Jsem kluk, jupííí!

Tuhle větu si říká mnoho z nás, čím více vypadáme jako muži a čím častěji nás taky tak oslovují ostatní lidé. Já osobně si tuhle větu říkám nejčastěji před zrcadlem, když se na sebe dívám, jak mám krásné tmavé tričko, do modra brýle a krásné pánské rifle. A pro všechny, kdo stojí na cestě tohoto problému, doporučuji vyměnit kalhotky za trenky, v kterých se budete cítit jako muži, které nebudou nikde táhnout a řezat, jak to určitě všichni známe.:-D Dnes už všemu, co je dívčí říkám NE, ale můj příběh je složitější, tak se s vámi o něho podělím a třeba pomůže dalším lidem, kteří se v předešlých příbězích nenašli.:)

Můj příběh začíná jako každý jiný. Narodil jsem se jednoho krásného srpnového dne v porodnici, samozřejmě se všichni radovali, že mají holčičku a mého o 5 minut mladšího sourozence. Ano, byli jsme dvojčata. Samozřejmě, čas letěl a my byli ve školce, kde jsem si hodně hrál s kostkami ze dřeva a také stavebnicí Merkur a rád jsem zpíval u klavíru a hrál si se sourozencem a jedním klukem. Ale než jsme každé ráno došli do školky, předcházel tomu hysterický výstup mě a sourozence a velmi komická situace, kdy jsme matku tahali za kabát, aby neodcházela a učitelky tahaly nás oba dovnitř, no větší hysterie snad ani být nemohla a ostatní se dobře bavili.:-D

Před nástupem do první třídy se nám rodiče rozvedli, což mě dost mrzelo a dlouho jsem si myslel, že je to jen díky mě. Odstěhovali jsme se 300km daleko od mého domova, kam mě srdce nepřestalo táhnout ani po tolika letech života na Moravě. Samozřejmě přišel nástup do školy a vše okolo, co z nás zná každý, nějaké ty šatičky a krapet větší hysterie, moc se mi to nezdálo. V té době, kdy se rodiče rozvedli, a mamka zůstala s námi dvěma, jsem se naučil skromnosti, lítosti a velkému citu k lidem. Začal jsem na mamce být citově závislý a nenechal bych ji nikdy ublížit. Nejhorší pro mě bylo, když jsem viděl, jak počítá koruny a přemýšlí, jestli koupí nám něco navíc anebo sobě snídani. Pamatuji si i na jeden den, kdy se rozbrečela u výlohy s botami a brečela, protože si je nemohla koupit a přitom je tolik potřebovala. Bylo mi ji líto a v té době jsem si ji začal nehorázně vážit. Někdy v té době bídy nám také mamka představila svého přítele a my se o rok později stěhovali k němu do bytu a kousek od nového domova jsme začali chodit do ZŠ. Naší největší zálibou bylo lítání po venku a hraní si na vojáky a generála anebo na vězně a dozorce.

Na základní škole jsem poznával první zamilovanost (zamilovával jsem se platonicky do učitelek), drobnou šikanu, velmi vetchá kamarádství a taky nové starosti. Naštěstí jsem měl sourozence, se kterým jsme si byli velmi blízcí, není divu, mám jen jeho jako sourozence a žádného jiného nemám, dalším plusem bylo, že jsme byli věkově stejně staří, až na to, že já o pár minut starší.:) Pořád jsem myslel na sourozence, když jsem někde byl, bylo mi po něm smutno a jemu po mě taky. Všude, kde nás mamka brala, tak jsme jezdili spolu a proto nebylo ani divu, že jsme spolu začali o něco později studovat SŠ. Ale vraťme se na ZŠ do 8. třídy, kdy se to všechno stalo, to zásadové.

