inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
15.7.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Když muž je ženou...a naopak

Kolikrát už jste si s nadsázkou povzdechli: "Proč já jsem se nenarodil jako ženská?" No vidíte, a pro někoho ten povzdech představuje doslova existenční problém. Máme na mysli jedince, kteří se ocitli v zakletí těla patřícího opačnému pohlaví. A řešili otázku, jak z toho ven?


Je těsně po půlnoci. Opilý muž vrávorá ulicí. Už dlouho se mu takhle netočila hlava, ale něco vzadu v mozku mu říká, že by měl zrychlit. Okna, ve kterých se ještě před chvílí svítilo, se ponořila do tmy. Tak je to pravda, ta děvka tam vážně někoho má a teď se ho snaží rychle schovat. Dlouho mu trvá, než se strefí klíčem do zámku, schody v domě už ale bere po dvou. Ještě že bydlí v prvním patře. Ke dveřím bytu dobíhá udýchaný a zpocený, ale s pocitem, že tentokrát nad ní vyhrál. Teď přijde ten okamžik, kdy je oba načapá...

Za tři vteřiny rozrazí dveře a s hlasitým výkřikem: "Tak kde ho máš, ty kurvo!" se ocitne uprostřed místnosti. V rozestlané posteli ale najde jen rozespalou a nicnechápající přítelkyni. Cítí se jako blbec. Vyčerpaně se sesune k zemi. Aby toho ponížení nebylo málo, uvolní se mu přesně v tu chvíli stahovací pás a zpod vyhrnuté košile vykouknou prsa – solidní trojky.


To není vymyšlený příběh, oba jeho aktéry osobně znám. Před pěti lety se přestěhovali do našeho domu; tehdy ještě jako dvě ženy – Lenka a Helena. Všichni jsme byli přesvědčeni, že jsou to lesbičky, a ony nám to snad ani nevyvracely. Uběhly ale dva roky a Lenka se začala měnit. Zčista jasna se jí nápadně zmenšila prsa, zchlupatěly jí nohy, zhrubl hlas, na tváři jí začaly vyrážet první vousy a na poštovní schránce se změnilo jméno. Z Lenky se stal Kim a my se sami sebe ptali proč. Proč tak najednou?

"To ale nebylo najednou. Transsexualita je vrozená vada, která vzniká během těhotenství, pravděpodobně kombinací genetické dispozice a hormonálních vlivů. Tito lidé si většinou svou odlišnost uvědomují už v dětství," říká sexuoložka Hanka Fifková, která se u nás léčbou transsexuality zabývá.

"Zdá se jim, že něco není v pořádku, ale věří, že se to určitě spraví. Transsexuální muži uvěznění v ženském těle píší Ježíškovi, aby jim přinesl penis, ženy v mužském těle touží po pravém opaku. Časem zjistí, že realita je úplně jiná, že se vůbec nic nemění, a že dokonce nikdo nic nechápe. Je to taková beznaděj, že někdy i na pár let zapomenou, kým se cítí být, a přizpůsobí se biologické podstatě. S příchodem puberty se ale vše vrací...," dodává.


Podobnou zkušenost má i dvaatřicetiletý Dan.

"To, že jsem se narodil ve špatném těle, jsem věděl už od dětství, nejvíc si to ale začne člověk uvědomovat až v pubertě. Odmalička si připadáte nepatřičně – když vás navlékají do šatiček a nutí vás hrát si s panenkami. To ale zvládnete, prostě se vzepřete rodičovské vůli a místo na přebalování si jdete hrát s klukama fotbal. Lidi možná kroutí hlavou, ale vám to ještě pořád prochází, protože jste přece jenom dítě a ono vás to jednou určitě přejde. Třeba ve chvíli, kdy vám začnou růst prsa. A to si pište, že začnou, jako naschvál hodně brzy.

Kluci si s vámi už nechtějí hrát, protože i když máte na nohou kopačky, přestáváte se jim fyzicky podobat. Ještě nějakou dobu ale bude trvat, než pochopíte, že svoje spolužačky vidíte spíš než jako kamarádky jako objekty svých sexuálních tužeb. Takže se s vámi přestanou bavit i ony, protože jste pro ně najednou strašně divný(á). To je okamžik, kdy se ocitnete na rozcestí.

Máte na výběr, buď se uzavřete do sebe a budete se vší silou snažit přizpůsobit společnosti, nebo... spácháte sebevraždu. Pak je tu ale ještě třetí možnost – vzepřete se přírodě," vypráví Dan – kluk s bradkou, na kterém byste na první pohled nepoznali ani jeho věk, ani to, že ještě před nedávnem mu neřekl nikdo jinak než Zuzano.


