrubne hlas a vyraší jim vousy. Pravidelné užívání hormonů už bude od této chvíle doživotním údělem „převtělence" – ani sebelepší „nové" tělo je totiž samo vytvořit nedokáže.
4. Dalším krokem je přechodná změna jména na rodově neutrální (René Jirků, Míla Černých) a postupná adaptace na novou pohlavní společenskou roli.
5. Pak ulehnete na operační stůl. Protože jde vlastně o opravu vrozené vady, zákrok u nás plně hradí pojišťovna. Pokud jste žena, vyříznou vám dělohu a vaječníky, zbaví vás nenáviděných prsů a z kůže břicha či předloktí vymodelují umělý penis. Lékaři to dnes dokáží zaonačit tak, že s ním díky voperované penilní protéze dokonce budete schopen(a) soulože. Můžete si objednat i extra protézy varlat (samozřejmě nefunkčních), které si však už budete muset zaplatit samy. Psychicky velmi cenným důkazem nově nabytého mužství se stane možnost močení vestoje. Někteří čerství převtělenci však vzpomínají, že se zpočátku nemohli(y) rozhodnout, zda mají chodit na „pány" či na „dámy". Pokud jste muž, pak naopak o svou „ozdobu" vyměníte za umělou pochvu, kterou lékaři vymodelují z kůže penisu. Plastičtí chirurgové se to naučili teprve nedávno – do té doby byste se museli spokojit jen s kastrací. Ze zbytků vašeho mužství stvoří lékaři poštěváček, který vám při souloži zmožní prožít orgasmus. Na rozdíl od nás obyčejných nepřevtělenců však pro transsexuály není sex příliš podstatnou součástí života. Hlavní je prý psychická stránka věci: vědomí, že jsou konečně ve správném těle.
6. Závěrečnou fází cesty k jednotě duše a těla je konečná změna jména (z přechodně obojetného na čistě ženské či mužské) a rodného čísla. Dostanete nový občanský průkaz, a získáte tak možnost oženit se či vdát. Dámy, pozor: „noví" muži prý bývají skvělými manžely. Ze svého předchozího života totiž dobře vědí, co žena potřebuje. Na vlastní dítě sice může převtělenec zapomenout, nikdo mu ale nebude upírat adopci.

V cizích šatech

Od transsexuálů se zásadním způsobem liší travestité. Jsou to vlastně jen takoví „převlékači kabátů" – místo těla střídají pouze oděv a svou metamorfózu navíc stavějí hrdě na odiv. Považují ji totiž za Umění. Travestité jsou muži, kteří se mění v ženy jen na krátkou podvečerní hodinu na prknech klubu. Oblečení v luxusních róbách a bohatě našminkováni parodují slavné zpěvačky a herečky. Jsou okázale ženští, ba ženštější než jejich feminní vzory. Když kabaretní šou skončí, složí tranvestité sukni do kufru a znovu na sebe natáhnou mužská saka. Vůbec je netrápí, že nejsou příslušníky druhého pohlaví i „v civilu". I když jsou mužští travestivé většinou homosexuálně orientováni, neprožívají při své produkci žádné sexuální vzrušení. Pro většinu z nich je večerní feminní role zdrojem slušných příjmů – s travesty šou se dnes totiž v Čechách a na Moravě doslova roztrhl pytel a s většinou souborů spolupracují profesionální producenti, vizážisté a choreografové. Kdo někdy takovou šou, založenou na ironii, recesi a nadsázce, navštívil, musí uznat, že je to především rozpustilá hra. Zcela jiným druhem jsou transvestité, které převlékání do šatů druhého pohlaví sexuálně vzrušuje. Fetišističtí transvestité často žijí životem Jekylla a Hyda: přes den nenápadný úředníček vyráží v noci do ulic na jehlových podpatcích, v paruce a minišatech. Na rozdíl od transsexuálů ale transvestité netouží po převtělení. Většinou ani nejde o homosexuály – i ve svých oblíbených večerních šatech se totiž stále cítí být heterosexuálními muži. Na rozdíl od travestitů pak transvestité svou dvojí tvář před okolím pečlivě skrývají. Jejich vášeň je často nutí krást z balkonů dámské prádlo. Když jsou přistiženi, ruinuje odhalení tajné úchylky a policejní popotahování životy těchto smutných lidí.

Pohlavní štvanci

Teraza Spencerová (35) se narodila jako muž. V roce 1997 podstoupila operativní změnu pohlaví, dnes pracuje jako editorka měsíčníku Reader´s Digest Výběr.

Jaké se ti zdály v dětství sny – byla jsi v nich dobyvatel, nebo romantická dívka?
Že bych byla dobyvatel, to se mi snad nezdálo nikdy. Občas jsem si ale před usnutím přála, abych se ráno probudila a byla ze mě holka. No a ráno přišlo zklamání.

Mohl by někdy transsexuál zastávat významný politický post?
Na Novém Zélandě mají transsexuálku v Parlamentu, to je světlá výjimka. Vím o řadě transsexuálů, kteří přednášejí na vysokých školách, v zahraničí i u nás. Doufejme, že s tím, jak se bude povědomí o translidech ve společnosti rozšiřovat a lidé se zbaví předsudků, zvýší se i naše šance na uplatnění.

Jako překladatelka ses podílela na českém vydání knihy amerického transsexuála Leslie Feinberga „Pohlavní štvanci". Jaké máš z obou táborů reakce?
Převážně kladné. V té knize je tolik faktů, že musí zaujmout každého, kdo je schopen podívat se na svět z nového úhlu. Samozřejmě jsem si vyslechla i pár odmítavých reakcí. V jejich pozadí byl strach o nabourání stávajícího status quo…Feinberg v textu mimo jiné mluví o tom, že lidé mají od přírody víc než dvě pohlaví. Někteří se proto asi bojí, že kdyby se tyhle zvyklosti ve společnosti znovu uchytili - v Evropě systém dvou pohlaví funguje teprve asi 300 let – tak se nejspíš zbortí svět.. Legrační je, že svoje protiargumenty opírají o tvrzení: a) je to proti přírodě, b) je to proti bibli.

Cítíš se pohlavním štvancem?
Ne, kvůli pohlaví mě nikdo neštval. Znám ale translidi, kteří přišli o všechno, práci, byt, rodinu…Další proto žijí v neustálém strachu z odhalení. Když se člověk narodí jako transsexuál, transvestit nebo transcokoli, jeho život v této společnosti nebývá tak kvalitní, jak zaručuje Ústava. Přitom je to jednoduché: to, co si hodlám udělat se svým tělem, či jaké oblečení chci bez ohledu na pohlaví nosit, je součástí osobní svobody.

Shlédnuto: 4983x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 2    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License