Jsme normální?

Napsala mi jedna vdaná žena, že přistihla manžela, jak onanuje nad pornografickými časopisy. Tak ji to šokovalo a pobouřilo, že se rozhodla požádat o rozvod. Dovolávala se mého názoru a chtěla, abych jí potvrdila, že manžel určitě není normální. Stejný výraz použil muž, který si přišel postěžovat, že s ním jeho žena nechce spát: „Ona snad ani není normální...", lamentoval. Jen o pár hodin později seděla ve stejném křesle žena jiného muže: „Paní doktorko, můj manžel není normální, pořád by jen souložil...", slyšela jsem pro změnu od ní.

Nenormálními jsou nazýváni homosexuálové, transsexuálové, pedofilové či masochisté. Nálepku nenormální dostávají i různé sexuální praktiky. Ptala jsem se jednoho mladého muže, co je obsahem jeho erotických fantazií. „Nic zvláštního, jsou úplně normální," dostalo se mi vyčerpávající odpovědi. Normálnost osaměle žijícího člověka stejně jako člověka netoužícího po dětech bývá zpochybňována. Slovíčka normální a nenormální nám jdou velice lehce z úst. Je jednoduché je vyslovit. Ale co jimi vlastně myslíme?

Když řekneme o něčem, že je nenormální, říkáme tím zároveň, že existuje nějaká norma, kterou známe a se kterou máme možnost srovnávat. Možná si v tu chvíli neuvědomujeme, že tzv. norem máme mnoho typů.

Velice často používanou je norma statistická. Ta za normální označuje jevy většinové a za nenormální menšinové. Příkladem je třeba sexuální orientace. Většina lidí je orientovaná heterosexuálně, menšina homosexuálně. Kolikrát asi slyší gayové a lesbické ženy slova - „on (ona) není normální, je teplej, teplá". Pokud bychom stejný metr, stejný typ normy použili při popisu jiného jevu, dospěli bychom např. k tomu, že normální je mít zkažené zuby a nenormální vlastnit zdravý chrup.

Ještě zrádnější je používat k hodnocení chování druhých tzv. individuální normu. Ale i přesto mnozí lidé označují například orální či anální sex nebo masturbaci za nenormální jen proto, že se těmto praktikám nikdy oni sami nevěnovali.

Všichni známe jistě i právní normy - pomocí těchto norem jsou ve společnosti stavěny některé nežádoucí jevy či způsoby chování mimo zákon. Příkladem nám dobře známým může být třeba pedofilní nebo sexuálně agresivní chování. V tomto smyslu je v naší společnosti brán jako normální sexuální kontakt mezi dvěma dospělými lidmi (na pohlaví nezáleží), který je souhlasný, dobrovolný a který nikomu z partnerů nezpůsobuje fyzickou ani psychickou újmu. Ale i něco tak samozřejmého a pochopitelného, jako je právní norma, je dáno společností, kterou je tato norma vytvářena. Co se nachází mimo naše právní normy, může být ale naprosto normální a nepostižitelné ve společnosti posunuté o několik set kilometrů jinam, nebo o několik set let zpět.

A neměli bychom zapomínat i na normu morální, vytvářenou dlouhodobě každou společností. Jistě se na této normě podílí nemalou mírou i typ náboženství, ze kterého daná společnost vyrůstá. Příkladem chování, které je z hlediska morálky hodnoceno různými společnostmi odlišně, je třeba nevěra.

Udělejme si teď malý výlet. Postoje k jednotlivým sexuálním jevům se liší podle společnosti, která postoj určuje či ovlivňuje. Zdá se, že většina z nás má jasno v tom, co si myslí třeba o homosexualitě, předmanželském sexu, incestu či masturbaci. O svém postoji jsme přesvědčeni, že je správný a normální. Je dobré si při té příležitosti uvědomit i určitou relativitu.

V kmenových společenstvích, která v současné době existují v Africe, Oceánii, Asii a Americe, platí různá sexuální tabu. Jde o jakési příkazy, zapovídající dotýkat se určitých osob, pohlížet na jisté věci, vstupovat na určitá místa či vykonávat nějakou činnost. Tabuizovanými jsou například osoby, které se nacházejí v „nevšedním" stavu - menstruující či rodící ženy nebo šestinedělky. Zřizují se pro ně speciální chýše, kam se tyto osoby uchylují po dobu, po kterou jejich nevšední stav trvá. Naopak tabuizovaným místem pro ženy jsou tzv. domy mužů. Sexuální abstinence bývá přikazována za účelem dosažení nějakého cíle(před větším lovem s cílem získání větších sil). Zdržení se předmanželského pohlavního styku ze strany ženy představuje u mnoha kmenů nutný předpoklad pozdějšího manželství. K zachování panenství dívek se provádí tzv. infibulace čili sešití stydkých pysků u kmenů ve východním Súdánu, severovýchodní Africe či u indiánských kmenů Jižní Ameriky. Kolikrát za život by bylo chování průměrného Středoevropana, který by se chtěl milovat při menstruaci partnerky, svou rodící ženu by držel za ruku a před lovem by si s chutí zasouložil, aby byl v pohodě, označeno za nenormální, nemusím ani dodávat.