Dnes už dokáže většina transsexuálů díky dostatku informací svůj problém poměrně rychle pojmenovat a řešit – obvykle operativní změnou pohlaví. Jenže na konci osmdesátých let byla situace úplně jiná:

"Tehdy jsem ještě vůbec netušil, že něco jako transsexualita existuje, a že se dá dokonce léčit, a tak jsem na to šel po svém. Každé odpoledne po škole jsem se převlékl za kluka a vyrážel ‚na lov‘. V kšiltovce, volné košili, pánských šortkách, bombru a kanadách jsem byl od tehdy populárních skinheadů téměř k nerozeznání, a tak sbalit sem tam nějakou holku nebyl téměř žádný problém.

Ten nastával až v okamžiku, kdy mým roztouženým slečnám přestávalo stačit vodění se za ručičku a začaly po mně požadovat i něco víc. Nemluvím vůbec o sexu, o tom jsem si mohl nechat tak maximálně zdát. Už při hlubším polibku jsem si totiž musel dávat obrovský pozor, abych se náhodou neotřel svým poprsím o to jejich a ony se zděšením v očích neprchly.

Dokážete si asi představit, jak v šestnácti sedmnácti strašně moc každý kluk touží po tom, skončit s holkou v posteli. Představte si ale situaci, kdy se vám dotyčná slečna do postele přímo cpe – a vy ji, nedej bože, k tomu všemu ještě milujete –, ale i když se vám v hlavě promítají ty nejfantastičtější představy, musíte chtě nechtě úplně lhostejně pronést tu nejnesmyslnější větu na světě: Víš, promiň, ale už mě to s tebou vážně nebaví, musíme se rozejít...," vzpomíná Dan.


Takovým způsobem se nedá žít napořád. V noci Dan masturboval nad tátovými pornočasopisy a představoval si holku, kterou miloval, ráno ho ale znovu pronásledovaly pocity bezvýchodnosti. Mnoho transsexuálních lidí je na tom stejně – začnou hledat útěchu v alkoholu, odejdou z domova nebo se alespoň stanou častými návštěvníky gay a lesbických podniků, aby záhy pochopili, že tudy cesta nevede. Dan udělal to, že se začal klackovat po Praze, oholil si hlavu, flákal školu...

Rodiče jeho vzhled i chování nesli velice špatně. Neměli ani tušení, co se s ním děje, a tak se ho pouze snažili přesvědčit, aby jim už nedělal ostudu, aby si nechal narůst vlasy a oblékal se žensky. Hlavně táta v něm neustále viděl tu princezničku, se kterou by se chtěl chlubit před kamarády. Nějaký čas spolu sváděli velké boje, které nakonec vyústily v to, že si Dan ve svých osmnácti letech sbalil pár věcí a odešel z domova s tím, že si bude žít konečně po svém.

Nastěhoval se ke své tehdejší přítelkyni, která věděla, že ač má ženské tělo, cítí se ve skutečnosti jako muž. "Ani nevím, jak mě vlastně brala, snad jako důvěrnou kamarádku a občasnou milenku, která na sebe nenechá sáhnout a do postele chodí oblečená, protože svoje tělo nesnáší," vysvětluje rozpačitě.

Problémy s tím, že člověk nevypadá tak, jak by si představoval, nebo lépe řečeno tak, jak se uvnitř cítí, ale nepřicházejí jen v intimních situacích. Stačí, aby si jakýkoli normální chlap představil, že mu přes noc narostla obrovská prsa, a pochopí, jak by mu asi bylo třeba na koupališti, kde je tento "přebytek" vidět nejmarkantněji.

"Svléknete se do plavek a lidem kolem je okamžitě jasné, že jste ženská. Jenže k tomu jste vystříhaný úplně nakrátko, a tak si přidají i slůvko divná. A najednou si vás začnou mnohem víc prohlížet, nebo alespoň vy si to myslíte. Ošíváte se, schováváte se za stromy a tím na svoje tělo zákonitě upoutáváte ještě více pozornosti. Je to začarovaný kruh."


Po osmi letech začala Danova přítelkyně toužit po dětech, a tak se vdala a on zůstal sám. To byla ta poslední kapka; přibližně v té době se rozhodl, že půjde na operaci. Možná kvůli ženám, pro které není důležité, jestli jejich partner má, nebo nemá penis.