V 8. třídě jsem byl silně zamilovaný do jedné nejmenované učitelky, která se mi velmi líbila a já najednou v sobě našel nutkání nosit rifle a flanelovou košili, co mě a sourozenci koupila mamka. Měl jsem děsně velkou snahu, aby si mě má platonická láska všimla. Jednoho večera jsem chtěl sourozenci říct, že chci být klukem, i když jsem o ničem neměl informace, zdali to jde a jak. Když jsem si tedy ulehl do postele, řekl jsem, že bych mu něco chtěl říct, což on mi řekl taky. Dostal tedy přednost a to jsem neměl dělat… Řekl mi, že chce být taky klukem a když mi to sdělil, já najednou věděl, že je vše ztracené, protože by se s tím rodiče nesmířili, že obě děti jsou takové. Nic jsem na to neřekl a jen v hlavě jsem věděl, že já musím být ta holka, která bude rodičům dělat radost.

V prvním ročníku na SŠ jsem měl svoji první známost s klukem, ale popravdě řečeno, přišlo mi divné se s ním líbat, objímat ho a k tomu všemu ještě se ho dotýkat na intimních místech, při čemž mi bylo na blití. Tento vztah skončil po 3 měsících, za což jsem byl rád a navíc jsem s ním nespal, za což jsem byl rád nejvíce, protože bych si sebe už nemohl vážit. Po tomto vztahu jsem měl jeden úžasný vztah s holkou, která byla sympatická a milá, tehdy jsem si myslel, že jsem tedy lesba. A taky se podle toho tak choval, i když jsem z nějakého nezjištěného důvodu neměl rád své tělo a v té době jsem ještě nevěděl proč, ale teď už to vím.:) Poté jsem se znovu snažil znormalizovat a přišel můj druhý vztah s klukem, kterého jsem si taky k sobě nepřipustil a byl jsem rád. Ale zjistil jsem, že s rukama to prostě nejde, i když se snažím. Takže jsem tedy chodil jen s holkami a cítil jsem se podstatně lépe. Byl jsem na ně hodný, milý, pořád jsem něco pro ně vymýšlel, ale pro mnoho to bylo asi málo. V té době mě dokonce i má mamka donutila si vzít na sebe šaty na ples školy, kde jsem musel hlídat tombolu. No, ale uznejte, jak jsem asi vypadal, když jsem na sobě měl černo-zlaté šaty s vyztuženým prostorem pro prsa, a k tomu zdravotnické sandále, protože jsem měl nohu 46 (což je 11)? No samozřejmě, že jako blázen a veškerá pozornost se ubírala na mě, místo na maturanty. No to byl poslední okamžik, kdy jsem si na sebe oblékl šaty, protože jsem se cítil jako nahatý, ten večer jsem dost v tomto oblečení trpěl a nic z toho neměl. Brrrr, už nikdy více.

Pak přišel můj roční vztah, kdy jsem se k slečně nastěhoval, sotva jsem udělal maturitu a byl jsem rád, že nejsem s rodiči. Ale v té době jsem musel být jako dokonalá slečna, takže holčičí věci (šaty a sukně samozřejmě do tohoto oblečení nespadaly) a taky jsem nosil dlouhé vlasy po lopatky a maloval se, z čehož mi slzely oči. Ale proč ne, když si to přála má přítelkyně, která by mě jinak nevzala na veřejnost. Celou tu dobu jsem potlačoval problém transsexuality a dokonce jsem se o něho ani nezajímal, což do teď trochu nechápu.:) Ve chvílích společného bydlení jsem poznal hořkost tohoto vztahu, fyzické ubližování a duševní týrání a ponižování. Proto se není čemu divit, když jsme se spolu rozešli, že jsem skákal metr nad zem.:) Najednou jsem měl pro sebe peníze, co jsem vydělal a dostával od rodičů, protože jsem byl na VŠ. Začal jsem bydlet sám, naučil jsem se vařit, prát a vše okolo a byl jsem spokojený jako nikdy. V té chvíli jsem si uvědomil problém, že jsem kluk, ale v holčičím těle. Po tomto hrozném vztahu jsem měl další dva, které dopadly různě, se svojí bývalou přítelkyní jsem nej kamarád a dost mi pomáhá a ten druhý vztah, dopadl tak, že mi byla nevěrná a dostal jsem kopačky. Tehdy jsem to bral jako tragédii, ale dneska jsem za to vděčný, protože jsem poznal lásku svého života, která mi rozsvítila život a dala mi poznat, co je to opravdová láska.

