Johanka - poezie

Čekání na Petruska

Hrozny hněvu, nesklizeny
Zhořkly na vinici zloby
Slzy nářku, neosušeny
Zaplavily jeviště té smutné doby

Rány osudu, hluboko zatlučeny
Proměnily se v rezavé skoby
Přízraky temnoty, náhle probuzeny
Povstaly z nevědomí a opustily své hroby

Noční můry, tolikrát sněny
Rozmnožily se tisícerými klony
Tíživé vzpomínky, nevytěsněny
Rozezněly se jako kostelní zvony

Bojím se podlehnout
Jsem jako kyvadlo
Topící se v spalujícím časovém proudu
Tu tíhu už nemohu uzvednout
Můj život je zrcadlo
Posledního soudu

Dávné naděje, utopeny
Zemřely sterými skony
Někdejší touhy, do prachu zadupány
Zbyly jen znesvěcené ikony

Původní přirozenosti, znásilněny
Hormonálními nájezdníky testosterony
Dříve vidoucí, oči oslepeny
Hledí prázdně jak vyhaslé neony

Překrásné melodie, kakofonií přehlušeny
Pohroužily se v ticho prázdnoty
Steny beznaděje, naposled vydýšeny
Rozplynuly se v náruč věčné nicoty

Nevýslovné strasti, nikdy nevyřčeny
Rozežraly zevnitř kostru osobnosti
Toulavé sny, nikdy nesplněny
Zlámaly v duši všechny kosti

Slovo lásky, nikdy neslyšeno
Žije jen v ústech cizí ozvěny
Srdce vroucí, na kámen zatvrzeno
Vášnivé city v ledovec zmrazeny

Suché a horké rety, polibkem nesvlaženy
Hlubokým steskem popraskaly
Vztažené prsty, dotekem nespaseny
V bezmocné pěsti se zaťaly

Dlouhé vlasy, dlaní vlídnou nehlazeny
Zoufalství rukou zpola již vyrvány
Žízně po životě, elixírem nezhašeny
Nemohou dosáhnout nirvány

Žádostivé tělo, žárem lásky nezkaleno
Zkroutilo se v poslední křeči
Neúnosné tajemství, nikdy nezkroceno
Osvobodilo se v básníkově řeči


(1999)

Tuhle báseň jsem napsala ve čtvrťáku na vejšce (FFUK), když jsem v hodinové pauze čekala na přednášku profesora Petruska, jednoho z gigantů české sociologie.