"Muži uvěznění v ženském těle obvykle žádný problém v navazování partnerských vztahů nemívají, mnohé z nich jejich partnerky provázejí i celým procesem přeměny pohlaví. Někteří z nich jsou dnes už i ženatí a mají z těchto vztahů dokonce děti. Samozřejmě že ne svoje biologické, ale počaté umělou cestou," říká Hanka Fifková.

"Co se týče jejich sexuálního života, mohou dosahovat orgasmu díky klitorisu, který jim i po operaci zůstane a který se užíváním testosteronu ještě o něco zvětší. Jejich nově vytvořený penis je v některých případech schopný zavedení do pochvy, převážně ale používají k uspokojování své partnerky všechny možné nekoitální způsoby," dovysvětluje.

V mnohem složitější situaci se však ocitají ženy, které se narodily v mužském těle. Mohou sice normálně souložit, díky klitorisu vytvořenému ze žaludu penisu dosahují i orgasmu, muži se ale jejich minulosti většinou leknou. Iva, téměř dva metry vysoká štíhlá blondýnka, o tom ví své.


"Když se seznamuji, neříkám ‚já jsem sice Iva, ale ještě před časem jsem byla chlap‘. Pokud se mě na to někdo zeptá, tak mu samozřejmě řeknu pravdu, když se ale nezeptá... Dřív jsem zkoušela seznamovat se přes internet a upozorňovala jsem muže dopředu, že mám hlubší hlas, že jsem vysoká, že to se mnou není tak, jak je úplně obvyklé, a podobně. Většinou pak už ani neměli zájem setkat se se mnou osobně. Takže dnes si dám inzerát, sejdeme se a buď se potom ještě ozve, nebo ne. Prozatím jsem ale sama...," vypráví klidně, přesto je vidět, že tohle je věc, která ji opravdu štve.

Při seznamování jí nepomáhá ani to, že se mezi muži často pohybovala: "Možná do nich o něco víc vidím, vím, jak se chovají... Jinak to ale za výhodu, že jsem žila v mužském těle, nepovažuji, protože to spíš většině chlapů vadí. Dovedu si sice představit, jak chlapi při sexu reagují a co cítí, ale to podle mne dnes ví už i většina "normálních" žen."


"Ano, být tak normální, průměrná ženská, to by bylo skvělé," povzdechne si Iva. Jenže ne každý má to štěstí. Když se před třiatřiceti lety narodila, podívali se lékaři mezi její nohy a radostně prohlásili: "Je to kluk!" A tak byla už od mládí přesvědčována, že když má penis, je zákonitě chlapečkem. Přesto se raději kamarádila s holkama. Rodiče nejspíš tušili, že s jejich dítětem není všechno v pořádku, o to vehementněji ho tlačili do mužské role a na čas se jim to kupodivu i podařilo.

V pubertě se ale Ivě začali líbit kluci, a tak zcela logicky usoudila, že je homosexuální. Ovšem říci to doma, z toho měla strach. Začala se o problematiku homosexuality potají zajímat, až jednou narazila na článek o transsexualitě. Dočetla se o pár jedincích, kteří podstoupili operativní změnu pohlaví, a svitla v ní jiskřička naděje. Pak ale narukovala na rok a půl na vojnu. Naštěstí ji bez větších problémů přežila. Po vojně zkoušela různé gay seznamky a byla i na pár schůzkách, ale nakonec zjistila, že se stejně vždycky zamiluje do heterosexuála. Svůj problém začala řešit klasicky – alkoholem.

O víkendech vesele popíjela a zapomínala na své trápení, ovšem po vystřízlivění se dostavovaly stále větší a větší deprese a pocity provinění. Až jednou dospěla do bodu, kdy si řekla: "A dost! Takhle už dál žít nechci." A tak o Vánocích roku 2002 ve svých 31 letech udělala první krok. Objednala se k doktorce Fifkové.

"Absolvovala jsem pár sezení, při kterých byla formou rozhovorů o mém dosavadním životě a pocitech stanovena diagnóza transsexualita. Dostala jsem seznam ostatních vyšetření nutných k potvrzení diagnózy (například psychologické, interní, endokrinologické…) a rozhodla se, že vše oznámím doma. Mamka nejdřív nemohla uvěřit tomu, že chci dojít až k operativní změně pohlaví, myslela si, že jsem jí to jen oznámila, ale dál bude všechno při starém. Až na sezení u doktorky Fifkové pochopila, že jiné řešení nepřichází v úvahu. A tak jsem se pomalu začala na změnu svého zevnějšku připravovat..."