Mezi mnou a mojí láskou je 17 let rozdíl, ale nikdo by to nepoznal, vypadá mladě, a jak vypadá, tak se i chová. Je vtipná, milá a vždy ke mně hodná, ale někdy musí být i přísná, třeba když mi posbírá hromadu věcí po celém bytě a donese mi je a řekne: „Toto bude uklizené, než se osprchuji“.:-D V té chvíli je tak roztomilá, až by ji člověk samou láskou spapal. Ale taky to ze začátku bylo komplikované. Když jsme se totiž poznali, na první dvě schůzky jsem se oblékl jako ženská a dokonce se i namaloval, což je pro mě velká oběť a navíc mě celý den slzely oči, abych se jí líbil. Ale asi to nebylo to pravé ořechové, stále se do mě nemohla zamilovat naplno, zamilovala se do mě, až tehdy, když mě viděla, jak chodím normálně, v tričku, riflích a mikině, samozřejmě vše pánské. V té době se zamilovala naplno a já byl šťastný. Jenže v té době nevěděla, že jsem kluk a to mě dost trápilo, protože jsem věděl, že ji lžu a něco ji namlouvám, co není pravda. A tak jsem se rozhodl jít s pravdou ven, samozřejmě jsem nemohl mnoho nocí spát a dost jsem brečel, jak jsem se obával, že o ni přijdu. Když jsem jí to tedy řekl, byla mírně v šoku, ale rozhodla se mi pomoct a zůstat se mnou, samozřejmě jsem ji nabídl i druhou možnost- jít svoji cestou beze mě. Je to nádherný pocit, když máte vedle sebe člověka, který vás miluje a vy jeho. Našel jsem v ní svůj ideál, jaký jsem si vždy přál a nikdy o ni nechci přijít, je to nejlepší, co v životě mám. Největší radost mi udělala, když jsem od ní dostal trenýrky na Vánoce a krásné pánské trička. A málem mě rozplakala, když mi řekla: „ Už se těším, až budeš kluk, Matty.“ Od nového roku to ví i její rodina a dokonce mě oslovují jako kluka a snaží se. Jen má rodina o tom neví, jediný, kdo o tom ví je můj bratr a jeho přítelkyně, ale tihle dva mě zavrhli právě kvůli tomu, že jsem to stejné, co on. A nebudu zapírat, že mi nechybí, chybí a moc. V dnešní době budu dělat psychotesty, docházím k paní Entnerové a paní psycholožce a kolem sebe mám spoustu lidí, kteří mě drží, a jsem za to rád. A taky mě čeká to nejhorší- sdělit to rodičům formou dopisu. Tak mi držte palce.

Taky bych pro ty, co stále tápají a jsou nejistí, řekl, že jsem taky tápal a byl jsem nejistý, dokonce jsem si velmi těžce musel rozpomínat na zájmy v dětství a taky jsem se to snažil dost dlouho popřít, ale dneska mám jasno a vím, co chci. Nejvíce inspirující pro mě bylo, když jsem to řekl nej kamarádce a moji úžasné přítelkyni, že mě ani jedna neřekla, něco negativního a drží mě. A moje nej kamarádka mi dokonce místo Matty říká Monty, což se mi taky velmi líbí.:) A něco pro zasmání, dohadovali jsme se s přítelkyní, kdo bude mít dříve po menstruaci, zdali já díky hormonům anebo ona díky přechodu.:-D A lidi, neberte jako krizi menstruaci, já je sice nevítám s nadšením, ale snažím se to změnit svým optimistickým přístupem, vždy třeba říkám větu: „Ale ne, vy už jste tu zase? No to kdybych věděl, nachystal bych vám i chlebíčky.“ :-D Na jednu stranu, kdo může zažít život ženské a poté rozumět partnerce jako my? Já děkuji svému životu, že mi dal možnost poznat, jak to mají holky těžké a obdivovat je za to, ale také děkuji přírodě i za to, že mi dala 183cm výšku a velkou ťápotu. Přeji všem mnoho úspěchů a pěkné přijetí od ostatních.