inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
30.11.2021 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Kateřina Dolnoveská - básnická sbírka Transgender

S plamenným mečem tam přece kdosi stál


Na lůžcích nemocných cesty se rozchází,
mnozí se vrací zpět, však někdo odchází.
Dnes se mi zřítil svět, jsou jen oči křičící
a ústa tvá zlomená, raněná mrtvicí.
Co jsi mi chtěla říct voláním tonoucím,
zápasíc o slovo, to se již nedozvím.
Kus svého života bych za to chtěla dát,
jen kdybych několik slov mohla rozeznat.

Na cestě do vrchu máry se naklání,
pohřební průvod jde a zvony vyzvání,
zástup se vine výš a nemá žádný spěch,
venkovské kapele se přece krátí dech.
Loudavý žesťů zvuk se nad krajem rozpouští,
když na lanech vrzavých nás rakev opouští,
na jejím víku pak rachotí hroudy hlíny
a v nitru mém zšeřelém se rozkládají stíny.

Tíseň jak mlha se valí ze strání.
Babičko, ruku tvou zas cítím na skráních,
ruka tvá poutem je, jež uzlem gordickým,
přivázala nás ke kraji navždycky.
Učila jsi nás znát svou mapu polních tratí,
ta se v nás otiskla, z myslí se nevytratí,
hrdlo se zadrhne, když vyslovím ta místní jména,
jež voní po stráních, jak louka posečená.

Učila jsi nás, že vše z půdy pochází,
že krajem půjde hlad, když setba nevzchází.
Hospodin si však ten chudý kraj oblíbil,
a kam až dohlédneš, všude tak blízko byl.
Viděla jsem ho, jak v korunách stromů stál,
tak přísný a velebný se mi tehdy zdál,
když jsem si ale pak zas hrála s koťaty,
smál se jim z oček a byl snad i dojatý.

Vzpomínám, jak spolu chodíme po kraji,
a všichni nás poznají a všude nás vítají.
Svět je dnes kolotoč laskavých tváří,
jenž o svátcích velikých a poutích září.
V neděli po mši, když vycházím z kostela,
zas vlídně mi kývne hlavička anděla,
děkuje za peníz, je rozesmátý,
že náměstí rozkvetlo dívčími šaty.

Na hřbitově mizíš mi beze slov varování,
pak najdu tě u hrobu s uschlými květy v dlani.
Z bezzubých úst plyne ti němá rozmluva
a věty jsou tak těžké jak závaží z olova.
Jak články řetězu jsou slova, která slyšet není,
když spouštíš je s okovem do studně zapomnění.
Kus svého života bych za to chtěla dát,
jen kdybych jen několik slov mohla rozeznat.

Po letech sama již bloudívám po kraji,
dnes děvčátko vytáhlé, co lidé už neznají.
Svět se stal hradbou lhostejných tváří,
tak odjíždím spěšně pryč před začátkem září.
U domu praděda jsem postála před vraty,
mám v duši polomy a také vývraty.
Na kopcích úsvit v záři ohně vzplál
jakoby s plamenným mečem tam kdosi stál.

Do kolny mne to neodbytně táhne,
však bryčku na cestu již nikdo nezapřáhne.
Beru si s sebou jen pár starých pohlednic,
jich písmo je vybledlé, že nepřečteš skoro nic.
Světla jsou pohaslá a oslepla zrcadla
a tajemství předků mých do prachu zapadla.
Nechávám za sebou jen lávky stržené,
a raněné kořeny i lásky ztracené.

Nevlídný vlak v šeru krajinou uhání,
nese mne do světa, prý za vyšším vzděláním
v době, kdy pravdou si již nikdo není jist
a hlavním předmětem je třídní nenávist.
Podivný povstal svět s podivným soukolím,
které nás vtahuje… Bože, jak obstojím.
Dnes vím, tehdy na kopcích, když úsvit ohněm plál,
to s plamenným mečem tam přece kdosi stál.




Translidé 2003-2021 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License