U nás probíhá léčba asi následovně: nejprve projdete všemožná vyšetření, po stanovení diagnózy následuje fáze, kdy začnete žít v roli opačného pohlaví ve všech oblastech života. O tom, že to není žádná legrace, by vám mohl vyprávět nejeden transsexuál. Své zkušenosti s tím má i Dan:

"Musíte se chlapsky oblékat, nechat se oslovovat mužským jménem, musíte ale chodit i na pánské záchodky. Málokdo si uvědomuje, jak velký problém může být pro transsexuála na počátku přeměny navštívit veřejné záchodky. Na dámách vás vyhazují ženy, na pány vás naopak nechce pustit ostražitá toaletářka. Takže stojíte někde uprostřed, chce se vám strašně čurat a pak vám to dojde..., nejste ani žena, ani muž, nepatříte vůbec nikam! Nezbývá vám než doufat, že jednou tomu tak nebude."

V průběhu této fáze nastupuje hormonální terapie, která si trochu pohraje s vašimi hormony a jejich hodnoty posune u žen, které se narodily v mužském těle, blíž k ženským, u mužů s ženským tělem blíž k mužským hodnotám. Začne se vám měnit rozložení tuku, rostou nebo se vám naopak zmenšují prsa, "ženám" hrubne hlas... Se vzrůstající hladinou hormonů se nemění ale jenom tělo, mění se i psychika.

"Měl jsem mnohem větší chuť na sex, byl jsem ale i mnohem agresivnější," vzpomíná Dan.

"Největší legrace ale je, že vám hormony znovu nastartují pubertu. Vůbec nevíte, co se s vámi děje. Prožíváte přesně to, co děti ve třinácti čtrnácti letech. Máte pocit, že najednou konečně můžete začít žít, a tak děláte jednu blbost za druhou," dodává usměvavý mladík. Za nejdůležitější ze všeho ale považuje ono zhrubnutí hlasu.

"Najednou jsem si mohl v klidu objednat v hospodě pivo a číšníci se mi už neomlouvali za to, že mě měli za chlapa. Začal jsem si být konečně jistější sám sebou..."

O něco těžší to měla Iva. "V případě žen žijících v mužském těle se hlas účinkem hormonů téměř nezmění. Jakmile člověk jednou prodělá mutaci, je to nevratný proces. Takže jediná možnost je navštěvovat foniatra, který vám poradí techniky, jak zvyšovat hlas, nebo jít na operaci hlasivek, jejíž výsledek je nejistý. I proto pro mne bylo těžké rozhodnout se, kdy začnu vystupovat na veřejnosti jako žena. Brala jsem sice už pár měsíců hormony, ale změny nebyly tak zásadní. Stále mi rostly vousy, vypadala jsem mužsky, a to jsem měla vyrazit do ulic v sukni? Bydlím na malé vesnici, o to to bylo horší. Nakonec jsem se ale rozhodla.

Pro sousedy a spolupracovníky jsem napsala kratší vysvětlující dopis, co vlastně jsem, co chci podstoupit a co od nich očekávám. Stanovila jsem si den D a v tento den vše odstartovala. Po vsi jsem rozvezla dopisy do schránek a v práci je rozeslala e-mailem... a už jen čekala, co se bude dít. Teď, když se kouknu zpátky, vidím, že jsem měla úplně zbytečné obavy. Pár lidem sice trvalo o něco déle, než se s tím sžili, ale většinou proběhlo všechno hladce."


Po roce braní hormonů můžete konečně předstoupit před komisi, která schvaluje operativní změnu pohlaví. A pak už hurá na operaci. V červnu 2003 Ivě lékaři odstranili varlata, šourek a penis, z jehož kůže následně vytvořili pochvu. Po dalším půl roce absolvovala ještě druhou, plastickou operaci, při které jí upravili kůži na genitáliích do tvaru stydkých pysků. Konečně se stala ženou i úředně. I když má problémy sehnat dámské oblečení a boty v čísle 45, ničeho nelituje:

"Teď jsem to opravdu já, už se nemusím schovávat a přetvařovat."

Dan svou první operaci, kdy mu vzali vaječníky, vejcovody a dělohu, podstoupil před třemi měsíci. Před měsícem se navždy zbavil i svých nenáviděných prsů; teď už se jenom rozhoduje, kdy a zda vůbec si nechá ze svalů na předloktí nebo zádech vytvarovat penis. Nikam nespěchá, to nejdůležitější totiž už má. Chvíli se přehrabuje v tašce a pak mi nadšeně ukazuje občanský průkaz a rodný list – v kolonce pohlaví je napsáno jedno jediné, ale pro něj tak strašně důležité slovo: muž!

Shlédnuto: 8620x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 0    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License