Podívejme se teď pro změnu na něco tak samozřejmého, jako je manželství. Zůstaneme-li u kmenových společenství, zjistíme, že nenormálními bychom se svým párovým manželstvím byli třeba u rolníků a pastevců v Africe, kde je preferováno mnohoženství, či v Tibetu nebo na Sumatře, kde bychom byli tlačeni spíše do mnohomužství. U Čukčů či Jakutů bychom normálně žili v manželství zvaném skupinové, čímž je míněno trvalé životní a sexuální společenství určitého počtu mužů s určitým počtem žen. Komu by to nevyhovovalo, mohl by se přesunout do Afriky, kde u některých kmenů žijí lidé v tzv. manželství „na zkoušku", které trvá do zjištění plodnosti ženy (pak dle výsledku následuje manželství „naostro" nebo rozchod). A co manželství, kdy hostitel nabízí hostu svoji ženu nebo dceru na znamení pohostinného přátelství - odmítnout dar nebývá označeno za normální.

Pokud bychom si zacestovali v čase, zjistili bychom také mnohé zajímavosti:

V panovnických rodech starého Egyptu byla běžná sourozenecká manželství, nejčastěji sňatek s vlastní nebo nevlastní sestrou. Výjimkou nebylo ani manželství s dcerou (Ramesse II. se oženil se svými třemi dcerami). Neplodnost byla pak důvodem k rozloučení manželství. Ve starém Řecku patřila tzv. pederastie - pohlavní vztah zralého muže k jinochovi - ke společenské normě. Dospělý muž předával jinochovi prostřednictvím lásky moudrost starších generací. Ve Spartě byla láska k hochům povolena státem. Anální sex zde byl normálním a vysloveně hojně využívaným způsobem milování, a to jak mezi mužem a ženou, tak mezi mužem a mužem.

U Inků byli panovníci zavazováni k sourozeneckému manželství. Vládnoucí Inka si musel vzít za ženu nejstarší sestru. Jakmile mu porodila syna a dceru, ukončil s ní veškeré pohlavní styky. Zůstalo-li manželství neplodné, oženil se s druhou nejstarší sestrou. Dále pak měl ještě několik zákonných manželek a dalších zhruba 300 žen. Nepřekvapuje tedy, že devátý Inka (1438 - 1471) zanechal po své smrti kolem 300 dětí.

Chetitské zákony jako první vůbec specifikovaly nepovolený styk se zvířaty. „Když někdo znásilní krávu, musí zemřít," a stejně tak „když někdo znásilní svini, psa, musí zemřít." Kupodivu však znásilnění mezka či koně zůstává nepotrestané. Zákony pamatovaly i na opačné případy: „Když býk skočí na člověka, tak býk musí zemřít." Ale beztrestné zůstávalo, když na člověka skočilo prase.

V Babylóně se každá z jeho obyvatelek musela alespoň jednou v životě věnovat prostituci v Ištařině chrámu. Mužský návštěvník chrámu si mohl kteroukoli z žen vybrat a hodit jí do klína peníze se slovy: „Vyzývám tě ke službě bohyni." Oslovená žena nesměla odmítnout ani peníze, ani muže. Obnos, vydělaný při pohlavním styku, byl pak odevzdán jako dar chrámu.

A co my dnes? Rozumíme si ve svých postojích k sexu? Jsme schopni pochopit specifika naší společnosti ve srovnání s jinými? Naše kultura vychází z židovsko-křesťanských základů. Možná se nám podaří lépe se v sobě vyznat, když si uvědomíme, že např. v judaismu byla nahota považována za něco ponižujícího jak pro nedostatečně oděného, tak pro diváky. Pohlavní orgán a hanba jsou v hebrejštině vyjádřeny týmž slovem (erva). Křesťanskému vlivu můžeme lépe porozumět např. tehdy, když si přečteme poslední římskokatolický katechismus, ve kterém se tak, jako celá staletí před tím, opakuje, že „chlípnost je nezřízená touha nebo bezuzdné vyžívání se ve smyslné rozkoši. Pohlavní rozkoš je mravně nezřízená, když se vyhledává pro ni samu, mimo její zaměření na plození a životní spojení."

Jestliže si nyní, po přečtení této kapitoly, dovolíte trochu přemýšlet o tom, co vlastně říkáme, když používáme slovíčko „normální", bude to skvělé. Pokud příště, než ho vyslovíte, alespoň na vteřinku zaváháte, budu ráda. Nakonec - kdo ví, jaké nálepky budeme dostávat od svých praprapravnoučat za chování a postoje, které jsou pro nás všechny přece úplně NORMÁLNÍ.

Uvedená kapitola je z knížky O sexu s Hankou autorky MUDr. Hanky Fifkové. V této knížce jsou popsány základní problémy, se kterými lidé navštěvují sexuology, původ jejich vzniku, způsoby řešení, provázené mnoha příběhy. Kniha je psána srozumitelným a čtivým způsobem. Je určena nejen lidem, kteří mají problémy, ale i všem ostatním, které uvedená problematika zajímá.