Johanka - poezie

Diamantově černé železniční blues

Cítím na sobě tisíce zvědavých očí
Vidím jen údiv a pohrdání
Jsem černá ovce na kterou všichni vlci skočí
Vnímám vaši nenávist bez ustání

Jsem ten, na koho se nikdo neusměje
Jsem žhavá krůpěj vržená do závěje
Jsem jedno veliké Kainovo znamení
Tady mě máte. Začněte házet kamení

Kolem mne hustě prší
Lidská hloupost a zloba
Pro toho, kdo se liší
Krutá a zlá je tahle doba

Těch co mě nesnáší
Je vždycky habaděj
Netuší, co to obnáší
Neznají tu beznaděj

Čím déle jede tenhle vlak
Tím více skrývám ten černý lak
Zatínám prsty do pěsti
Přemýšlím o svém neštěstí
Ta doba nic dobrého nevěstí
Ja vím, že nemám nárok na štěstí

Hedvábná šálka kolem krku
Je jako provaz šibenice
Jsem jako štvanec na útěku
A sil mi ubývá stále více.


(1999)

V létě 1999 jsem navštívila 1.český gay film festival, který se konal v Beskydech. Bylo to mé první vykročení z ulity heterosexuálního světa. Nebyl to sice ještě kontakt s našinci, ale přece jen to byl pokrok. Hodila jsem na nehtíky černý lak, omotala krk dámskou šálkou, chodila na filmy a bylo mi blaze.

Cesta vlakem zpět do Prahy pak znamenala vystřízlivění z dočasné euforie. Můj nekonvenční vzhled vzbuzoval u lidí nevítanou zvědavost a pod tím dojmem jsem tuto báseň napsala. Podle výrobce měl mít lak diamantový lesk; odtud vyplývá název.