Když jsem ještě býval ženou
Cesta ke změně pohlaví trvala dlouhá léta
"Nevěděl jsem, odkud se ve mně bere ta nespokojenost se sebou, ten neklid a smutek, zoufalství. Prožíval jsem nepochopitelné stavy zamilovanosti do žen a dívek kolem sebe a sám jsem k sobě měl odpor. Ten se vystupňoval v pubertě," vypráví veselý, dnes už spokojený muž.
Jeho byt je zajímavý, stejně jako on zařízení a výzdoba v sobě nesou jak ženské, tak mužské prvky. Jsou tu záclonky s kanýrky a dečky, ale je tu i stůl a nábytek, který dělal on sám vlastníma rukama, s mužskou šikovností a silou.
Jeho zoufalství z toho, jak špatně se cítil v ženském těle, vyvrcholilo v patnácti letech sebevraždou. Sestra ho, tenkrát ještě ji, Janu, našla na půdě s podřezanými žilami a zavolala pomoc. Tak se Jana dostala na psychiatrické oddělení v Brně a tam po dlouhém váhání konečně pojala důvěru v lékaře a snažila se vysvětlovat jemu i sama sobě, proč se cítí tak, jak se cítí.
Lékař jí hodně pomohl, už tím, že ji seznámil s dalšími lidmi, kteří na tom byli stejně. Zmínil se před Janou také o možnosti operace. To ale zatím nepřicházelo v úvahu a ještě celou střední školu absolvovala Jana jako dívka, i když to bylo pro ni kruté. Stále váhala, protože rozhodnout se ke změně pohlaví znamená změnit zgruntu celý život a rodinu a přátele vystavit bezohlednému zájmu okolí...
Poslední kapka
Pak ale přišla opravdová láska k ženě v zaměstnání. Nebyla opětovaná, Jana si zoufala a viděla to jako poslední kapku. Byly Vánoce, to je takový čas ke sdělování závažných životních rozhodnutí. Jana neměla sílu udělat to během Štědrého večera, ale pak druhý den strávila docela sama na dlouhé procházce a došla ke konečnému rozhodnutí. Musí to udělat, i kdyby se měla s rodiči navždycky rozejít. Řekla to rodičům, když seděli u kávy, otec četl noviny a maminka pletla.
"Ten okamžik si budu pamatovat celý život. Otec přestal číst, dlouho na mě hleděl a nechápal. Když jsem opakoval, že chci jít na operaci dát si změnit pohlaví, vypadly mu noviny z ruky a jediné, na co se zeptal, bylo, kolik to bude stát. Pak se sebral a zamkl se v pracovně. Maminka začala plakat a řekla, že jsem to tatínkovi neměla říkat, protože má slabé srdce a celou noc mu bude bušit, takže se nevyspí a ráno musí brzy do práce.
Druhý den mi ale otec oznámil, že on měl dceru a na syna si zvykat nebude, maminka se přidala, plakala a viděla jen to, že se nám budou lidé smát. Tak jsem si sbalil věci a první noc jsem spal v kanceláři. Později jsem si našel podnájem, a tam jsem zůstal skoro osm let. Vlastně po celou dobu léčby," vypráví Jan. Téměř tak dlouho všechno trvalo. Velká přeměna.
Na dámy, na pány?
Pomáhala mu brněnská sexuoložka Dagmar Bártová, ale operovali ho v Praze. Operaci však předcházela poměrně náročná hormonální příprava. V jednom okamžiku celé složité léčby se stalo, že měl už vousy, ale ještě i prsa... "V nemocnici jsem nevěděl, na jakou toaletu mám chodit, jestli na dámy, nebo na pány..." směje se Jan.
Po několika složitých chirurgických zásazích se stal mužem, změnil si jméno i život. Už v průběhu léčby se oženil. Kolegové v práci si po určité době také všimli, že se s Janou něco děje, takže jim všechno po pravdě řekl ještě před svým přerodem.
"Nikdy jsem se nesetkal s žádnými posměšky nebo s nějakou negativní reakcí. Lidé mi přáli," vzpomíná. Jen jeho manželství nevydrželo. Snad to bylo nedokonalým sexuálním životem, napadlo mě, ale Jan to odmítá. "To je stránka soužití, která se dá vždy přizpůsobit. Pravda je, že i přes určité fyzické nedokonalosti jsme si se ženou vyšli vstříc. Rozdělily nás jiné věci, povahové vlastnosti. Jako kamarád jsem jí po rozvodu pomáhal hledat nového partnera."
Jan je šťastný, i když zůstává sám. Má spoustu koníčků, práce i přátel, a je sám sebou. S maminkou se po letech zase našli. Pochopil, že to pro ni bylo těžké, ale přece jen byl rád, když ho pozvala domů. Přerod nevidí jako kus těžkého údělu, ale jako šanci: S prožitkem, jaké to je být ženou, je určitě dokonalejším mužem...
